Dávno měl padnout. Ale on přežívá a jeho příznivců, zdá se, dokonce přibývá. Český premiér se stává zajímavým evropským úkazem, na jehož definitivní konec si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Teprve až odejde, ukáže se, kam skutečně sahala moc jeho peněz, médií a vlivných podporovatelů, a co byly pouze mýty a fabulace jeho odpůrců. Ale leccos je jasné už dnes. Poslední premiérovy aféry nám totiž přiblížily podstatu toho, proč je Andrej Babiš tak oblíbený u dobré poloviny českých voličů.

Kdybyste se nějakého Čecha zeptali před deseti lety, než začala Velká recese, zdali by chtěl za premiéra miliardáře se špatnou češtinou, člověka vedeného ve spisech StB, podnikatele, který chce řídit stát jako firmu, poklepal by si patrně na čelo. Tehdy ve společnosti vládla poněkud jiná atmosféra než dnes. Velká většina lidí očekávala od vstupu do EU rychlý růst životní úrovně a skutečně to tak vypadalo (v r. 2007 rostl HDP o téměř 7 %, nezaměstnanost poklesla pod 5 %).

Pak nastal šok. Tolik uctívaný globální finanční systém poháněný obřími transakcemi s virtuálními hodnotami dosáhl svého vrcholu a došel mu dech. Finanční krize vygenerovala krizi ekonomickou a ta nakonec vyústila v krizi celospolečenskou. Lidé s překvapením zjistili, že moderní kapitalismus je znepokojivě podobný kasinu, jehož přesná pravidla zřejmě nikdo nezná, avšak i dílčí znalosti umožňují velkým hráčům získat obrovské bohatství. A ostatním snadno zbankrotovat. Po tradičním období hledání viníků se navíc zjistilo, že viníky nelze potrestat, ledaže bychom si sami pod sebou podřízli větev systému, v kterém žijeme a pro který nemáme lepší alternativu.

Je známým faktem, že ekonomická krize vždy nejvíce dopadne na nejméně movité lidi, tradiční levicové voliče. A s krizí ekonomickou přichází ruku v ruce krize důvěry v politický systém a tradiční politické strany. Mnoho lidí je dnes přesvědčeno, že politické strany jim už nepomůžou. Voliči vidí, jak v době globalizace slábne vliv politiků a omezuje se jen na okázalé mediální výstupy bez reálného efektu. Nejschopnější lidé se politice i státní správě vyhýbají, raději se věnují byznysu a věcem, které mohou měnit. Když si k těmto zkušenostem běžného občana přidáte pocity nespravednosti a deziluze, dostanete právě onu blbou náladu, ze které se rodí političtí lídři, jako jsou Andrej Babiš nebo Donald Trump. Osobnosti, jejichž názory a ambice by před deseti lety vzbuzovaly odpor a možná i posměch, dnes slaví úspěch. Politický establishment jim dal obratem nálepku nezodpovědných populistů, aniž by si připustil svoji odpovědnost za jejich vzestup.

V české kotlině vděčí Babiš za úspěch především ČSSD. Česko je tradičně spíše levicovou zemí a mnoho lidí u nás touží po silném a ochraňujícím státu. Není proto divu, že se sociální demokracie stala vládnoucí stranou. A jak dlouho poklidně konzumovala plody moci, tak se začala rozkládat a degenerovat. Okázalý nezájem o problémy voličů, roztomilá funkcionářská selfie, politická dekadence a k tomu všudypřítomní lobbisté přilepení k penězovodům. Možná si elita sociální demokracie myslela, že tento večírek nikdy neskončí, možná si někteří sociální demokraté také mysleli, že je služební zákon navěky zajistí proti politickým změnám. Ale to se krutě zmýlili. Babiš jim dal opakovaně najevo, že pro něj nic není nemožné. Umně využil slabosti a strachu ČSSD a z dlouhé řady jejich funkcionářů zahnízděných ve státní správě se nyní stala snadná rukojmí ohýbající hřbet strany podle Babišových představ. Zároveň je třeba dodat, že práci mu dost usnadnil Miloš Zeman 2.0, který se po svém politickém znovuzrození vrátil v téměř apokalyptické podobě a notně se přičinil o rozklad ČSSD na všelijaké frakce a podivné partikuly.

Zkuste si představit pocit zklamání a frustrace levicových voličů. A právě zde, mezi lidmi, kteří těží jen minimum z globálního kapitalismu a kteří se obávají budoucí nejistoty, mezi lidmi, kteří ztratili důvěru v tradiční strany, právě zde vyrostl fenomén Babiš. Lidé ho nevolí proto, že ho mají tak rádi, nýbrž proto, že tradiční politiky tak nenávidí. Je ve skutečnosti pouze tak silný, jak jsou jeho protivníci ubozí a zdiskreditovaní. Tak se stal miliardář Babiš lídrem rozzlobené levice a vůdcem Čechů v jejich opatrné rebelii proti globální vrchnosti. Babiš dnes pro tradiční a zejména levicové strany představuje pohromu, která se neobejde bez dlouhodobých následků. Dokáže-li ale jeho vláda vyvolat v útrobách české politiky takové změny, které nám přinesou autentické a schopné politiky hájící zájmy svých voličů, pak by Babišovo zvolení nakonec nemuselo být zbytečnou chybou, jak to dnes může vypadat.