Od kontroverzních politiků ke kontroverzním nepolitikům

Úmrtí Stanislava Grosse nám dalo vzpomenout na éru, kdy bylo v politice prý možné všechno. Kdo se prokousal do nejvyšších mocenských pater, nezávisle na věku, vzdělání, zkušenostech z praxe, mohl absolvovat „bezstarostnou jízdu“: naplno využívat, ba i zneužívat funkci, rozvíjet kontakty s byznysem, bez obav bohatnout...

Rok před smrtí Gross hovořil o tom, že byl dobrým ministrem vnitra, ale špatným premiérem. Omluvil se rovněž těm, kterým ublížil. Dozrál k sebereflexi a pokoře. Ukázal tím, že nebyl prázdnou nádobou, ale skutečně talentovaným politikem, jenž však v určitém okamžiku sešel z cesty. Kdy k tomu došlo, zda již na vnitru, později ve Strakovce nebo až když vyinkasoval miliony z Moravia Energo, je už dnes vlastně jedno.

Lidé jako Ivan Langer či Vlastimil Tlustý již v politice nejsou. Jiná dítka své doby, namátkou Miroslav Kalousek, se srdnatě drží. Vzchopení vyšetřovatelů a státních zástupců se postaralo o to, že si v politice neškrtnou David Rath, Vlasta Parkanová, Petr Nečas nebo Petr Tluchoř.

Došlo ale k podivnému zvratu. Zatímco stát, jeho infrastruktura začíná fungovat, profesionální politiky střídají profesionální nepolitici. Andrej Babiš jich do nejvyšších ústavních pater vytáhl celou řadu. A co vidíme? Například spor ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové s Babišovým týmem na ministerstvu financí ohledně auditu na čerpání peněz z fondů EU. V resortu spravedlnosti podniká ministr Robert Pelikán radikálně odlišné kroky než jeho předchůdkyně Helena Válková, jíž dělal prvního náměstka. Samotný Babiš co chvíli mění názory – na důchodovou reformu, zdravotnické poplatky, personální politiku v orgánech podniků s účastí státu, elektronický registr tržeb, rozmístění koaličních náměstků na ministerstvech apod.

Samostatnou kapitolou je překryv zájmů Babiše – vlastníka obřího firemního komplexu, Babiše – mediálního magnáta a Babiše – politika. Bývalý šéf zelených Martin Bursík tomu druhdy kulantně říkal „soulad zájmů“. Nakonec ani netušíme, když Babiš vycestuje za oceán, je-li jeho návštěva soukromá, nebo státní.

Ukazuje se, že noví „nepolitici“ nejsou lepší než „staří politici“. Možná nejsou tolik na štíru se zákonem, ale v konfliktu s dobrými mravy a předvídatelnou správou země jsou skoro denně. Tím spíš je důležité, v jakém rámci se pohybují. Ten je daný legislativou plus schopností státu plnění zákonů vymáhat a jejich překračování trestat, dále politickou kulturou, na niž jsou citliví voliči, či svobodným mediálním prostředím.

Stačí ale, aby se některé z těchto koleček zadrhlo, a ocitneme se v nebezpečnější situaci než v dobách politických dinosaurů, kteří si leckdy počínali jako zlatokopové na divokém Klondajku. Proto je důležité hájit důslednou kontrolu vlády Poslaneckou sněmovnou, proti níž směřují tendence okleštit parlamentní diskusi, nezávislost žalobců a soudců nebo samostatné postavení veřejnoprávních médií (včetně jejich financování odděleného od státního rozpočtu).

Dvě tradiční strany, ČSSD a KDU-ČSL, jsou u vládního vesla a mají dost příležitostí demokratický rámec politiky aktivně hájit. Další dvě, ODS a KSČM, jsou v opozici, ovšem jejich výkon dvakrát přesvědčivý není. Babišovo hnutí ANO každopádně dál roste – a stačí mu k tomu šikovný marketing. Jakmile bublina praskne, sešikují se další hlasatelé snadných receptů, dost možná i z extrémních politických pozic.

Proto potřebujeme jednak fungující profesionální stát, jenž přečká bouřky na stranicko-politickém nebi, jednak předvídatelnou politiku těch, které si volíme. A navíc by mohli přihodit i pokoru – ta je totiž mnohem důležitější v aktivním životě politika, než až v okamžiku, kdy mimo veřejné funkce bilancuje svůj život.