Partokracie, tedy vláda politických stran, usmrcuje demokracii, to je vzkaz, který do České republiky vyslal prestižní anglický časopis The Economist. V této souvislosti dokonce někteří zahraniční analytici hovoří o degeneraci našich politických stran, jež se brzy po listopadu 1989 zmocnily demokratického procesu, aby nový systém mohly zneužívat ve svůj prospěch. Proto se z partajních funkcionářů stali, podle The Economist, arogantní a zkorumpovaní lidé.

Kořeny jsou ale hlubší: padesát let jsme žili ve dvou totalitách, hnědé a rudé, v národním socialismu a internacionálním socialismu, které nás odnaučily základnímu principu demokracie, jakým je dělba moci. Státní správa si proto zvykla na pohodlný systém vládnutí z jednoho centra, které se těžko kontroluje, a proto velké strany spolu zase brzy celkem snadno začaly rozhodovat a správu věcí veřejných proměnily ve vzájemně výhodný systém, který vytvořil ideální prostředí pro korupci. A bývalí komunističtí funkcionáři, bývalí ředitelé velkých podniků a bývalí veksláci do tohoto prostředí velmi rychle vnesli staré praktiky, v kterých vyrostli, a část nových politických elit se jim rychle přizpůsobila: nebyla schopná jim klást odpor. A když se těmto praktikám někdo postavil, jako na samém počátku Petr Pithart jako předseda české vlády, policie a justice zvyklá na tyto metody případ tak dlouho vyšetřovala, až ho zahrála do ztracena.

Byť dobře zdokumentovaný pokus o uplacení Petra Pitharta, který mohl sehrát klíčovou roli v nastolení nových poměrů, byl naopak signálem pro všechny lovecké družiny, že mohou pokračovat ve starých praktikách. Podobně zafungovala privatizace: fondy znehodnotily kupóny a jejich majitelé se stali prvními miliardáři. Zvítězilo to, čemu říká polský sociolog Adam Podgórecki špinavá sounáležitost, tedy soudržnost těch, kteří na sebe něco vědí.

Že jsme na tom skutečně špatně, dokazují i statistiky Transparency International, podle kterých se naše zkorumpovanost pohybuje na úrovni Saúdské Arábie a Jihoafrické republiky. Zřejmě proto se právě tam uchýlil před spravedlností i jeden z šéfů českého podsvětí Radovan Krejčíř.

Článek upozorňuje na šéfa strany Víta Bártu, který je podezřelý z toho, že zneužil ministerstvo vnitra pro své zájmy v bezpečnostní firmě ABL. Zároveň hovoří o tom, že druhá nová strana TOP 09 musela řešit kauzu Miroslava Kalouska, vyšetřovaného protikorupční policií kvůli údajnému úplatku od investičního fondu Penta výměnou za povolení pro společnost Fortuna k sázkám online. Článek vzpomíná i na případ ministra Alexandra Vondry z ODS, který je podezřelý z uzavření nevýhodných smluv v době českého předsednictví EU, a dodává, že nejen zůstává stále na svém vysokém postu, ale paradoxně se stal i členem komise pro vyšetřování korupce.

Jak je situace vážná ukazuje i ten fakt, že jen mezi tím, co byl článek zveřejněn, a momentem, kdy jsem v neděli začal psát tento komentář, se objevily další kauzy, které obsah článku v časopise The Economist stvrzují. Matce ministra průmyslu Martina Kocourka z ODS přistálo na kontě zázračně 16 milionů korun od neprůhledné firmy v Novém Mexiku. Ministr Kocourek se k případu nevyjádřil. A jak to funguje v praxi, se rovněž ukázalo transparentně 3. listopadu, když TOP 09 chtěla odvolat z pražské rady náměstka primátora Karla Březinu z ČSSD, kterého státní zástupce obžaloval ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, pražská ODS byla proti a on se ve své funkci udržel.

Věc je o to složitější, že v případu Karla Březiny jde o to, že působil v představenstvu společností Porcela Plus a Concordia. Obě zkrachovaly. Podle zákona člen vedení firmy nesmí vstoupit následující tři roky do představenstva či dozorčí rady jiné společnosti. Nebo musí své členství v předchozí firmě oznámit představenstvu té "nové". To podle policie Březina neudělal. Proto státní zástupce s policií souhlasil a posílá Březinu k soudu.

Zdá se, že kromě různých protikorupčních opatřeních, jako jsou řádně vypisované tendry a zrušení akcií na majitele, by bylo možné do značné míry narušit silný vliv stranických sekretariátů změnou proporčního volebního systému na většinový. Takový systém nevede nutně k poměrnému rozdělení mandátů podle celkového počtu hlasů odevzdaných kandidátům za jednotlivé strany, avšak nemusí vést ani k jakémusi zesilovacímu efektu, k přidělení většiny mandátů jedné straně, i když získala méně než polovinu hlasů.

Tento efekt se liší u různých typů většinových systémů: jednokolového, dvoukolového, australského a irského, ale dlouhodobě vedou k vytvoření systému dvou nebo tří stran. Charakteristickým prvkem většinového systému je posílení osobní zodpovědnosti zvoleného poslance k voličům. Takto zvolení poslanci pak nemohou tolerovat svévolnou vládu.

A do tohoto modelu by logicky zapadala i přímá volba prezidenta, která by se tím také vymkla moci silných stranických sekretariátů. I když v našich poměrech si člověk nemůže být jistý už ničím.