Máme nepochybně světový unikát. Od roku 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika, je nově instalovaný ministr zdravotnictví již 23. v pořadí. Za posledních 8 měsíců se jejich životnost v křesle počítá na dva-tři měsíce.

Historie podobný proces zná, i když v poněkud drsnějším vydání. Šéfové tajné komunistické policie za Stalinovy éry se také střídali jako svatí na orloji, tam ovšem byl jejich odchod jaksi urychlen porcí olova do oblasti týlního laloku. I přes tuto skutečnost se vždy našel někdo, kdo si myslel, že jemu se to nemůže stát.

Doba pokročila. Dnes už padlý ministr neznamená evaporaci z dějin a zmizení v nějaké bezedné jámě za městem či jako posypový materiál na kluzké vozovky. Přesto zůstává jistá paralela s dějinami ne tak dávnými. Poslední tři ministři jsou lékaři, a to ne ledajací, lidé s bohatou životní zkušeností a jistě i s bohatou praxí, v níž vedle výskytu pacientů tak říkajíc normálních jsou i psychopati. Pro definici psychopata odkazuji své čtenáře na výbornou publikaci našeho předního psychiatra dr. Radkina Honzáka v knize Čas psychopatů zde. Kdo jiný, než lékař a pedagog (docent, profesor) musí vědět, jak jednat s lidmi, kteří jsou jako psychopaté definováni.

A přesto, poslední 4 ministři svolili k propůjčení svého jména a jistě i dobré profesní pověsti do holportu s jedincem, který naprosto dokonale splňuje definici psychopata. Ti nastupující navíc museli mít zkušenost, kterak tento člověk zacházel s jejich předchůdci. Zbývá tedy otázka, co vede tyto vzdělané a zkušené muže, aby přes všechny dostupné informace dali všanc pověst svého dobrého jména.

Představa jakéhosi obětování se musí být nutně konfrontována se skutečností, že svou práci nebudou moci vykonávat zcela autonomně, což v době probíhající pandemie je zvlášť žádoucí. Musí vědět, že jim do jejich práce bude zasahovat onen nejmenovaný psychopat, jenž si osobuje právo řídit úplně všechno, aniž by měl byť jen zblo vzdělání v daném oboru. Musí rovněž vědět, že se ocitnou pod tlakem agenta Kremlu, který sídlí na Hradě a jenž již zcela bezostyšně tlačí naši zem do náruče východních despocií, kde jsou lidská práva řešena střelbou nájemných vrahů či budováním „převýchovných“ táborů pro jinak smýšlející jedince.

Kniha Ladislava Mňačka Jak chutná moc je již hodně stará, zdá se však, že její syžet je stále aktuální, možná ještě o cosi více, než v dobách svého prvního vydání.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora