30.11.2022 | Svátek má Ondřej


POLITIKA: O cyklickém vývoji ekonomické teorie

30.4.2013

Jeden z důvodů, proč daně i státní výdaje neomezeně rostou

Ekonomická teorie vstupuje do další fáze cyklu. Pozornější z nás si totiž všimli toho, že se pravidelně cyklicky střídá volání po úsporách a volání po investicích. Obě ta období jsou ale pěkně vypečená.

Nejdříve úspory. Ekonomové i politici se shodnou, že největší prioritou musí být boj proti státnímu dluhu. Opatření jsou jasná: zvýšení daňových sazeb (co na tom, že výnosy spíše klesnou) a zavedení nových daní. Vedle toho jsou seškrtány sociální výdaje. Co se týče státní správy, ta začne šetřit pouze tam, kde to zasáhne občany. Takže můžeme počítat s horšími službami. Zároveň ale můžeme mít jistotu, že nezanikne žádné ministerstvo, jejich úředníci nepřijdou o odměny a Praha neprodá svůj dopravní podnik (jak to měla udělat už před 10 lety). Dokonce ani počet státem financovaných center vědeckého feminismu se během úsporných dob nesníží. Počet profesionálních politologů produkovaných státními školami nadále roste, stejně jako počet studentů medicíny, pro které nejsou místa v nemocnicích.

Po několika letech takového úporného šetření přijdou chytré hlavy s tím, že úspory nejsou správnou strategií a je zapotřebí investovat. Pokud by ale někdo čekal, že daně znovu klesnou na původní úroveň, projevil by se jako beznadějný naivka. Investice spočívají v ustavení dalších vládních programů a založení dalších vládních úřadů pro jejich realizaci. Pokud budou zvýšeny sociální výdaje, tak prioritně tam, kde působí závislost a snižují šance chudých lidí. Samozřejmě se také zvýší granty neziskovkám, zvláště těm, které stát nemilosrdně kritizují a statečně požadují založení dalších úřadů a vytvoření dalších úřednických míst (ukázkovým příkladem je dnes tak aktivní Rekonstrukce státu. Aktivisté cítí grantové peníze stejně jako žraloci krev).

Takové období bude opět trvat 3 – 5 let, než nepřijde nějaká moudrá hlava s tím, že státní dluh je problém a že je zapotřebí šetřit. Jak? Správně, novými daněmi.

Nejzajímavější na tom je úzká shoda, s jakou společně postupují klíčoví ekonomové, akademici, politici, novinoví komentátoři a šéfové globálních bank a poradenských firem. Jako by jejich názory určovalo jediné politbyro. Skoro se nedivím, že tolik lidí uvažuje o spiknutí.

Ale ve skutečnosti je to horší než spiknutí. Spiknutí může být odhaleno a zlikvidováno. Proti spontánnímu šíření myšlenek jsme bezmocní. Americký sociolog David Riesman kdysi napsal, že každý člověk má v sobě vestavěný gyroskop nebo anténu. Ti s anténou dokážou perfektně poznat, jaké názory se od nich čekají, a perfektně se přizpůsobí. Tak perfektně, že požadovaný názor zastávají horlivě, upřímně a bezelstně. Ve společenské vrstvě, která nevyrábí ani neprodává žádné konkrétní produkty, ale žije z článků, studií, programů a prohlášení, je to pochopitelně zvláště silné. Jednou úspory, podruhé investice. Jednou vlastenectví, podruhé servilnost k impériu. Hlavně se nelišit.

A pak je pár podivínů, kterým ta správná anténa nějak nenarostla. Markéta Šichtařová, Pavel Kohout, Petr Mach a několik dalších. Což nám poskytuje dostatečné zdůvodnění, proč jsou ve své společenské vrstvě pokládáni za podivíny a proč mediální hvězdy cítí povinnost si z nich pravidelně utahovat.

Převzato z Hampl.blog.ihned.cz se souhlasem autora