Užuž to vypadá, že se zde rodí nová tradice – v pátečních schůzkách premiéra Andreje Babiše s předsedou komunistů Vojtěchem Filipem.

Dne 4. října probírali státní rozpočet a ministryně financí Alena Schillerová se pak culila i pod třešňovým praporem na komunistické tiskovce, 11. října pak bylo tématem jednání zdravotnictví. Babiš se nechal Filipem přesvědčit, aby do něj kabinet nalil dalších skoro 11 miliard.

O tom, že jsou nemocnice podfinancované a zdravotníci vyčerpaní, není pochyb. Na účtech zdravotních pojišťoven přitom leží částky, z nichž by se dal ještě uloupnout výrazný díl na řešení problémů s pracovními silami, technikou i stavem špitálů. To říká Krizový štáb ve zdravotnictví i koaliční ČSSD.

Problém ale je, že se sociálními demokraty Babiš o zdravotnictví mluvit odmítá, poněvadž resort léta řídili a podle premiéra nic moc nepředvedli. Odboráře dokonce coby obtížný hmyz nechal minulý týden vykázat z oficiálního jednání o úhradové vyhlášce. Zato komunistům opět ochotně otevřel náruč.

Má to svoji logiku. S takovou sociální demokracií si hnutí ANO může dělat, co se mu zlíbí. Má v ní partnera, který se vládního angažmá drží zuby nehty, leccos snese, a přitom dokáže kabinetu dodávat programový náboj. Ovšem komunisty je nutné si hýčkat. Jsou pro Babiše cenní při jakémkoliv vládním aranžmá, jedno- i vícebarevném.

Těšit jej může, že nejsou moc drazí. Když si vezmeme, že nášup peněz do zdravotnictví by musel jít tak či tak, kouzlo jednání s KSČM spočívá v uvedení krajní levice do nejvyšších politických pater a před kamery a fotoaparáty novinářů. Komunisté chtějí být vidět, aby řídnoucímu elektorátu ukázali, jaký mají vliv. Dokonce i premiér a ministři za nimi chodí s prosíkem!

Například státní rozpočet na rok 2020 by koalice ve Sněmovně bez KSČM neprosadila. Komunisté měli svoje požadavky. Trvali na snížení čtyřicetimiliardového schodku o čtvrtinu i na větších výdajích na investice a sociální účely.

Na první sousto si musejí nechat zajít chuť, další dvě dostali, nebo přinejmenším jim správkyně státní kasy vysvětlila, že se jimi kabinet vážně zabývá. Dalším oříškem bylo právě zdravotnictví, kde si vyjednavači rovněž plácli. Vojtěch Filip tudíž přislíbil, že komunisté budou vůči rozpočtu v prvním sněmovním čtení vstřícní.

V kuloárech se ale šeptá, že mají ještě jednu neveřejnou podmínku – a sice neschválení výroční zprávy České televize, jež leží radikálním stranám léta v žaludku. Kdyby ale ANO bylo na podobný nátlak svolné kývnout, koledovalo by si o další koaliční roztržku, poněvadž sociální demokraté mu opakovaně připomínají pasáž z programového prohlášení vlády hovořící o podpoře nezávislosti veřejnoprávních médií.

Snad si i Andrej Babiš uvědomuje tenkou hranici mezi demokratickým dialogem s parlamentní stranou a legitimizováním extrémního politického proudu. Dokud komunistům něco zásadního neslíbí, může na opoziční pravici pomrkávat: Vidíte, kdybyste nebyli paličatí, mohli jste se se mnou scházet a na moji politiku mít vliv vy.

Ovšem kdyby se veřejně hovořilo o tom, že zaprodal komunistům duši, mohlo by to – zejména 30 let od listopadu 1989 – otřást i útrobami hnutí ANO, kde se celá řada politiků profiluje pravicově.

Pro Babiše naštěstí dosud komunistickým pragmatikům a hokynářům stačily drobné ústupky. Jelikož se však v preferencích podobně jako ČSSD potácejí okolo pětiprocentní hranice, nelze vyloučit, že časem budou chtít, aby pro jejich záchranu udělal víc.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)