Přirozeným důsledkem zavedení přímé volby prezidenta je tlak na změny ve vymezení jeho pravomocí. Nezáleží na tom, kdo je prezidentem: konkrétní nositel funkce může pouze svým osobitým přístupem ovlivnit podrobnosti, základní rysy daného stavu věcí se nezmění.

Debata, která se u nás nyní vede jako následek obřadních tanečků kolem jmenování diplomatů a Martina C. Putny, je okrajovou záležitostí: kdyby Miloš Zeman nenarazil na meze své pravomoci v těchto věcech, zakopl by o ně později někde jinde. A kdyby neseděl na Hradě Miloš Zeman, ale kdokoli jiný, narážel by časem také, i když možná na hranice jiných pravomocí. Jde ostatně o to, zda se jedná o skutečné meze pravomoci prezidenta republiky nebo jen o představy ostatních účastníků mocenských hrátek o tom, jaké by měly být.

Zatím se Miloš Zeman deklaratorně zbavil pravomoci udělovat milost a oznámil, že nikdy nevyhlásí amnestii. Nyní navíc nabízí, že se vzdá pravomoci jmenovat vysokoškolské profesory, ale je zjevně nespokojen, že nemá hlavní slovo ve jmenování vyslanců.

Do rozvířené debaty přispěl ministr spravedlnosti Pavel Blažek návrhem na rozšíření prezidentovy pravomoci o jmenování nejvyššího státního zástupce, samozřejmě na návrh vlády. Není to velké překvapení, protože o této možnosti se hovořilo již v počátcích debat o návrhu nového zákona o státním zastupitelství. Dokonce se mluvilo i o možnosti jmenování prezidentem republiky také šéfa protikorupčního speciálu.

Překvapující je pouze časové zasazení návrhu do doby, kdy bují obavy z přílišného nárůstu moci nejvyššího státního zástupce: pozlacen pozlátkem jmenování prezidentem by vypadal ještě mocněji.

V tomto přístupu k pravomoci prezidenta přežívá monarchický pohled na jmenování jako na právo jmenujícího rozdávat pozlátko a na právo jmenovaného je přijmout. Dávám přednost republikánskému pojetí pravomoci jmenovat a práva jmenování přijmout jako klíče k střízlivému právu vykonávat práci: na jedné straně jmenovat, řídit a kontrolovat, na straně druhé pokorně přijmout úkoly ve službě státu a s nimi spojenou pravomoc a odpovědnost. Potřebujeme méně pozlátka a více potu z poctivé práce.

Z tohoto pohledu se mi jeví jmenování nejvyššího státního zástupce prezidentem jako prázdný obřad, tedy zbytečný luxus. Státní zastupitelství je jedním z nástrojů vlády k realizaci trestní politiky, proto musí být především zajištěno jeho zakotvení do struktur moci výkonné tak, aby byl zajištěn přenos úkolů a priorit z vlády na státní zastupitelství. Za těchto okolností by jmenování nejvyššího státního zástupce prezidentem mělo pouze obřadní charakter: prezident by sice jmenoval, ale neřídil, neodvolával a nekontroloval. Bylo by to stejné pozlátko jako vybavení generála vězeňské služby pozlaceným generálským palašem.

Jmenování nejvyššího státního zástupce prezidentem republiky by bylo účelné v případě, že by se státní zastupitelství úplně vyčlenilo ze struktury resortu spravedlnosti. Pokud mi je známo, takové postavení je ale hodně neobvyklé. Znám je pouze ze Španělska, kde má státní zastupitelství (prokuratura) postavení ministerstva a funkční období ministra-generálního prokurátora se kryje s mandátem vlády.

V této souvislosti se mi jeví jako logičtější podřízení prezidentovi Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), která stojí mimo resort vnitra a formálně ji zastřešuje (fakticky spíše ponechává samu sobě) vláda. Takový návrh již prošel Poslaneckou sněmovnou, ovšem nenašla se pro něj podpora.

Vycházím-li ale ze skutečnosti, že tradiční úlohou hlavy státu je ochrana občanů před bezprávím, a to i bezprávím páchaným úřady, pak nemohu podřízení GIBS prezidentovi považovat za nesmysl a dokonce nacházím i další pravomoci tohoto druhu, jež by přicházely v úvahu k zaplnění existujícího kompetenčního vakua ve struktuře řízení resortu spravedlnosti.

Například k odlehčení palčivosti problému institutu milosti prezidenta republiky by posloužilo jeho vybavení pravomocí podat stížnost pro porušení zákona, popřípadě nařídit mimořádnou obnovu procesu. Zmenšil by se tlak na používání institutu milosti, který by pak sloužil jen pro řešení ojedinělých problémů humanitního charakteru. Prezident by získal právo uplatnit pochybnosti o spravedlivosti rozsudku, aniž by zasáhl do rozhodovací nezávislosti soudů tak hluboce jako zneplatněním účinku rozsudku udělením milosti. Důvodnost návrhu je objektivně dána tím, že občas dochází k odsouzení nevinných nebo k ukládání nepřiměřených trestů, subjektivně tím, že současným držitelům pravomocí tento stav nevadí a neřeší jej i proto, že se cítí vázáni stavovskými ohledy.

V souvislosti s projednáváním zákona o státním zastupitelství jeho odpůrci vyjadřují obavy ze soustředění velké moci do rukou nejvyššího státního zástupce. Podle mého názoru by funkčnosti státního zastupitelství prospěla ještě větší míra její koncentrace, než návrh zákona připouští. Potíž není v tom, že se sejde mnoho moci na jednom místě, ale že jde o moc v podstatě nekontrolovanou zvenčí. Náprava je možná zřízením orgánu vnějšího dozoru státu nad činností nejen státního zastupitelství, ale i justice a později také exekutorů a advokátů. Jeho podřízení prezidentovi republiky by mělo výhodu, že dohled nad složkami podřízenými vládě a v případě justice asi na pánubohu, by nevykonávala svými orgány vláda, kterou jejich selhávání nikdy příliš nevzrušovalo, ale na vládě nezávislý prezident, přímý zmocněnec poškozovaného lidu.

Posléze upozorňuji na pravomoc, kterou zákon prezidentu republiky přiznává, ale Václav Klaus ji považoval za nesystémovou a odmítal ji využívat: pravomoc kárného žalobce vůči všem soudcům a navíc vůči předsedům soudů od krajských výše. Jeho pravomoc se překrývá s pravomocí ministra spravedlnosti, částečně veřejného ochránce práv a předsedů soudů. Zdá se, že kárných žalobců je nadbytek, ale skutečnost je taková, že obecně podávají kárné žaloby neradi a v poměru k počtu stížnosti zřídka, a soudcovská svévole pod jejich ochranou zdárně bují. Uvítal bych proto, kdyby se Miloš Zeman od praxe svého předchůdce odklonil a tuto pravomoc využíval co nejčastěji. Považuji také za vhodné její rozšíření i na státní zástupce obecně a na vedoucí státní zástupce od krajského státního zástupce výše.

Výše uvedené rozšíření pravomocí prezidenta republiky a jejich pilné využívání by posunulo Českou republiku ve vývoji k právnímu státu, šetřícímu práva svých občanů.