Občas jste si u mých článků postěžovali, že jsou dlouhé, tak tady máte jeden taky dlouhý. A ještě navíc se vám nebude líbit. A než se někdo ozve a řekne, že vám snad říkám, co máte dělat – to nemám v plánu. Jen říkám, co se stane, když se neudělá něco skutečně podstatného.

TL/DR – pokud ještě není úplně pozdě a pokud ekonomické vrstvy obyvatel nezačnou co nejdříve rodit víc dětí a ty nenastoupí do práce a zároveň se neudělá podstatná důchodová reforma (ne ta, co je teď), jsme strašlivě v prdeli. Všechno ostatní je ztráta času (v lepším případě odklad nebo loterie) a zachraň se, kdo můžeš.

1) Není to pojištění, je to daň
Na výplatní pásce je to nadepsáno jako důchodové pojištění, částečně z tradice, částečně proto, aby měl člověk pocit, že si spoří na důchod, a strašlivě se nenaštval, jak ho stát obírá. Je to lež. Pojištění to není – nepojišťujete se podle míry rizika, platíte daň podle výše svého příjmu. Jen je určena na důchody, ale to z ní nedělá pojištění. Je to daň.

2) Není žádný fond; co se vybere, to se utratí
Myslíte si, že si placením důchodového pojištění na důchod spoříte? Ne. Jak jsme si řekli, je to daň, která se vybere a ihned utratí na důchody lidí, co jsou v důchodu teď. Není žádný fond, žádné spoření, žádná záloha na budoucnost. Je tady a teď. Co se vybere, to se rozdá. V důchodovém „pojištění“ není žádná ochrana pro budoucnost, je to daň na zaplacení dnešních důchodů.

3) Proč je to letadlo (a co to vlastně letadlo je)
Letadlo, někdy taky pyramidová hra nebo Ponziho schéma, je finanční podvod. Podstata podvodu je v tom, že vyberete od lidí peníze s tím, že jim slíbíte vysoké úročení. S těmi penězi ale ve skutečnosti nijak nenakládáte, nijak je nezhodnocujete, jen vyplatíte ty první, aby vám dělali reklamu a přinášeli další zákazníky (oběti). Jednoho dne přestanou zákazníci přibývat – v tu chvíli podvodník zahne kramle a zmizí i s pěnězi, případně vyhlásí bankrot. Letadlo spadne.

Proč je důchodová daň letadlo? Název důchodové pojištění má evokovat, že tím, že teď platíte, si zajištujete budoucí důchod. To platí ze splnění dvou předpokladů. Ten první je, že bude z čeho brát, ten druhý, že bude ochota dávat (o tom v bodě 5). Ten první je založen na víře v populační nebo hospodářský růst. To není vlastnost kapitalismu (víra v růst), to bylo vytvořeno po druhé světové válce (u nás tedy za socialismu). A platilo to – po válce se rodilo více dětí, rostl průmysl, každá další generace se měla lépe, než předchozí. Jenže růst není vlastností důchodového systému, důchodový systém nepomáhá hospodářskému růstu. V důchodovém systému není žádná pojistka, žádná pobídka, proč by se měli lidé chovat tak, aby letadlo letělo. Právě naopak – víra, že v důchodu o vás bude nějak postaráno, demotivuje lidi v tom, aby se starali už teď (samozřejmě ne všechny, ale v principu člověk není nucen mít úspory na důchod), dokonce jim v tom brání.

4) Demografie (proč letadlo možná spadne)
Jak jsem řekl, po válce se rodilo více dětí, rostl průmysl, každá další generace se měla lépe, než předchozí, a lidí neubývalo. Letadlo stoupalo. Až do devadesátých let. Najednou se po převratu otevřely lidem možnosti cestovat, budovat kariéru, užívat si, a klesla ochota mít děti (a taky schopnost, včetně odkládání rodiny na později, které nikdy nepřišlo). V roce 1974 se narodilo přes 190.000 dětí. V roce 1999 se jich nenarodila ani polovina. Délka dožití se ale zvyšuje. V roce 1970 byla průměrná délka důchodu 11 let. V roce 2016 to bylo už 24 let. Důchodce pobíral důchod více než dvakrát dlouho! A pokud je důchodců víc (i kdyby jen proto, že jsou v důchodu násobně déle), co to znamená?

I matematickému nováčkovi musí být jasné (je to jen příklad výpočtu, neberte mě za slovo), že když má polovina pracujících lidí zajistit stejný důchod dvojnásobnému množství důchodců, musí odevzdat čtyřnásobek. Jenže to nejde. S takovou letadlo spadne a na důchody nebude. Skutečnost bude početně poněkud jiná, ale výsledek bude stejný – to, co se vybere, nebude stačit. Aby letadlo nespadlo, budou se muset podniknout jisté kroky. Ty kroky nebudou populární. První a nejjednodušší z nich bylo prodloužení odchodu věku do důchodu – když nastoupí do důchodu později, logicky v něm budou kratší dobu (ono to přinese další komplikace – například z hlediska výkonu lidí, kteří by ještě nedávno byli v důchodu, ale nyní mají konkurovat mladším). Tento krok však není systémové řešení, pouze odkládá důsledky. Vláda možná ani neměla na vybranou, protože předchozí vlády na reformu kašlaly, pokud to ale bude jediný krok, tak letadlo spadne stejně, jen později.

5) Celý život jsem pracoval, tak si zasloužím důchod
Jak jsme si ukázali, to, co jste v práci odvedli na důchod, už bylo utraceno. Můžeme se bavit o tom, zda máte morální i normativní právo na to, abyste dostali důchod, vyměřený podle výše minulých odvodů, a abyste vůbec nějaký důchod dostali.

Začneme tím právem na důchod. Momentálně máme právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Nicméně, i ústavní předpis se dá změnit, ale to jen tak neočekávám. Úskalí je ovšem slovo „přiměřené“. Přiměřené čemu? No, jednoduše všemu. A jedním z hlavních kritérií je (podle Ústavního soudu) – finanční situace státu. (Přiměřenost však začíná byla pomalu ale jistě v judikatuře nejen našeho ÚS definována, jako standard zajišťující důstojné živobytí. Takže finanční situace státu může kolidovat s právem na důstojné zabezpečení).

A co vázanost důchodu na předchozí odvody? Ústavní soud shledal tohle: „Listina předpokládá existenci takového systému zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, který bude schopen poskytovat potřebným osobám hmotné zabezpečení přiměřené. Podle Ústavního soudu přiměřenost hmotného zabezpečení je nutno vyložit nejen s ohledem na schopnost uspokojit z důchodové dávky životní potřeby jednotlivce tak, aby mu byla zaručena sociálně důstojná lidská existence, ale též s ohledem na pojištěnce jako plátce spoluvytvářejícího finanční zdroje, ze kterých je, resp. bude přiměřené hmotné zabezpečení poskytováno. Ústavní soud nikterak nezpochybnil princip solidarity mezigenerační a v zásadě akceptoval i princip solidarity intragenerační (příjmové), které jsou charakteristické pro nynější průběžný dávkově definovaný důchodový systém, konstatoval však, že ani tyto principy, a platí to zejména o principu solidarity intragenerační, v rámci tohoto důchodového systému nemohou absolutně převážit a vést k praktické nivelizaci důchodů, resp. že nemohou téměř úplně potlačit též princip ekvivalence, resp. zásluhovosti z pohledu přispěvatele do systému důchodového pojištění, který nadto působí stimulačně na zvyšování celkových příjmů systému. Jinak by to ve svém důsledku vedlo již k neakceptovatelné míře nerovnosti mezi příjemci důchodů s ohledem na nerovnost jejich příjmů, výše odvedeného pojistného a výše důchodů, takže by již nebylo možné hovořit o přiměřenosti takového hmotného zabezpečení.“

Tím jinými slovy řekl, že stejné důchody jsou špatně, protože přiměřenost musí vycházet i z minulých odvodů, protože rovný důchod by byl nespravedlivý a tedy nepřiměřený. Navíc když to tak nebude, lidi se na odvody vykašlou úplně a budou platit pokud možno ty nejnižší.

Na druhou stranu výše odvodů je jen jedním z kritérií a hlavně – snad to řeknu dost jasně – jestliže jste víc přispívali, dostanete víc, než někdo, kdo přispíval méně, ale to vůbec neznamená, že to bude celkově vysoký důchod. Stát vám může vyplatit jen tolik, kolik má (a v rámci toho musí zohlednit minulé odvody).

Takže si to shrneme – ústava vám právo na důchod zaručuje, měl by být přiměřený potřebám a vašim odvodům, ALE vždycky to může být jen tolik, kolik si stát může dovolit utratit v tu chvíli, když důchody vyplácí. Takže to může být subjektivně dost málo. Máte právo na důchod, ale nebudete mít právo na jeho konkrétní výši podle svých dnešních představ.

6) Co určuje výši důchodů
A teď se dostáváme k tomu, co se mnohým z vás nebude líbit. Výši důchodu, jak jsme si řekli, určuje množství peněz, které si stát bude moct dovolit utratit, a množství důchodců. Když bude důchodců málo a peněz dost, důchody mohou být slušné. Když bude peněz málo a důchodců hodně, bude zle. Kolik bude důchodců v nejbližších desítkách let, to víme (pokud nenastane nějaká neblahá okolnost, jako epidemie, která postihne starší lidi víc). Počet důchodců se právně omezit dá – zvýšením věku odchodu do důchodu, jak jsme si řekli. Přináší to však mnohá úskalí (pracovní, zdravotní, společenská atd.) Druhý zásadní určující faktor je, kolik bude mít stát peněz. Některé země vydělávají peníze prodejem přírodních zdrojů, ale nepředpokládám, že se u nás najde nečekané naleziště plynu nebo zlata. Tedy:

Množství peněz na důchody bude záležet na množství pracujících v době, kdy budete v důchodu, tedy jinak řečeno – naše důchody ovlivní hlavně to, kolik budeme mít dětí, které budou v ČR platit daně, a jak vysoký bude věk odchodu do důchodu.

Je to takhle prosté – nebudou děti, nebudou daně, nebude na důchody, do důchodu se půjde později a později. Můžete o tom filozofovat, jak chcete, ale v konečném důsledku neokecáte prostou rovnici – chcete-li dávat, musíte mít z čeho. O výši současných důchodů tedy rozhoduje, kolik stát vybere na daních (v soukromém sektoru), o vašich budoucích důchodech rozhodne to, kolik sebere našim dětem a kolik lidí bude muset podělit.

7) Mít a nemít děti
Nikdo nechce pracovat až do 70. Mít a nemít děti, to je ale ošemetná věc. Pořízení si rodiny je v dnešní době náročné. Stojí to váš volný čas a velké množství peněz. Nemluvím o poklesu příjmů na mateřské, ale zkrátka veškeré platby, které jsou s výchovou dětí spojeny. Hodně lidí dnes nemá potřebu mít děti, a to z různých důvodů – nechtějí se vzdát svého volného času, cítí se příliš důležití ve své práci, než aby polevili pro děti, na něco čekají atd. To má několik důsledků.

a) ekonomicky aktivní vzdělaní lidé někdy nemají děti. Oni by je asi i dobře vychovali a zajistili, ale nemají je, protože mají dostatek jiného vyžití a pracovní nároky jsou vyšší a vyšší. Naopak poměrně pravidelně děti mají lidé, kteří zrovna moc daní neplatí, a i u těch dětí je šance, že budou pro sociální systém přínosem spíše malým, někdy dokonce zátěží.

b) změní se politické složení obyvatel. Jestliže určitá skupina lidí dětí mít nebude, tak je nevychová a nepředá jim své hodnoty. Naopak to platí taky. Jednou mi kdosi řekl „já mám lepší věci na práci než utírat zadky dětem, ať mají děti ti, co nic lepšího neumí“. Inu, až se tohle stane a dotyčná bude v důchodu, jak asi bude vypadat názorové složení voličů?

c) nedostatek dětí, které vyrostou a platí daně, má druhotný efekt – i o ty bezdětné se na stará kolena bude muset někdo starat – lékař, sestra, personál v domově důchodců. I tyto lidi musel někdo jako děti vychovat (jiní rodiče), i tyto lidi musí někdo z daní platit (děti jiných rodičů), tedy bezdětní důchodci budou využívat úsilí těch, kteří děti měli, jejich důchody budou přitom odpovídat jejich příjmům (které mohou být paradoxně vyšší, protože místo dětí se mohli věnovat více kariéře) – ale sami už nepřispějí ničeho, protože budou v důchodu. (Ano, nyní je za dítě 500 Kč výchovné, což vůbec neodpovídá tomu, jak moc je pro výši důchodu podstatné to, že ho má vůbec kdo platit).

d) ovšem ti bezdětní mají také jeden argument – oni přece ze svých daní platí školství a zdravotní péči pro děti, i když děti nemají (a to je pravda). Nicméně – rozpočet Ministerstva školství na rok 2023 je 264 miliard, rozpočet MPSV je 900 miliard a největší výdajovou položkou v roce 2023 stejně jako v ostatních letech představují výdaje na důchody ve výši 671,7 mld. Kč bez souvisejících výdajů na jejich správu. Tedy platí, že výdaje na sociální sféru násobně válcují všechny ostatní a jsou nesrovnatelné (když pominu fakt, že ze vzdělání obyvatel tyjí všechny skupiny – dnes student, za deset let třeba i můj doktor, automechanik, policista, projektant atd.)

Gerontokracie
Znamená to původně vláda starších, ale vlastně to lze použít i pro situaci, kdy voličská základna důchodců bude tak velká, že zválcuje ostatní. Uvedené bude obnášet veškeré důsledky, zejména fakt, že zkrátka bude-li chtít politik být zvolen, bude muset jednat primárně v zájmu důchodců. Já samozřejmě vím, že bude existovat významné procento těch, kteří populistům neustoupí, ale statisticky je dané, že jestliže nějaká sociální skupina nějakým způsobem volí, tak její zvětšení znamená zdůraznění síly takové volby. Ano, teď říkáte „já nikoho jako (dosaď jméno) nebudu volit ani v důchodu“, ale je to statisticky nevýznamné.

A nastane spirála, z které se nedá dostat. Vyhraje ten, kdo slíbí víc důchodcům (nižší věk odchodu do důchodu, vyšší důchody, něco levnější nebo zdarma atd.). Víc důchodcům znamená sebrat víc pracujícím. To znamená menší investice, to znamená větší emigraci tam, kde jsou podmínky lepší. To znamená další úbytek prostředků, tedy se musí brát o to víc, o to víc lidé odcházejí nebo odkládají založení rodiny, až už prostě nebude z čeho brát. Populace zestárne a pracujících bude tak málo, že to společnost neustojí. Bude se šetřit úplně na všem a stejně nebude dost, případně se opět dostaneme ke zvyšování odchodu věku do důchodu – třeba až k neúnosně vysokému věku.

Zlí jazykové tvrdí, že to je důvod, proč Merkelová a podobní prosazují migraci – ne z lásky k bližnímu, ale prostě proto, že zemi chybí pracovníci. Než spadnout do gerontokratické spirály, to raději víc cizinců v obyvatelstvu. A nalejme si čistého vína – válka na Ukrajině znamená i pro nás příliv pracovní síly. Dá se ale nízká porodnost vyřešit migrací?

9) Migrace
Dá? Krátkodobě za určitých okolností ano. Problém je, že pokud je migrace z určitých oblastí, tak se příchozí obyvatelstvo obtížně integruje a nikde není zaručeno, že příchozí budou chtít vykonávat ty nejhorší práce, kde chybí domácí zaměstnanci. A vlastně to po nich ani nelze žádat – představte si společnost, kde domácí obyvatelstvo je již majoritně v důchodu a žádá po příchozích, aby se o ně starali a ještě na ně platili. Proč by měli? Migrace může pomoct, zejména když je z oblastí kulturně blízkých – jako nyní z Ukrajiny, a když dojde k integraci do pracovního trhu. Řešení to ale dlouhodobě není – nemůžeme čekat, že za nás všechnu práci odvede někdo jiný, nejsme ropný stát, který může pasivně těžit ze svých zdrojů.

10) Řešení
Má to řešení? Ano. Přistoupí k němu tahle nebo nějaká vláda? To nevím. Řešení totiž je:

I) Rychlé, nepříliš dobré, krátkodobé a nesystémové řešení - zvýšit věk odchodu do důchodu. To se stalo, ale nemuselo stát, kdyby reforma proběhla včas. Je to ale opravdu jen odklad, jinak se bude opakovat tak dlouho, až to dál prostě nepůjde.

II) reformovat důsledně důchodový systém a zavést pobídky práce i po věku odchodu do důchodu (nikoliv donucení, ale pobídky, kdy se to vyplatí, třeba i v rámci zkrácených úvazků atd.), ale hlavně

III) urgentně, a to tak že ihned, zařídit, že se začnou rodit děti ekonomicky aktivním rodičům. Než půjdou Husákovy děti do důchodu, uplyne 12 let. Za 12 let začnou nejsilnější ročníky odcházet do důchodu, takže už teď je pozdě a mělo se dávno začít. Za cca 22 let začnou plnit domovy důchodců. To je úplně totální deadline – pokud v té době nebude dost pracujících, Husákovy děti budou většinou v důchodu, často budou potřebovat péči, a kdo jim ten důchod zaplatí? Kdo jim tu péči poskytne? Samozřejmě že jsou i jiná „řešení“, například odepření lékařské péče, ale to jsou řešení, o nichž nechci ani slyšet, to se naprosto neslučuje s naší humanitní společností. Tedy reálné řešení je jediné – priorita státu musí být zajistit, aby lidé co nejdříve zakládali rodiny – a to takové rodiny, které v budoucnu budou do sociálního systému přidávat, ne ubírat. Nepomůže vyšší porodné, protože nikoho neodrazuje malé porodné, ale množství starostí a pokles příjmů. Zkusím jen nadhodit pár možností jako teoretické úvahy:

a) státní půjčky pro mladé rodiny, které by jinak nedosáhly na bankovní půjčku

b) státní bydlení (které stát postaví a nerozdá, nerozkrade, neprodá) – které se prioritně za výhodné podmínky pronajme rodinám s malými dětmi

c) nároková školka

d) nárokové zkrácené úvazky pro rodiny s dětmi

e) zvýhodněné podmínky studentům VŠ, kteří mají děti (nároková úprava studijního programu, VŠ koleje pro studenty a studentky s dětmi, dětské skupiny a školky u VŠ)

d) co nejvyšší daňové zvýhodnění rodin s malými dětmi, které je vychovávají

e) MHD, vlaky, vstupné atd. zdarma nebo za velmi výhodnou cenu

f) rodičovská ve výši, z níž se dá rozumně vyjít

g) v lokalitách s omezeným parkováním výhody (například parkovací karty zdarma, vyhrazená místa atd.)

h) libovolné další zvýhodňování rodin s dětmi a zkrátka „family friendly“ společenský narativ.

Jak jsem slíbil, je to dlouhé a určitě se vám to nelíbí. Zejména ti, co nikdy nechtějí mít děti, mi teď možná v duchu nadávají, ale řekněte mi upřímně – kdo bude platit na váš důchod, až budete staří? Jak víte, že vám zoufalý stát nesebere, co jste si našetřili? Že vám tak nezdaní nemovitost, že pozbyde hodnotu? Že vám ji nezatíží takovou byrokracií, že bude k ničemu? Kdo se o vás bude starat v domově důchodců, kdo vám bude dělat doktora, než děti jiných lidí? Problém je, že stát řeší jen ty problémy, které mu přinesou voličské hlasy, a vidí jen do konce volebního období. My se ale musíme dívat na okamžik, kdy do důchodu odcházejí ti, co se ještě nenarodili. Kdyby vláda za něco stála, toto bude její priorita. Nikoliv reforma důchodů, ale reforma přístupu státu k rodinám a dětem. TGM se připisuje výrok, že „rodina je základ státu“. Protože je. Bez dětí, které se řádně vychovají, budou pracovat, platit daně, zplodí a vychovají další děti a pak díky tomu půjdou do důstojného důchodu, budeme úplně v háji a všechny otázky budou podružné. Tak hezký zbytek dne.