Přiznám se vám: nekoukám se na televizi a neposlouchám rozhlas. Nekoukám na žádné programy a stanice, což činím od jara roku 2020, kdy jsem vypnula covidové šílenství kvůli své duševní rovnováze, a už jsem se ke sledování televize nevrátila. Přesto platím daň z rozhlasu i z televize, které se eufemisticky říká koncesionářský poplatek, ačkoliv jsem nikdy o žádnou koncesi nežádala a ke sledování televize nikdo žádnou nepotřebuje. Ve skutečnosti to je televizní daň. Daň, kterou teď ministr kultury chce zvýšit.

Ministr kultury je členem pravicové ODS, která před volbami slibovala, že daně zvyšovat nebude, na což nalákala spoustu voličů, jež jí dali hlas. A titíž voliči teď s údivem zjišťují, že budou platit daň nejen z televize, na kterou se jako já nedívají, ale že ve skutečnosti půjde o daň z přístupu k internetu. Co to znamená? Že ministr kultury chce na státní rozhlas a státní televizi víc peněz.

Víc peněž pochopitelně požaduje každý ministr, podobně jako každý ředitel každé instituce. Otázkou číslo jedna je, proč by v dnešní ekonomické situaci měla dostat právě státní média o čtvrtinu víc peněz, když všechny státní instituce mají nařízeno šetřit. Česká televize a Český rozhlas se svou tvorbou nijak moc neliší od soukromých televizních a rozhlasových stanic. Vysílají pořady slušné, průměrné, výborné i úplně debilní. Vysílají reklamy jako komerční televize. Vyrábí, koprodukují i nakupují dokumenty, mýdlové opery a sportovní přenosy stejně jako soukromá média.

Redaktoři a novináři běžně přestupují z komerční sféry do soukromé a nazpět a o jejich nezávislosti se dá jen vtipkovat, protože absolutní nezávislost reálně neexistuje. Redaktor může být nezávislý na penězích, pokud mu jeho rodiče odkázali miliardy. Novinář může být nezávislý na alkoholu a na cigaretách, pokud je abstinent a nekuřák současně. Já jsem senátorkou nezávislou na politických stranách, protože jsem kandidovala sama za sebe a bez jejich podpory. Ale žádný člověk není absolutně nezávislý. Každý je závislý na svých znalostech a dovednostech, na prostředí, ze kterého vyšel, na hodnotách, které vyznává, na síti svých známých, přátelích a rodině a na mnoha dalších parametrech. I na své výšce, váze, fyzických dispozicích.

Pyšnit se nezávislostí ve sféře médií je stejně pitomé jako nepravdivé. Hodnotou, jež by nás v této diskusi měla zajímat, není nezávislost, protože by bylo zapotřebí definovat, na čemže to onen redaktor nebo médium není závislé. Na penězích? Na ohlasech? Na sledovanosti? Na úhlech pohledu? Na vládnoucí politické garnituře? Na tradicích? Na moderních trendech? Takových závislostí můžeme vysledovat tisíce. Některá média je dokonce ani nezakrývají a kdysi měly své noviny i politické strany.

Důležitější hodnotou než nezávislost je pluralita. Různorodost názorů a pohledů na téma, na život, na události a na děje. A v této hodnotě právě Česká televize a Český rozhlas pokulhávají, a že by dávaly prostor všem stranám sporu a hlasům, které ve veřejnosti rezonují, se hezky (ne)ukázalo právě v době covidových restrikcí, pak v prezidentských volbách a naposledy ve válce na Ukrajině.

Takže znovu a tentokrát bez příkras a otevřeně: máme státní rozhlas a státní televizi, jejíž redaktoři už mnoho let papouškují v mnoha situacích jednu jedinou pravdu (tu svou) a názorové oponenty buďto urážejí, nebo je radši do studií ani nezvou, jiný pohledy na věc nezobrazují a neuvádějí. Dvě třetiny lidí dnes proto koukají na jiné zdroje, a tak se ptám, zda skutečně musím ze svých daní platit Český rozhlas a Českou televizi. Já ji totiž k ničemu už tři roky nepotřebuji.

Co vy, milí čtenáři? Vy ji potřebujete? Anebo vám důležitá zpravodajství a informace přinese i jiný informační či mediální kanál?

I kdybyste si na mou otázku odpověděli ANO, pak je nejvyšší čas vymyslet jednodušší a přehlednější způsob financování. Víte vůbec, kolik je výjimek v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání a kolik všechny daňové poplatníky stojí agenda spojená s výběrem a s exekucemi? A tak navrhuji:

1. Českou televizi a Český rozhlas zrušit. Majetek České televize lze určitě velmi dobře prodat, kmitočty se mohou poskytnout žadatelům o licence.
2. Pokud by měla obě média dál existovat, pak navrhuji zásadní změny: ponechat základní zpravodajství, dokumenty, vzdělávací pořady, ČT24 a ČTArt a zakázat nakupování reklam. Pak lze zrušit i všechny mediální rady a televizi i rozhlas může řídit ministr kultury.
3. Financování pojďme zavést přímo ze státního rozpočtu a žádné televizní a rozhlasové poplatky nebudeme potřebovat.

Pak by bylo řízení i financování jasné, přehledné a jednoduché. Nebo je ještě jedno řešení. Pokud v oblasti vysílání existují nějaké jasně definovatelné veřejné statky, nechť jsou na jejich obhospodařování vypsány veřejné soutěže na granty (státní zakázky na plnění konkrétních úkolů - vysílání pro školy, pro menšiny, vyšší kultura apod.). Taky nemáme žádné státní noviny, žádnou státní tiskárnu knih a žádné státní nakladatelství. A žádný státní internetový server. Tak proč máme mít státní rozhlas a státní televizi?

Ten kočkopes, který ministr kultury navrhuje, je komplikovaný a úplně pitomý. Skutečně nemáme jiné problémy, než v dnešní době řešit právě tohle? Hlavně se přitom, pane ministře, neohánějte nezávislostí. Ta totiž neexistuje a o ni tu stejně vůbec nejde. Nakonec jde vždycky o to jedno – o peníze. A také o vliv a o moc.

Autorka je nezávislou senátorkou