O víkendu se konala dvě pozoruhodná, protože velice užitečně srovnatelná politická rokování. Jedno se odehrálo v České, druhé ve Slovenské republice, obě se týkala demokratické partajní levice. A obě mohou mít nemalý význam pro budoucnost dvou bývalých částí společné federace, jež se dle některých uštěpačných jazyků vrací minimálně tím, že naše státy dostaly, či stále dostávají, všestranně na frak skrze vládnutí podřadných pravicových koalic. Jedním z východisek k jejich neuvěřitelně arogantnímu i nekompetentnímu vládnutí – nezřídka evidentně ve prospěch cizí moci – pak bohužel přispěla také určitá předchozí (sebe)diskreditace, případně štěpení významných levicových formací.

Tady však zásadní české a slovenské podobnosti končí. Popatříme-li na zmíněná jednání, konkrétně sněm Hlasu-SD v Púchově a sjezd České strany sociálně demokratické (ČSSD) v Plzni, klíčový rozdíl bije do očí. Zatímco slovenská formace působí vcelku dobře a lákavě i pro další subjekty, což vzhledem k blížícím se volbám vyhlíží slibně, její západní souputnice svou pouť sama ukončila. Do slova a do písmene. Snaží se sice pomocí sloganu „Lidskost místo sobectví“ stvořit dojem, že směřuje k někdejším grandiózním úspěchům 90. let, kdy jí z ničeho vyzvedl k výšinám expremiér a prezident Miloš Zeman, ale při tom vyhlašuje vlastní konec. Přesněji řečeno „rebranding“. Přejmenování se beztvarým pojmem „SOCDEM“, s nímž se pojí stejně amorfní logo. To některým namísto tradiční růže upomíná zkrvavenou gilotinu. Jako by tím svého času mocná, státotvorná strana hrdě vyhlásila načisto jiné heslo: (špatný) marketing místo hlavy sedící pevně na krku, forma místo idejí.

Partaj, co před očima taje jako sníh, na svém 45. sjezdu de facto jen veřejně stvrdila důvody, pro něž se sesula do politického suterénu. Potvrzení „generální linie“ dosavadního předsedy Michala Šmardy, nepříliš talentované figury z lokální moravské politiky, hovoří jasnou řečí. ČSSD coby sebevědomá levicová partaj je prostě ta tam. Její osud jako by současně zrcadlil negativní vývoj zdejší politické plurality. Obohacující šířka vnitřních názorů byla odstraněna včasně předvolebním vylučováním a zglajchšaltováním nepohodlných stranických oponentů, víceméně nepokrytou proklamací maloměšťácké strategie „pokroku v mezích zákona“, ale i – po předchozím devastujícím spojení s miliardářem slovenského původu Babišem – spojenectvím s miliardářem novým. S miliardářem Janem Bartou, majícím podíl na úspěšné kampani pravicového prezidenta Petra Pavla, coby „kápézetkou“ sociáldemokratismu v ČR. To vše úhledně zabaleno do balíčku s líbivým nápisem „moderní levicová strana“…

Mnoha voliči negativně vnímané vytváření kýčovitého, přitom docela prázdného politického obrazu, jenž špatně zakrývá pouhé rutinérství a nezřízenou touhu po moci, způsobilo už úpadek a pád mnohých politiků nebo partají v dějinách. V Evropě posledních let zejména těch levicových. Topících se v bahně předchozího mnohaletého pohodlí. Ba dokonce obracejících naruby tradiční spojité hodnoty svobodomyslné levice: boj za mír a proti kapitálu. K zamyšlení netoliko ve střední Evropě.

Obdobný text byl publikován ve slovenském deníku Pravda