JUSTICE: Jak si Rychetský se Zemanem notovali
K Otázkám Vymývače mozků (OVM, ČT 24) z 21. 6. 2015
ČT 24 se v části pořadu Otázky Václava Moravce dne 21.června 2015 opět věnovala problematice justice v širším slova smyslu. Mluvilo se o všem možném a bylo toho tolik, že sledování všech myšlenek, jež zde zazněly, bylo obtížné. Způsobili to hosté, jimiž byli předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jejich vystoupení byla nahuštěna myšlenkami, fakty a úvahami, byť nikoli zcela bezproblémovými. Zvláště Pavel Rychetský byl hovorný. Pavel Zeman zůstal trochu v jeho stínu.
Moderátor vymezil hostům prostor tím, že si sám se sebevědomím jasnovidce odpověděl na otázku, „o čem se bude mluvit po dnešních Otázkách“. Na první místo postavil případ podmíněného propuštění bývalého senátora Alexandra Nováka z vězení, hned za něj zákon o státním zastupitelství. Upozornil také na bujení právního formalismu, nejednotnou rozhodovací praxi soudů, na zvyšování objemu odškodného, vypláceného státem obětem selhání justice, na nesrozumitelnost práva. Význam posledně uvedeného problému podpořil uvedením záznamu části tzv. rudolfinského projevu Václava Havla. V podstatě navrhl náměty pro celotýdenní seminář.
V následném kladení otázek ale prostor svého zájmu zúžil. Především chtěl od hostů slyšet, kdo dle jejich názoru nejvíce ohrožuje důvěru veřejnosti v justici. Tím dodal punc obecně uznávané skutečnosti sluchům o pochybnostech veřejnosti o důvěryhodnosti justice (problémy, o nichž se v Otázkách nemluví, přece neexistují).
Hosté mu vrátili míč vysvětlením, že to jsou především média, která výběrově informují o problémových záležitostech, nebo naopak důležitým věcem nevěnují přiměřenou pozornost, a zkreslují tak obraz justice. S tímto názorem se lze ztotožnit: z desítek tisíc soudních jednání proniknou k veřejnosti přes média informace jen o několika výjimkách a jen zřídka jde o případy, na jejichž základě lze poměřovat obecnou úroveň práce příslušných orgánů. Z několika tisíc policistů, státních zástupců a soudců se sledované kauzy týkají několika desítek z nich. Daleko širší okruh sporných případů probíhá různými formami stížnostního řízení, ale i na těch se podílí jen zlomek celé komunity. O práci podstatné většiny příslušníků orgánů činných v trestním řízení se nedovíme nic, protože probíhá standardně, bez výstřelků, a pozornost médií ani stěžovatelů ničím nepřitahuje.
Pod tímto úhlem pohledu musíme ovšem přistupovat i k vystoupení pánů Pavla Rychetského a Pavla Zemana, kteří divákům předložili své vidění poměrů v justici, jež je samozřejmě zkresleno jejich stavovskou příslušností.
Pavel Rychetský například připustil, že občas dochází k selhání justice, a to i v zahraničí, ale rozsah excesů je poměrně nevýznamný. Za hlavní nešvar justice považuje nepřiměřenou délku řízení, kterou je porušeno právo na spravedlivý proces. Ke zprávám o popravách nebo uvěznění nevinných lidí se nevyjádřil, ač ve srovnání s nimi jsou průtahy řízení nicotným hříchem.
Pavel Zeman v této souvislosti upozornil na probíhající trestní stíhání soudců a státních zástupců jako na důkaz o působení samočistících mechanismů v justici. Zdá se, že jeho vyjádření skrývalo skromný náznak, že začátek pronásledování černých ovcí v komunitách soudců a státních zástupců má souvislost s jeho příchodem do čela státního zastupitelství. Je škoda, že při tom neuvedl, kolik stížností na neetické, neprofesionální nebo přímo nezákonné jednání soudců a státních zástupců přichází na příslušná místa a jaký je poměr mezi počtem podaných obžalob a kárných žalob k obsahu jeho virtuálního odpadkového koše na zamítnuté podněty. Vůči stížnostem zvenčí totiž většinou zaujímá postavení „obrany hradu“.
Václav Moravec pak stočil směr debaty k nedávnému kritickému vystoupení České advokátní komory proti státnímu zastupitelství. Možná tím své hosty nepotěšil, ale do jisté míry jim prospěl, protože soustředil pozornost jen na jednu výseč z širokého pole společenské kritiky státního zastupitelství, která se v poslední době ozývá prostřednictvím médií téměř denně, zejména v souvislosti s hubenými výsledky tzv. aféry Nagygate a nověji kvůli policejní razii v úřadovnách Energetického regulačního úřadu.
Hosté shodně tvrdili, že prohlášení České advokátní komory bylo nešťastné a zpochybnilo nejen státní zastupitelství, ale celou právnickou komunitu. Zejména si notovali v názoru, že posláním stavovské organizace advokátů není obecné hodnocení chování státního zastupitelství v přípravném řízení trestním. Česká advokátní komora by podle nich udělala lépe, kdyby se zajímala o poklesky advokátů. Vyslovili i pochybnost, zda stanovisko vyjadřuje skutečné mínění celé její členské základny.
Obsah stanoviska České advokátní komory ovšem popisuje celkem přesně pochybení státního zastupitelství v řadě problematických kauz. Domnívám se, že jeho autoři si jistě uvědomují, že od nich takové vyjádření nikdo nečekal, a že je v podstatě nepatřičné. Okolnost, že se přesto odhodlali k neobvyklému vystoupení, může ale být výstražným znamením, které upozorňuje, že míra společenské tolerance k excesům některých státních zástupců je naplněna a určitě nepřispívá k porozumění pro jejich požadavky na vyčlenění ze systému moci výkonné a prohloubení jejich nezávislosti.
.
Naprosto případné upozornění moderátora na přibývání případů vyšetřování advokátů přimělo Pavla Rychetského k upozornění na vynikající podmínky advokátů pro praní špinavých peněz. Až to působilo dojmem, jako by k nim chtěl přitáhnout větší pozornost strážců zákona. Současně neopomněl připomenout zásluhy Ústavního soudu o rozšíření procesní ochrany občanů proti libovůli orgánů činných v trestním řízení při zasahování do jejich práv. Naproti tomu Pavel Zeman namítl, že ojedinělé případy stíhání advokátů jsou v poměru k celkovému počtu trestních kauz zcela bezvýznamné, a vyčetl advokátní komoře, že většinou nereagovala na podněty jeho úřadu ke kárnému stíhání advokátů.
Pak přišel s pozoruhodnou myšlenkou Pavel Rychetský: podle jeho názoru jsou policisté deformováni svou profesí a inklinují k nadbytečnému používání násilí. Projevil nevoli nad používáním pout při eskortách, zvláště v případě žen. Václav Moravec jeho myšlenku rozvinul odkazem na poměr státních zástupců k policejnímu násilí, dovedeným až do otázky, zda nakonec veřejnost nevnímá policii a státní zástupce „jako jednu bandu“.
Prohlášení Pavla Rychetského patří do stejného rodu kacířských výroků jako jeho slavný výrok o podezření, že nestřílel Jiří Kajínek, ale policisté. Bylo-li to dřívější pouhým vyjádřením domněnky, to současné odráží neúnosnou skutečnost. Policie a Vězeňská služba ČR skutečně násilí nadužívají, v řadě případů až nepochopitelně. Při propojení výroku předsedy Ústavního soudu s výpovědí Lukáše Nečesaného o způsobu zacházení, jakého se mu dostalo při zadržení a při prvním policejním výslechu, dostáváme obraz barbarství, nad nímž se zvedá žaludek. Předseda spolku Šalamoun John Bok, který byl mnohokrát zadržen StB, tvrdí, že mu nikdy nebyla nasazena pouta. Naproti tomu orgány rádoby demokratického právního státu s chutí a opakovaně předváděly Janu Nagyovou-Nečasovou v „medvědovi“.
Nicméně zastavil-li se Pavel Rychetský před zjištěním, že profese ovlivňuje také způsoby myšlení státních zástupců, usvědčuje ho to z nedůslednosti. Praxe svědčí o tom, že u některých žalobců vyvolává častá součinnost s policií a opakované plnění úlohy žalobce přímo posedlost touhou po úspěchu obžaloby za jakoukoli cenu, přinejmenším za cenu selekce důkazů v neprospěch obviněného: úspěchem není objektivní zjištění stavu věci, ale obžalovaný za mřížemi, i kdyby ho za ně dostalo třeba i zjevně křivé svědectví.
Z připuštění různých nešvarů v činnosti policie a státního zastupitelství ovšem hosté Otázek nevyvozují závěry. Přecházejí přes ně a svorně se dožadují vyčlenění státního zastupitelství ze soustavy moci výkonné a prohloubení nezávislosti. Neodpovídají na otázku, do jakého stupně volnosti v zasahování do práv a svobod občanů a chodu korporací by se státní zastupitelství vyvíjelo v případě vyhovění zmíněným nárokům, když i jako složka moci výkonné s údajně nedostatečnou mírou nezávislosti dokázalo otevřít cestu k pádu vlády.
Došlo také na připravované změny Ústavy, jimiž mají být protismyslně omezeny pravomoci prezidenta republiky vzešlého z přímé volby. Protože jeho mandát je podstatně silnější, než prezidenta vzešlého z parlamentního pletichaření, politici považují za nezbytné jej oklestit. Navrhované změny Ústavy se nelíbí zvláště Pavlu Rychetskému, zatímco Pavel Zeman žehrá pouze na to, že není na stole ústavní změna začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu. Naopak nevidí potřebu omezení pravomoci prezidenta při jmenování bankovní rady České národní banky. Pavlovi Rychetskému vadí hlavně návrh na zavedení klouzavého poslaneckého mandátu. Velmi se mu líbí současný stav, v kterém ministr, jenž je současně poslancem, se na ministerstvu vyskytuje jen v čase, který mu zbude po splnění ostatních povinností, a úřad běží dále samospádem podle zvyklostí úředníků.
Nakonec moderátor přivedl hosty k zlatému hřebu programu, jímž měla být debata k námětu předčasného podmíněného propuštění exsenátora Alexandra Nováka z výkonu trestu. Zazněl pak soubor variací na dané téma. Určujícím motivem byla nevole obou pánů nad rozhodnutím soudu ve prospěch žadatele o propuštění, posílená o pocit bezmoci nad skutečností, že je za obvyklých okolností nelze zvrátit: k jejich lítosti vrácení Alexandra Nováka za mříže je pouze nesplnitelným snem.
O pravomocném soudním rozhodnutí snad lze diskutovat, ale z postavení státního zastupitelství v soustavě orgánů státní moci vyplývá, že mu nikterak nepřísluší rozsudek zpochybňovat jinak než uplatněním patřičného procesního opravného prostředku. V daném případě neexistuje žádný prostředek, jímž by bylo možné rozhodnutí o propuštění exsenátora Alexandra Nováka zvrátit takovým způsobem, aby to vedlo k jeho návratu za mříže. Připouštím, že zmíněné soudní rozhodnutí je podivné, ale je velký rozdíl mezi vahou mého laického názoru a výrokem nejvyššího státního zástupce. „Ryba smrdí od hlavy“: Pavel Zeman posiluje své podřízené v přesvědčení, že zpochybňování soudních rozhodnutí je dovoleno. Mírně se tím vracíme do časů předlistopadových, kdy názor prokuratury byl silnější než mínění soudu a prokurátoři stáli ve společenské hierarchii výše než soudci.
Když už nemůže udělat nic jiného, zvažuje Pavel Zeman kárnou žalobu na státního zástupce, který nepodal na místě stížnost proti soudnímu rozhodnutí. V tomto případě sklízí hořké plody netečného přístupu ke kárným proviněním státních zástupců, který zdědil po svých dvou posledních předchůdkyních, a dále jej rozvíjí. Díky dlouhodobému tolerování nešvarů část státních zástupců dozrála k mylnému dojmu, že mají právo na libovůli. Kdyby jednal dotyčný státní zástupce s vědomím, že kvůli nevhodnému rozhodnutí může mít nepříjemnosti s nadřízenými, možná by byl opatrnější a stížností proti soudnímu rozhodnutí by přenesl odpovědnost na vyšší stupeň. Protože věděl, že nadřízení mají jedinou možnost, a to vzít jeho rozhodnutí na vědomí, bez obav pomohl Alexandru Novákovi na svobodu.
Pavel Zeman ovšem uvedl, že podání kárné žaloby by bylo problematickým krokem, a proto je nutné jej řádně promyslet. V tom má pravdu. Podá-li nakonec kárnou žalobu, bude to průlomový krok, protože až dosud se kární žalobci drželi názorové linie, podle které nesprávné rozhodnutí nebo nesprávný právní názor nemůže být důvodem ke kárnému postihu soudce nebo státního zástupce. Její udržování se považuje za jednu ze záruk nezávislosti soudců a státních zástupců. Nezávislost je v jejich úvahách totožná s netrestatelností. Uvažovaná kárná žaloba by proto mohla být považována za útok na procesní nezávislost státních zástupců, za který by asi nejvyšší státní zástupce sklidil hněvivou kritiku.
Jako laik si ovšem myslím, že soudci a státní zástupci by měli být voláni k odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí nebo právní názory, které jsou plodem libovůle, neodbornosti, podjatosti nebo lajdáctví. Netvrdím, že se to týká žalobce, na kterého se zlobí Pavel Zeman, protože o důvodech vyhovění Alexandru Novákovi nic nevím.
Pavel Rychetský v této souvislosti vyslovil další pozoruhodnou myšlenku: podle něj je systémově špatné, že o podmíněném propuštění nerozhoduje soud, jenž vynesl výrok o vině a trestu, ale místně příslušný soud, do jehož obvodu spadá věznice. Agenda podmíněného propuštění prý je pro soudce místně příslušných soudů okrajová, spíše obtěžující, proto se jí nevěnuje patřičná péče, při jejím řešení se nemyslí na poškozené, mohou padat chybná rozhodnutí.
Neznám pramen informací, na nichž předseda Ústavního soudu postavil své názory. Vím toliko, že nemá praxi soudce obecného soudu. Nevím, zda se osobně v době polistopadové někdy zúčastnil projednávání žádosti o podmíněné propuštění. Na základě zkušenosti laika, který se řady takových jednání zúčastnil jako zástupce předkladatele společenské záruky, se s jeho názory neztotožňuji. Obecné soudy si při rozhodování o této agendě nevedou jinak než v jiných případech.
Nepovažuji za vhodné ani přenesení agendy podmíněného propuštění na soudy, jež rozhodovaly o vině a trestu. Zkušenost z četných řízení o povolení obnovy procesu mě vede k obavám, že by žádost o podmíněné propuštění chápaly jako pokus o přehodnocení původního rozsudku. Samozřejmě by ji odmítly jako svatokrádež. Patrně by došlo k dramatickému snížení počtu kladných rozhodnutí o žádostech o podmíněné propuštění. Při jejich posuzování ale nejde o to, zda uložený trest byl spravedlivý, ale o posouzení dráhy, kterou odsouzený ušel jako člověk během výkonu trestu.