K 25. výročí Česko-německé deklarace

Před 25 lety, 21. ledna 1997, podepsali předseda vlády ČR Václav Klaus a spolkový kancléř SRN Helmut Kohl v Praze významný dokument – Česko německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, která vztahy České republiky a Německa obrátila od tragické minulosti k perspektivnější budoucnosti. Čtvrt století, které od té dob uběhlo, prokázalo, že to byl krok potřebný a správný. Česko-německé vztahy se přeorientovaly od sporů o minulost k rozvíjení všestranného partnerství a široké spolupráci, což je jediná cesta, která může v čase překonat nástrahy minulosti.

Historie však nezmizela, je potřebné ji znát a poučit se z ní. Nelze ji odestát, nelze ji po letech prožít znovu, jinak a lépe. Měli bychom si být vědomi příčin a následků historických událostí, rozumět dobám, v nichž se staly, i jejich širšímu kontextu. Bohužel, ve vztahu k česko-německé historii je takový poučený pohled u nás stále většinou výjimečný.

Česko-německým vztahům položila minulost do cesty mimořádné překážky. Soužití malého a velkého národa, malé země a mocného souseda, to vše již samo o sobě vytváří složitý základ pro soužití. Vzájemné předsudky, odcizení, antagonismy, nepřátelství, nacismus, oběti, zločiny, ale také vzájemné obohacování, kulturní výměna, sdílení hodnot, mísení se a všestranné ovlivňování. Tím vším můžeme charakterizovat minulost. Bylo tragédií, že postupně převládlo odcizení a antagonismus do té míry, že v éře nacismu začalo jít o samu českou národní existenci. Porážka nacismu znamenala i konec rozvráceného česko-německého soužití na našem území. Tato tragédie byla následně převrstvena komunistickou totalitou, železnou oponou a studenou válkou.

Představy, jak po pádu komunismu koncipovat a budovat vztahy s právě se znovu sjednocujícím Německem, se u nás různily. Vlivná část především bývalých disidentů v čele s Václavem Havlem, která se již v době disentu soustředila na fenomén poválečného odsunu Němců, se domnívala, že je možné se s minulostí „vyrovnat“ nějakým dramatickým omluvným gestem, které nebude moci být z německé strany oslyšeno.

Pokus Václava Havla vyřešit zátěž minulosti jednostrannou omluvou za odsun sudetských Němců ukázal bezvýchodnost podobných snah. Rozdělil českou společnost, jejíž rozhodující část omluvu odmítla, oživil staré antagonismy a vyvolával nové spory a vášně ohledně historie a jejího výkladu. Německá strana byla rovněž zaskočena a vůbec se nechovala podle Havlova očekávání. Reakcí na jeho omluvu byly požadavky různých extremistických kruhů a zhoršování situace. Kancléř Kohl neměl zájem se zaplétat to těžko řešitelných historických sporů v situaci, kdy sjednocující se Německo potřebovalo příznivou mezinárodní atmosféru bez oživování přízraků minulosti. Vnitropoliticky neměl zájem na vytahování tragické minulosti, protože nechtěl ztratit podporu konzervativních kruhů, především v Bavorsku, a současně nechtěl dát záminku levicové opozici, aby získala možnost nátlaku na jeho vládu.

Bylo evidentní, že žádný politik na obou stranách nemá mandát od vlastních spoluobčanů k radikálním gestům a jednostranným vstřícným krokům. Přesto bylo zjevné, že nelze omluvami rozbouřenou česko-německou relaci ponechat svému osudu.

Iniciativy se ujaly vlády a především jejich předsedové Václav Klaus a Helmut Kohl. Díky jejich osobnímu dohledu se podařilo nalézt vyjednávací polohu a zformulovat text, který splňoval potřeby obou stran – nezatěžovat vzájemné vztahy otázkami minulosti a soustředit se na budoucnost. Bylo to maximum, které bylo možné vyjednat, ale byl to dobrý základ pro normální sousedské vztahy. Protesty extrémistů na jedné straně i profesionálních smiřovačů na straně druhé na tom nic nezměnily.

Česko-německá deklarace už čtvrt století dobře slouží oběma smluvním stranám. Dala nám čas zabývat se problémy dneška. Umožnila nám budovat dobré vztahy s nejvýznamnějším sousedem. Je potřebné si to v den výročí jejího podpisu připomínat.

MfD, 21.1.2022