Byl jsem osobně podporovatelem amnestie mnoho měsíců, ne-li déle. Zdálo se mi, že je už konečně třeba něco nahlas říci k současné praxi policie, státních zástupců, soudců a také zákonodárců ve věcech trestního práva.

A projevit slitování nad těmi, co by za svá drobná selhání jinde ani do basy nešli a dostali tak maximálně pokutu či napomenutí. Jsem rád, že se nakonec pan prezident pro ni rozhodl. Měl pro to jistě své důvody, vyhlášení amnestie je ryze individuálním aktem. Jeho důvody byly určitě odlišné než moje, ale mé byly tyto:

Amnestie je stabilním článkem našeho ústavního systému. A nejen našeho, ale všech známých demokracií. Není správné ji nadužívat, není správné ji dávat očekávatelně v pravidelných intervalech a není správné s její pomocí řešit stav vězeňství.

Smysl amnestie je v něčem jiném. Jde o mimořádný krok pro mimořádné chvíle. A je to příležitost, jak říci něco zásadního o našem trestním právu a o justiční praxi. Prezident v našem ústavním systému nemá zákonodárnou iniciativu, a nemůže tedy navrhovat zákony či jejich změny. Ani zákon trestní. Nemá ani pravomoci metodicky řídit vyšetřovací a soudní mechanismy. Což je dobře. Amnestie mu ale poskytuje pádný nástroj k tomu, aby na tato témata sdělil, co si o nich myslí.

Co si myslí o zavírání za kdejaký bagatelní čin, protože to je soudcovská rutina. Co si myslí o neúnosně se vlekoucích případech, které jsou i třeba deset a více let likvidačním momentem životů mnoha lidí. Ti se léta se nedočkají spravedlnosti, přičemž soudci nemají sebemenší motivaci, aby s tím něco dělali, navzdory mezinárodním pravidlům, které ukládají uzavřít stíhání v dohledném čase. Co si myslí o nepoměru mezi tresty za činy směřující proti zdraví a životu a tresty za například nedbalostní činy.

Od poslední amnestie uplynulo 15 let a disproporce v této oblasti se za tu dobu nakumulovaly natolik, že čas pro jejich řešení nazrál.