... nenechte si ho vzít

Pandemie koronaviru ukázala mimo jiné to, že spoléhat se na pomoc státu není nejefektivnější způsob lidského jednání. Neefektivita státního aparátu je způsobena několika faktory. 

Jedním z nich je tzv. lock-in efekt, tedy uzavření se před okolním světem. Nízká úroveň věcné a kritické diskuse, která je podhoubím pro neočekávané dopady regulace, je charakteristická především pro pozměňovací návrhy legislativy. V situaci, kdy hlasování v parlamentu odráží spíše pokyn stranického vedení než cokoliv jiného, je na problém zaděláno poměrně snadno – pozměňovák ze správné strany dostane legislativní zelenou dřív, než začnete hledat jeho znění.

Ale pěkně postupně. O tom, že nevyžádané, neočekávané dopady regulace jsou nazývány Peltzmanovými efekty, jsem již psal mockrát: Peltzman vysvětluje, že i bohulibý záměr politika se může proměnit v tragédii, protože není možné dobře predikovat chování všech dotčených subjektů. Svá tvrzení doložil na slavném příkladu bezpečnostních pásů: Regulací nařízená povinnost používat bezpečnostní pásy v autech měla snížit počet mrtvých na silnicích, ale paradoxně jej zvýšila, protože si řidiči připadali bezpečněji, jezdili agresivněji a páchali více nehod se smrtelnými zraněními.

Nejvíce příkladů tzv. Peltmanových efektů je jednoznačně spojeno se záměrem politika „chránit svého voliče“. Kdo by nechtěl jistotu, že na něj politik myslí, že? Podpora solární energie zdražila elektřinu a ukrojila pěknou část půdy, vysoká minimální mzda žene lidi s nízkou produktivitou práce do řad nezaměstnaných, vysoké daně a cla zvyšují marži pašerákům a šedé zóně, licencování podporuje rent-seeking a nízkou kvalitu služeb za vysoké ceny, a tak dále. Příkladů byste mohli určitě vyjmenovat desítky, a to jejich sběr ani nemusí patřit mezi vaše koníčky (doznávám se).

Zásadní problém ochranitelských státních nařízení je přitom možné vnímat ve dvou rovinách: Zaprvé v tom, že vytváří falešný pocit bezpečí – čím víc stát prezentuje, že nás chrání, tím si zvykáme na menší a menší odpovědnost za vlastní jednání, a tudíž jsme zranitelnější. Dobře se to ilustruje na některých extrémech z oblasti ochrany spotřebitele: Kdy naposledy jste četli všeobecné obchodní podmínky, hm? A zadruhé, zdánlivě společensky žádoucí regulace sice nemusí eliminovat kýžený nešvar, ale zato až příliš často a spolehlivě eliminují podnikání poctivých zaměstnavatelů, na které dopadají jako blesk z čistého nebe.

O tom, že ani covidu navzdory si politici s podobnými normami nedají pokoj, jsem se znovu přesvědčil před pár dny – na jedné konferenci se řeč stočila na pozměňovací návrh zákona o regulaci reklamy, a sice regulovat reklamu u výrobků, které nejsou léky ani zdravotnickými pomůckami, ale přesto cílí na lidské zdraví. Záměr zákonné úpravy „vymýtit šmejdy“ nabízející kouzelné deky proti rakovině a podobný šlendrián je na první pohled chvályhodný, byť zcela nadbytečný (podobné jednání je totiž nekalou obchodní praktikou postižitelnou podle stávající legislativy), na druhý pohled však zasáhne tisíce poctivých podnikatelů, kteří působí v oboru kosmetiky, stomatologie, zdravé výživy či doplňků stravy. Ačkoliv se navrhovatelé zákona dušují, že se „poctiví podnikatelé nemusejí bát“, seznamy podnikatelů, kteří se v uplynulých letech také „nemuseli ničeho bát“, ale při placení pokut za porušení zákona jim to bylo k ničemu, bychom mohli vytapetovat celý jednací sál sněmovny.

Bujení legislativy přestává být legrace. Přestože ani ministerstvo vnitra nedokáže přesně určit, kolik právních předpisů bychom měli znát, když se ráno probouzíme do dalšího dne, pohybujeme se dost určitě v milionech normostran textu. Politici mají pocit, a bohužel zcela neoprávněně, že jen a pouze generováním dalších zákonů prokazují, že jsou kompetentní ke své práci. Přejme si, ať co nejdříve pochopí, že tomu tak není. I výborný politik, nebo spíš právě výborný politik přeci může vyhodnotit situaci tak, že zatěžovat legislativní systém dalšími stránkami zákonů není nezbytně nutné.

Autor je ekonom, působí jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).