Volal mi kamarád, že mu ta současná politická patálie připomíná shakespearovské drama. Vzhledem k tomu, že všechno lidské, co se stalo, děje a bude kdy dít, odpovídá něčemu z kosmického rozměru Shakespearových příběhů, jistě měl pravdu. Kvalifikovaně by se k tomu musel vyjádřit profesor Martin Hilský. Nicméně ani mému laickému pohledu neunikly určité literární či dramatické souvislosti.

Jelikož v příběhu pobíhají policajti, zatýká se a soudí se, nese rysy detektivky. Nacházím v něm motiv, k němuž v paměti nemám paralelu. Policisté jdou po někom, po všeobecně známých a mnohokrát identifikovaných individuích, načež zatknou někoho jiného kvůli něčemu jinému. To je opravdu originální postup a už kvůli tomu stojí za to příběh sledovat. Možná že je to něco, čemu stratégové říkají obchvat. Zatýkají se poslanci za to, že udělali to, co se děje běžně všude možně, a potom obchvatem, po obloukové trase, se ruka zákona blíží k padouchům uvelebeným na prázdninových lehátkách a pláži. Oblouk má poloměr tak velký, že kdyby poloměry byly dva a byly rovnoběžné, setkaly by se.

Jsou tu ale jasné lidské příběhy. Skoro před třiceti lety vznikl na Barrandově film Jako jed v režii Víta Olmera podle knihy Karla Zídka se Zdeňkem Svěrákem v hlavní roli. Už po prvním zhlédnutí jsem ho považoval za geniální dílo aměl by se promítat snoubencům v předmanželské výchově. Popisuje se zde poměr stárnoucího úspěšného profesionála s mladou energickou ženou. Muž jako by požil jedu. Zabředne do vztahu a chová se jako idiot. Zde není protijedu. Petr Nečas, pokud se vrátí k domácímu krbu - a moc bych mu to přál -, by si měl ten film obstarat a uviděl by se v něm jako v zrcadle. Neposmívám se mu ani v nejmenším. Naopak ho lituju, už proto, že i já jsem kdysi požil takového jedu a vím, co to obnáší. Radil jsem se tehdy s psychiatrem, se svým přítelem Josefem Nesvadbou.

"Patří láska mezi duševní choroby?" zeptal jsem se ho.

"Nese všechny její rysy," odpověděl mi.

Zabřednutí do jakojedu se dá zabránit v prvotním stadiu, ve fázi interesu. Recept je jediný - změna vzduchu, ztráta dohledu. Jít pryč. Zmizet. Sejít z očí s nadějí, že se sejde z mysli. Jakmile se osoba s osobou vyspí, je konec a je to jako jed.

Pokud jde o Janu Nagyovou, tady se vtírá na mysl pohádka O rybáři a zlaté rybce. Pamatujete? Nádherně ji vyprávěl Jan Werich, nikdy nezapomenu na jeho mahárádžů, rádžů, džů, ů. Je to stinná stránka příběhu Jak chudé děvče ke štěstí přišlo. Štěstí se musí umět konzumovat, s pokorou a vděčností osudu, že se uráčil. Na to je třeba mít ušlechtilou duši. Pýcha a chamtivost působí... zase jako ten jed. Nastává ztráta soudnosti, ztráta schopnosti rozeznávat, co je možné a co nikoli. Štěstí končí, na neštěstí je zaděláno a to se dříve či později dostaví. Jako v té pohádce.

Čímž jsem vyčerpal své postřehy stran literárních analogií.

Kdyby u nás platily řádné kariérní řády a činovníci by se nemuseli bát milenek potentátů, nestalo by se to. Ale to není literatura, to je politika a tu já nerad.

LN, 17.6.2013