Nemusíte být Sherlock Holmes, abyste poznali, že jsem doma sám. Ljuba je s Annou Marií a rodinou bráchy na cestách a já hlídám barák s Garinkou a Norou. Jistě jste to poznali podle toho, že se o Ljubě nezmiňuju. Vedu tedy život staromládenecký, za bedlivé asistence pejsků. Ti by mě mohli demoralizovat v tom smyslu, že jim nevadí nepořádek. Musím tedy sám sobě býti bičem – včera jsem dokonce pral košile a vysávacího robota vypouštím coby Krakena denně! Hlídám barák a dobře tak, jak byla před 14 dny ta velebouřka, kdo ví, jak by to tu dopadlo, kdyby tu nikdo nebyl.

Hlídám ho především s Norou. Ta se ode mne nehne na krok, kdežto Garinka si užívá volnosti. Teď je ráno, píšu psí zprávu do Hyeny, Nora mi leží u nohou a Gari?

Chci se vsadit, že se válí v posteli. A nevsadím se. Sice bych vyhrál, protože ona se URČITĚ válí v posteli, ale zároveň bych prohrál a kdo by rád prohrál sázky?

U nohy

Od první chvíle, kdy k nám přišla Gari, se tu snažíme o spravedlivé, tedy rovné rozdílení přízně. Nora tu byla dřív, to je pravda, jenže jsou tu dvě a dostávají obě stejnou mírku do misky a oba mají stejný pelech a v obýváku každá své křesílko – pravda, střídají si ho a nikdy se mi nepodařilo vypozorovat, které z nich která pokládá za lepší. Lezení do křesílka je jev nahodilý, řekl bych.

Nicméně ta Nora je jaksi blíž u těla. Když něco dělám, přijde se Nora podívat, co tropím – a pokud vůbec, Gari přijde až za hodnou chvíli a spíš se zajímá, co dělá Nora, než aby byla zvědavá na moje počínání. Opravdu nejsem dotčený, konec konců psí asistence je u většiny domácích dějů nežádoucí, nicméně je fakt, že Nora je blíž k tělu. Z toho by mohl vzniknout pocit křivdy, pocit odstrčenosti – a to Garina opravdu není, nějaký opomíjený, do kouta zaháněný pejsek.
Nora je Mareček podávající pero.

Nadřazenost podřazenost

Častěji než pocit nadřazenosti tvora rozumného nad nerozumným mám ve vztahu k našim pejskům komplexy méněcennosti. Užívám si tedy chvíle, kdy jsem něco...

Jako například. V koutě u garáže stojím u provizorního pracovního stolku, je to deska hozená přes popelnici, a natírám dřevěnou desku. Ta je můj budoucí pracovní stůl definitivní. Zvednu oči a na hřebenu plotu sedí sousedovic kočka a pozoruje mě. Ohlédnu se. Když něco dělám, ať už je to psaní učených pojednání na počítači nebo natírání pracovní desky hnědou lazurou, Nora nebývá daleko. Ano, i tentokrát je opodál. Od sousedovic kočky ji dělí vzdálenost... kolik? Pět metrů? Tři?

A ona netuší. Všechny její přednosti selhaly. Kde je tvůj sluch, kterým slyšíš zrnko granule padnout do misky, kdepak je tvůj čich, vyčmucháš tenisák zapadlý v trávě a jdeš najisto, kde je tvůj zrak? To já, fyzické nemehlo, to já vidím kočku na hřebenu plotu...

Domalováno. Odcházím. Kočka elegantně mizí. Nora také odchází. Sklopím oči. Pocit nadřazenost mizí. Na břiše mám flek od té barvy, co s ní pajcuju tu zatracenou desku.