Gari musí být všude první. Jdeme na procházku, ona se žene k vrátkům a čumákem mi pomáhá otevírat. Vyjdeme, Nora čeká, zda se vydáme vlevo nebo vpravo, ale Gari se už žene vpravo. Má to důvod, prakticky vždycky jdeme vpravo, ale kdybych se rozhodl opačně, zavolal bych ji, ona by se okamžitě vrátila a na rohu by zase byla první.

Kupodivu je první i po návratu, v mycím koutě v garáži. Jenom u žrádla není první.

Do mističky dostává granule Nora a teprve pak sypu pro Gari. Nora si to zaslouží.

Byla u nás první.

Krvavá tlapka

Vrátili jsme se domů, pejskové proběhli chodbou a na dlaždičkách byla krvavá stopa. Je to jasné, ten nenapravitelný průzkumník Gari si udělal něco s nohou. Ljuba se ujala role psího lékaře. Odchytila Gari, znehybnila ji a prohledávala tlapy. Nikde nic. Odkud jí ta krev kape?

Vysvětlení prosté. Tlapu si nezranila neposedná zbrklá Gari, ale rozvážná Nora. Levá zadní, stržená kůže na prstíku. Takže přichází na scénu opět ten otravný umělohmotný kornout, který se nasadí pejskovi na hlavu, aby se nesnažil lízáním urychlit hojení. A venčení nadvakrát, jednou s Norou, jednou s Gari. Protože když jsou dohromady, nejsou to dva psi, ale pět psů.

To ale bylo setkání

Nora má poraněnou packu, takže venčíme obě zvlášť, ji extra a Gari extra. Noru jsem vyvezl autem za sousední vesnici Okrouhlo, je tam rozlehlá louka, tam Nora může umírněně pobíhat a nezaprasí se. Všude jinde jsou bahna. Tolik výchozí situace.

Dojedeme za Okrouhlo, zastavím na kraji louky. Hned u cesty mají výběh pro koně. Kůň tam stojí a čumí na nás. Nedbáme, vylezeme a jdeme na louku. Kůň na nás dál čumí. Načež z křoví vyběhne srnka, asi dvacet metrů od nás. Zastaví se a čumí na nás. Nora čumí na srnku. Poté se srnka odebere o kousek dál a tam se pase. Nora na ni dál čumí.

V třetím dějství vyjde od vsi myslivec s puškou. Čumí na nás, na koně, na Noru i na srnku. Zvolna zachází do křoví. Já zvolna zacházím k autu, Nora za mnou.

Bylo příliš mnoho čumění.