V úterý tady u nás z rána létal, vločky byly nejdřív maličké, později to byli pořádní sedláci, nicméně pořád ještě nezastíraly svoji příbuznost s dešťovými kapkami. Roztály okamžitě po dopadu. Ne snad, že bych toho litoval. První hodně zasněženou zimu jsme tady ve Zvoli zažili v roce 2005, když jsme se sem přestěhovali, no a samozřejmě ta letošní byla taky pořádná. Ostatně, sníh coby jev nám dává připomenout naši notorickou nespokojenost či neuspokojenost. Když není sníh, žehráme že máme "zimu na blátě". No a když je sníh, Nohavica zpívá o bílém svinstvu. Přáli bychom si sníh, který by usedal jen na esteticky vhodná místa, jako jsou střechy, vzdálené kopce a louky, který by se důsledně vyhýbal vozovkám a chodníkům. Pokud jde o ty střechy, tak aby sedal jen v dekorativní vrstvě, ne moc silné: na kapotě auta mám stopu po lavině, která se strhla ze střechy a žuchla mi na haubnu. No a o těch chodnících nemá smysl mluvit, to je jasné, že rozumný a odpovědný sníh by se jim vyhnul. Jak dlouho by měl ležet? Děti by si ho na kopci přály půl roku. Mně by stačil měsíc, nebo šest neděl?

Věčná je nespokojenost. Už po tejdnu bych žehral: kdo se na to má furt koukat, vždyť je to fádní, jak je to bílé.
Měl by tedy taky trochu kvést. Pak by to byl řádný sníh.

Jak mě kamarád navigoval do obchoďáku
Martin Zhouf, společně s Milanem Pecákem (oba malíři) a Vojtou Návratem (sochař) mě poctil úkolem otevřít jim výstavu, která je ke shlédnutí v přízemí obchodního domu Šestka v Praze Ruzyni. Vernisáž byla v šest, do pěti jsem měl nějaké řízení na Smíchově, takže jsem se vydal k Ruzyni s dobrým pocitem časové rezervy. Dopracoval jsem se na okruh a zapršeným večerem směřoval k severu. Viděl jsem zvenčí Šestku už mockrát, je vidět, když jedete na letiště, ale nikdy jsem tam nebyl. Kudypak se tam asi jede? Zavolal jsem Zhoufa, on mi poradil, abych odbočil jako na terminál 3 a pak že už to uvidím.
Zabočil jsem, uviděl, odbočil, silnice, či spíš dálniční přípojka, se stáčela vlevo, obchoďák vpravo... vydal jsem se vpravo, načež mě to dovedlo na dálnici a brzy jsem spatřil ceduli KARLOVY VARY 150 KM nebo tak nějak. Zavolal jsem Zhoufovi, že se chybka vlooudila. Jak se otáčí na dálnici? Špatně. První bod návratu je v Jenči. Takže: obrat, cesta zpátky, směr Řepy a opět, kurz Ruzyně. To jsem volal Zhoufa znovu (podotýkám, že mám handsfree v autě) a velmi trpělivě říkám:

"Odbočuji z okruhu. Jsem na prvních světlech."
"Doprava!" volá Zhouf.
To bylo jasné. Odbočil jsem doprava.
"Jedu k druhým světlům. Už jsem u nich. Je tu tma jak v ****. Mám jet rovně nebo doleva?"
Už mi brkaly nervy a hlas jsem měl zvýšený.
Zhoufovi taky brkaly nervy a velmi litoval, že si na vernisáž nepozval někoho, kdo by měl IQ nad 30.
"Doleva, hýml, rovně bys jel na starý letiště!"
Hlas měl zvýšený.
Tak jsem jel doleva s výsledkem patrným z mapy. Nadával jsem velmi. On zapomněl, že tam jsou tři světla. Otočka zase v Řepích, vernisáž dopadla dobře, výstava je výborná, Šestka skvělý obchoďák, vaří se tam výborné kafe.
A hlavně pamatujte: tři semafory! Jinak... hýml arrgh ***@!**!!

 

Dobré nebo špatné znamení?
Dnes je velký den, nesu do nakladatelství Albatros rukopis románu Rekvalifikační kurz. Pracoval jsem na něm od podzimu 2009, psal a přepisoval, naposledy jsem ho piloval celé včerejší odppoledne, až jsem dospěl do fáze, kdy je dlužno zvolati LÉPĚJI NEDOVEDU a udělati poslední tečku.

Poslední tečka se v dnešní době dělá tak, že napíšete (.) a pak zmáčknete klávesu Ctrl+P a jmete se tisknout. Rukopis Rekvalifikačního kurzu má 175 stran (nikoli normo). No a při straně 35 začal docházet toner, tedy náplň do laserové tiskárny byla vypotřebovaná.

Je to špatné nebo dobré znamení? Nechce se rukopisovi ode mne? Prst Velkého Literáta hrozí a volá - neodevzdávej, ještě pracuj?
Jenže já měl náhradní toner, takže jsem náplně vyměnil a rukopis dotiskl. Před polednem ho dám do aktovky, nasednu do auta a pojedu na schůzku, kde ho předám.
A tak je to s těmi znameními. Pokud kniha bude přijata dobře, řeknu si, že to bylo nějaké znamení pro štěstí, něco jako kopanec do zadku a "tfuj, tfuj", jímž se obdařují herci před premiérou.
A opačný případ si nepřipouštím, tak proč nad tím dumat? Rodí se krásný den, jako dělaný na předávání rukopisů!

Víkend silný na události
Někdy je víkend mdlý, tak to tenhle nebyl.
Především nasněžilo, to pro české čtenáře není žádná novina. V sobotu se v lese zatoulala a zase našla Irda. Měli jsme na víkend Dominku a vyráběli s ní figurky do Betléma a v neděli hráli hru Cesta za pokladem magistra Kellyho. Instalovali jsme krmítko a rybičkám dali rozmrzání do rybníčku. Takže budu informovat postupně, protože takový nápor emocí by vaše křehká psychika nemusela unést a mohli byste zešílet a uprchnout do lesů, kdybych to vysypal všechno najednou.

Irda se ztratila v lese - a je to podle všeho důsledek ozdravného procesu. Dostává kolagen a vitamin béčko. Samozřejmě to není a nebude stará Irda, která byla schopna naběhat 50 až 70 km za den a měla cestovní rychlost 20 km/hod. Jenže to přestává být na plouživá Irda, kdy jsme na pochybách, zdali procházka pro ni neznamená trápení, konce konců, je jí patnáct let. Už taky zase čurá na jednom místě, aktuálně tedy dělá do sněhu vyčuranou dírku a ne klikatou čáru.

Takže vlastně to její zmizení patří do souboru dobrých zpráv. Stálo to hodně nervů a hledání a nakonec se našla tam, kde obvykle, když se ztratí - v místech, kde polní cesta vedoucí z našeho Šmoulova vstupuje do lesa. Měla pak obrovskou radost, že je zase mezi svými, a večer, už doma, se ztratila znova: sama vyběhla do patra, do svého pelechu pod psacím stolem. Aby vyběhla schody bez asistence, to se nestalo už půl roku, možná déle. Takže to vlastně je všechno dobrá zpráva, i když to ze začátku tak opravdu nevypadalo.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena