Objevili jsme první červené kapičky, a tak se dá už jenom konstatovat, že Gari přestává být štěňátko a je z ní opravdová slečna. Je už jen o pár centimetrů menší než Nora. Snažil jsem se ji změřit, hrozně se při tom mlela a statisticky vzato má v kohoutku 55 centimetrů. Takže do správné výšky jí chybí 6 cm do minima, takže má pořád ještě co dělat.

Na chování se nezměnilo nic, je to pořád takový hrom do police, který kouká, kde by co sežral nebo čmajznul. Ani Nora se k ní nechová jinak než dřív. Jsme ale na začátku a bude třeba vše pozorovati a hlídati. Zvláště pak pejsky třeba míti v metru, Roník od vedle si už s ní chtěl hrát na doktora, jak to charakterizovala Ljuba. Ale Gari mu řekla vrrr a bylo po hraní na doktora. Podotýkám, že Roník je leonberger a váží jako tři takové Gari. Vrrr ale platí víc než výška a váha.

Co se to dělo?

Odpoledne jsem jel ve Knéblům fotit Matýska, jak skáče salto bokem. Ujel jsem asi 500 m a koukám, v poli auto, nějaká paní se vysypala na rovné silnici a skončila ve vojtěšce. Přijel jsem ke Knéblům a tam se balili do nemocnice, protože Kačenka uklouzla a spadla zátylkem na dřevěnou hranu obložení bazénu (rentgen, nic vážného, zalepená rána). Vracím se a k bouračce už jela sanitka a kousek dál, u zvolského hřbitova, auto s ulomeným kolem. Večer jsme jel do Prahy. Chtěl jsem to vzít kratší cestou, jel jsem tedy přes Břežany a před Ohrobcem pekelná bouračka, mraky poplicajtů, vrtulník v poli. Přede mnou to otáčel pán s bavorákem a vjel do škarpy. Otočil jsem to bez pádu do škarpy, jel jsem pak oklikou přes Vrané a v serpentinách jsem volal Knéblovi, jak je Kačce (bylo jí dobře), a vyprávím o těch bouračkách a najednou hup, srnka před čumákem auta. Jel jsem tak čtyřicet, takže to stihla.

Nebylo to tím velikým měsícem na nebi?

Správné sušení

Přišly deště a s nimi se obnovil čas bahenních psů. Mycí koutek v garáži změnil účel, přesněji, vrátil se ten původní. Ještě nedávno, za veder, do něho Gari lezla dobrovolně a chtěla sprchování a odmítala vylézt. To je za námi. Vrátil se k původnímu účelu, je to opravdu mycí koutek. Nyní je třeba nátlaku a Noru tam musím někdy donést, jako kdyby byla šťěňátko. Dělá ksichty a tváří se, kdoví jak jí bylo ublíženo.

Nakonec ale se obě v koutku vystřídají. Smyju z nich bláto a pak je frotýruju vyřazeným ručníkem. Dělám to poctivě, drbu jim hlavy, záda, bříška, samozřejmě tlapky, velmi důkladně.

Po proceduře se odeberou na své jediné vyhrazené kanape. A tam jedna druhou olizují, aby se osušily.
Já je ručníkuju špatně. Pes se správně suší mokrým jazykem.

Co to od nás chce?