Jak jsem řval vzteky
Jak jsem řval vzteky? Hodně. A proč? Hned vypovím.
Byl jsem včera ve Vinohradské nemocnici na převazu ruky. Jel jsem tam autem, vjel jsem dovnitř dolní vrátnicí, zaparkoval poblíž budovy N, nechal se ošetřit, načež jsem nasedl do auta a zamířil jsem k horní bráně, kterou jsem chtěl vyjet ven a pak pokračovat v cestě na Vinohrady, kde jsem měl schůzku s Ljubou. Ano, měli jsme namířeno na vyřízení účtu za elektriku, což, jak uznáte, nenaladí člověka do růžova.
Přijedu k horní bráně a vytasím se papírkem, který jsem dostal u dolní brány. Na něm bylo číslo auta a hodina a minuta vjezdu.
"To musíte do dolní brány," pravil mi pan braník.
"Jak to? Posledně jsem jel taky takhle..."
"Musíte dolní bránou. My máme modrý papírky, a vy máte červenej."
A tak začal ten můj hněv. Jel jsem k dolní bráně, ale nikde cedule a v bludišti nemocničního komplexu jsem zakufroval a objel to celé dokola dvakrát a pak jsem se optal jedné nemocničně personálně vyhlížející paní a ta mi poradila.
Do toho zazvonil telefon. Byla to Ljuba.
Pak mi vyprávěla, že jsem řval tak strašně, že musela dát přístroj od ucha, jenže pak to moje řvaní bylo slyšet na celou Francouzskou ulici a lidi to slyšeli a otáčeli se a ona jen krčila rameny a tvářila se ve smyslu "nedivte se, pan spisovatel hledá bránu z Vinohradské nemocnice".
A kdo znal poměry, pochopil. Kdo neznal, žasl.

Dodatek:
Jde o šílený příklad byrokratické buzerace, jakkoli je mi znám Neffův zákon, podle něhož má každá blbost minimálně jeden rozumný důvod. Například v Motole můžete nemocnicí projet a já touhle nemocnicí před týdnem taky projel (a zaplatil za parkování), aniž, jak se zdá, došla újmy. Je to služba placená a platím nemocnici a ne braníkovi u brány (aspoň doufám). Navíc jsem zbytečně rotoval deset minut po špitále a pokud nás takových je víc, co nemají gépéesku v hlavě, pak potěš pánbůh. Nebo Eskulap.

Hrozivý prst
Hrozba prstem? To je cosi k smíchu. Vztyčíte prst a uděláte ty ty ty a způsobíte vládu strachu. Funguje to. Pokud tomu, komu hrozíte, není víc než tři roky.
Ledaže by to bylo jinak.
Včera jsme byli na návštěvě. Kamarádka slavila narozeniny, bydlí stejně jako my s manželem, čtyřmi dětmi a množstvím psů, koček a želv také nedaleko Prahy,. jenže na jiné straně Vltavy. Jeden z těch psů je leonbergr. To je obrovské zvíře, trochu podobné bernardýnovi, ale je živější, čilejší. Má trochu protáhlý čumák, tmavý až černý. Srst má huňatou, plavou, barevně podobnou lvům. Snad proto se leonbergr jmenuje, jak se jmenuje.
Je to pes sebevědomý - a má značný odstrašující efekt, když pobíhá na zahradě. Chová se dobrácky, jenže osmdesát kilo vážící dobrák s tlamou, která dokáže překousnout násadu od smetáku, dovede přimět k přemýšlení člověka s pochybnými úmysly.

Takže taková je to situace. Rodinky, leonbergr a my dva s Ljubou na návštěvě. Přicházíme, leonbergr vítá...
Načež spatřil můj prst.
Toho večera se ke mně přiblížil ještě několikrát. Vždycky zkusil, jestli tam "ten prst" ještě bude. A byl, takže zase zajel. Pokládal to za velmi nebezpečný prst, se kterým nechce mít nic společného.
Nepokusil jsem se ho přesvědčit, že můj prst je venkoncem neškodný, a pokud ortéza, která na za dosud zafačované ruce někomu činí újmu, tak jsem to jenom já.
Nezáleží na míře devastačního efektu, jakou hrozba má, nezáleží na ní tolik, jako na hrozivosti, kterou do hrozby sami vkládáme. Na což pochopitelně nepřišel nikdo jiný, jako velký belgický myslitel Maurice de Boulignard.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena