9.12.2019 | Svátek má Vratislav


VZPOMÍNKA: Kovbojové vzešlí z rodokapsů

12.12.2006

aneb Popularita rodokapsů v padesátých letech

Někdy před rokem 1948 jsem se přihlásil do Skautu, protože i když jsem chodil do Sokola, uniformy skautů – to bylo něco. Okolnosti si už přesně nepamatuji, ale vím, že jsem začínal tuším jako Vlče, neboť to byl první stupeň. Některé části uniformy jsem dostal, ale vím, že jsem tehdy sháněl skautský šátek a takový kožený upletený kroužek (turban), kterým se šátek stáhl ke krku. A samozřejmě pak opasek se skautskou lilií, který byl později vyhledávanou raritou a kterou nám později v socialismu zabavovali. Stačil jsem být jen na několika klubových schůzkách a na nějakém výletě a bobříků jsem splnil jen několik. Bobříků bylo třináct a lovení každého z nich bylo tak napínavé a výchovné, že dnes si o tom můžeme nechat jen zdát. Například Bobřík odvahy měl stanovené podmínky, ale nesmělo se vyžadovat něco, co by ohrozilo zdraví nebo bezpečnost uchazeče. Bobřík dobrých činů zase vyžadoval vykonat sto dobrých skutků, z nichž některé byly například pomoc postiženým nebo úklid odpadků z chodníku či zastání se slabších kamarádů a mnohé jiné ušlechtilé činy.

Ti, kteří to období zažili, by zřejmě potvrdili, že kvalita skautských klubů nebyla od té doby nikým napodobena. Byla tam skutečně atmosféra, jakou jsme později hltali z Foglarových knih.

Později jsem opět chodil do Sokola, a to v Legerově ulici. Dobré bylo hlavně to, že jsme pravidelně chodili do tělocvičny, nejraději jsme měli kolovadla (nevím, zda ještě existují). Byl jsem se Sokolem i na táboře, který sice byl zajímavý, ale se Skautem se to vůbec nedalo srovnat. V čem? Ve Skautu se každý člen považoval za osobnost i když byl teprve malý – to mně silně utkvělo v mysli, protože v jiných organizacích podobného typu byl jednotlivec součástí celku, tedy bezejmenný. Tyto masové organizace hlavně později napodobovaly různé způsoby činnosti podle vzoru „nas mnógo“. My, „bílé vrány“, kteří jsme nebyli v pionýru, jsme skutečně byli dost osamoceni. Bylo to proto, že většina kamarádů „šla s davem“, protože se bála, že se nedostane na školu a že rodiče by mohli být perzekuováni a vlastně se báli všeho už z podstaty.

Jsem osobně přesvědčen, že právě někteří mladí lidé, kteří měli dobrodružného ducha, se vzepřeli účasti v takových organizacích a toužili po něčem, kde by byli sami sebou, a proto je tak uchvátili rodokapsy, které ve své podstatě byly velmi primitivní až naivní, ale byli tam hrdinové se jménem, které si mohli vylepšovat svými hrdinskými činy. Tak například jeden hrdina jménem Dawe Leary byl svědkem vraždy svých rodičů partou padouchů, jejichž vůdce Larrimer osobně rodiče zastřelil. Malý Dawe vzal otcův prsten a později z něho odlil kulku a tu nosil v opasku a svůj život zasvětil pomstě. Celý román byl plný přestřelek v barech i v pastvinách, aby byl na konci románu závěrečný souboj propracován do nejmenších detailů, včetně úhlů, ve kterých se kolty pohybovaly, než výstřely zazněly téměř současně. Když se rozptýlil kouř, bylo vidět, jak na Larrimerově čele zeje malý kulatý otvor po stříbrné kulce, odlité z prstenu Dawova otce. Dawe se zadostiučiněním odhazuje pistole a odchází neznámo kam, aby začal nový život. Tyto rodokapsy jsme „hltali“ a také přebírali jejich mluvu. Takže jsme mluvili například stylem, který si pamatuji dodnes: „Muži, domnívám se, že do vašich plicních sklípků budu nucen navrtat několik okrouhlých otvorů, abych tím zlepšil vaše dýchání.“ Odpověď: „Nikoli, cizinče, než vy toto provedete, stačím vám do srdce vystřílet císařský monogram, neboť nejste hoden státi v trusu mého koně.“ „Cizinče, já nemám nic proti vaší holé vizáži, ale zadek patří do kalhot.“ Těchto průpovídek jsme znali nazpaměť spousty a tím jsme se velmi lišili od pionýrů, kteří takto mluvit nesměli. Byla to tehdy i ochrana, protože nás do pionýru ani do ČSM nenutili, a to z jediného důvodu: abychom je nenakazili.

Po roce 1948 už rodokapsy nevycházely, a tak se s nimi obchodovalo a vyměňovalo za vše možné. Já jsem dal za jeden rodokaps svazek Rychlých šípů. Druzí dávali ještě cennější věci. Sháněli jsme kovbojské oblečení, ale kromě nějakého klobouku a šátku nebylo nic k dostání (texasky ještě u nás nebyly známy).

V roce 1956 se začal hrát v divadle ABC Limonádový Joe, kde měl hlavní roli Rudolf Cortéz. Bylo stále vyprodáno a lístky se špatně sháněly. Kovbojské obleky a pistole, ze kterých se střílelo, nás uchvátily. Myslím, že toto představení značně ovlivnilo mnoho mladých lidí a projevilo se to také na oblečení „čundráků“.

Pokud si pamatuji, hodně jsme sháněli nějaké oblečení v Kotcích (ulička pod Rytířskou ulicí), kde se prodávaly různé tretky včetně starých vojenských obleků a stanových celt.

Kromě Limonádového Joe v divadle ABC jsme neviděli žádnou filmovou kovbojku, protože zde žádné nebyly. Až jsme jednou objevili, že v Biu Ilusion promítají staré němé filmy a mezi nimi americký Tři muži z Texasu. Hoppy, Cassidy a Kalifornia byli vynikajícími pistolníky a v naivním filmu pobili všechny padouchy, šplhali po bílých skalách a pak rozšířili fámu mezi padouchy, že je tam netopýří nemoc. Když se plešatý padouch ptal, jak se to pozná, tak oni řekli, že podle pleši a nabídli mu prohlídku. Padouch sundal klobouk a sedl si. Cassidy vyndal kolt a poklepal mu několikrát na hlavu, jako že ho vyšetřuje a pak ho praštil koltem přes hlavu.

Když jsme dali dohromady různé části oblečení, které se mělo podobat kovbojskému, tak jsme je samozřejmě nosili na „čundr“ a ti šťastnější měli dokonce kolty ráže 45, ale jen atrapy. Ty byly tak dokonalé, že jen odborník poznal, že jsou nepoužitelné. Tolik jsem po něm toužil, že když jsem ho jednou sehnal výměnou, ani si netroufám uvést, co jsem za něj dal. Byl nádherný, celý pochromovaný a bubínek se otáčel, když jsem stiskl spoušť. Před zrcadlem jsem se učil tasit a připadal jsem si jako neodolatelný pistolník. Otec mně vždycky říkal: „Jako kovboj bys pásl krávy od rána do večera, kydal hnůj, měl zadek odřený od sedla a když bys v baru stál s koltem u pasu, tak by většinou stál proti tobě taky pistolník a jak to bývá, většinou rychlejší.“

Je pravda, že v roce 1958 vyšel snímek Smrt v sedle, což byl příběh žokeje Tomáše, jehož bohaté fantazie se odvíjejí od četby kovbojek a rodokapsů. Tady už jsem si začal uvědomovat realitu a dá se říci, že tento film podobně jako některé jiné splnil svůj účel, když se odmyslí skrytá propaganda, bez které by režisér v té době rozhodně nemohl film natočit.

V dalších letech pak přicházely další filmy z tohoto prostředí jako např. Velká země, Profesionálové, Mackenovo zlato, Bandollero, Sedm statečných, Joe Kidd, Valdéz přichází a jiné. I když to byly většinou filmy americké, dá se říci že byly kvalitní a na rozdíl od některých filmů z pozdější doby, hlavně hororových a jiných, měly alespoň nějakou morální myšlenku, která mohla mít na diváky pozitivní vliv.

Bývalí kovbojové vzešlí z rodokapsů již poněkud povyrostli, a tak pochopili naivitu, která provázela toto „úžasné“ čtení. Když však posoudíme budovatelské filmy či literaturu poúnorových let, tak to bylo daleko naivnější než rodokapsy - s tím rozdílem, že se za tím skrývalo skutečné bezpráví a potlačování osobní svobody. Proto se dá říci, že období kovbojů bylo jakýmsi únikem od reality šedých dnů, a to hlavně v období padesátých a začátku šedesátých let. Je možné, že některé jednotlivosti jsem nezasadil do přesné časové posloupnosti. Čtenář jistě promine, ale přece jen je to již delší doba.

Nicméně si myslím, že toto období patřilo do koloritu té doby a pamětníci určitě vzpomenou na mnohé jiné jednotlivosti, které s tímto obdobím byly spojeny.

publicista



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.