28.9.2020 | Den české státnosti


VZPOMÍNKA: Borovice

14.5.2020

Stála na naší zahradě, původně lesním pozemku, jehož polovina se změnila v trávník s ovocnými stromy. Ona se však tyčila osamělá v té travnaté části, v rohu plotu, který sousedil s ulicí a se sousedním pozemkem. Ulice je nadsázka, byla to širší travnatá cesta s pěšinkou po kraji. Auta tu nejezdila. Borovice, jak později znalci odhadli, byla asi osmdesátiletá, a aspoň dvě desítky let rostla o samotě. Ostatní lesní stromy kolem už dávno zmizely. Je to jedna z těch rodinných záhad, na které neznáme odpověď – proč zůstala borovice stát? Na to jsem se nikdy nezeptal a už není koho. Byla polovina padesátých let, obrovský strom, jehož spodní větve byly spíš stromy, představoval problém. Nakláněl se totiž, ne moc, ale dost zřetelně, na sousední pozemek, kde byla předválečná vila.

Nebylo o čem diskutovat, nezbývalo než kácet. Třebaže jsme, bratr a já, oba již ve druhé polovině puberty, pokáceli s otcem dost stromů, tohle bylo příliš velké sousto. Jedině najít někoho zdatného. Po četných dotazech nám místní poradili – prý pan Náchodský. Bydlel v téže obci, nebyl problém kontaktovat. Objevil se asi tak šedesátník, šlachovitý, osmahlý, tmavé kalhoty, košile a nezbytná vesta. Knírek pod nosem. Připomínal trochu Vlastu Buriana.

Nebyl rozhodně komik, ale příjemný muž. Takže spíš příjemný chlap. Podíval se na strom, obešel ho, na ulici vyšel. Pak řekl „Tak jo“ a podal otci ruku. Byla to doba, kdy podání ruky znamenalo smlouvu, kterou dotyčný dodrží. Žádný papír s razítky, ostatně byla to práce na černo. Ale i tak – dané slovo platilo.

Pan Náchodský šel hned k věci: „Máte žebřík?“ Náš čtyřmetrový byl vzhledem k výšce stromu spíš jako rekvizita do loutkového divadla. „Dobře, přinesu i svůj a svážeme je.“ Byla to vyhlídka na kaskadérský kousek a nemýlili jsme se. „A máte lana?“ zněla další otázka. Jen jedno, zato dlouhé konopné. „Jo, tím ji stáhneme, ale musím taky spouštět větve. Tak si taky přinesu i svoje.“ Tím návštěva skončila.

Ve slíbený den se nejprve objevil žebřík. Skoro doslova. Je záhada, jak se s takovým monstrem pan Náchodský porovnal. Nahlédli jsme časem, že tohle byla pro něj drobnost. Tenhle, připomínající výzbroj hasičů, svázaný s naším dosáhl ke spodním větvím. Následovala další cesta a pan Náchodský, v pracovním, v montérkách a košili, přišel obalen lany jako horolezec třímaje v ruce mohutnou sekeru a pilu. Obyčejnou pilu, ale velkou.

Vystoupil po svázaných žebřících, které se všelijak prohýbaly, spočinul na spodní větvi, přivázal sebe ke kmeni, pak uvázal pilu, aby ji nemusel někam věšet, a poslední lano patřilo mohutné větvi. Tu uřízl, po laně spustil a vytáhl si ho zpátky. Tak to pokračovalo až na vrchol stromu. Pracoval pomalu, ale pořád, a když skončil, v rohu zahrady čněl holý kmen, se suky, po nichž se tento muž dostal zpět na žebřík. Než tak učinil, uvázal vysoko naše tažné lano. Scéna byla připravena. Zbývalo jen odnést dvě pole plotu, byl plaňkový, nebyly nesnáze.

V tu dobu už na ulici stálo více diváků, kolem nás se totiž se totiž chodívalo na místní koupaliště. Po krátké pauze jsme byli povoláni, abychom pomohli s podřezáním. Z jedné strany. Pila byla dlouhá, odpovídala průměru stromu. Opět pauza, to už se mistr chopil velké sekery a podsekával. To bylo umění; špatně podsekaný strom se mohl při kácení stočit, byť tažený lanem. Na tak mohutný kmen by síly nestačily. A zase podřezávání a podsekávání. Co chvíli zaměřoval pan Náchodský sekerou, jak to vypadá. Znal jsem to – sekera se vložila do podsekaného dílu a topůrko naznačilo směr. Skončili jsme. Nastalo konečné podřezávání z druhé strany. Pak už pan Náchodský řezal sám a jen varoval: „Bude to padat fofrem!“ Ozvalo se zapraskání, kmen proletěl opravdu jako blesk a dopadl do ulice v místě, kam tento muž předem zarazil kolík: „Sem to spadne.“ Spadlo. Ulevilo se nám. Byl to opravdu mistrovský kousek.

Všichni jsme chválili a obdivovali ten výkon. Bylo zřejmé, že to nebylo první kácení. Pan Náchodský přiznal, že ne, ale prý nerad kácí: „Von ten strom je jako člověk, často je starší. Slyšíte, jak to skřípe, když se začne kácet. Ale tady to jinak nešlo.“ Na náš dotaz, kde se to tak naučil, odtušil: „V Americe.“ To se vyrovnalo ráně způsobené pádem kmene. „Vy jste tam byl?“ Záměrně připomínám – v okamžicích překvapení klademe často docela hloupé otázky. „Jo, byl. Tak nashle.“

Ke shledání za několik dní došlo. Pan Náchodský se „jen tak zastavil“, protože prý viděl, že to mladé zajímá. Zajímalo. Před námi se objevil starý školní sešit, vybledlé písmo, a pár zažloutlých snímků. Začal se odvíjet román překonávající i to drama kácení. Autor deníku, původně rakousko-uherský voják, dezertoval, byl v legiích v Rusku, zase utekl a dorazil do Afghánistánu. Tam dokonce cvičil nějaké vojáky. Na zažloutlých fotkách jsou postavy ne nepodobné dnešním mudžáhidům a vedle nich mladý muž v uniformě. Prý to byli vojáci spíš živelní, ale nebezpeční, i když řada z nich měla jen stařičké předovky. Pak pan Náchodský kamsi sáhl a před námi na stole spočinula klasická ťubetějka, pokrývka hlavy běžná ve střední Asii. Černá, vzor vyšitý kdysi stříbrnou, teď už zčernalou nití. A také krátká dýka ve zdobné pochvě, vše okrášleno vzory. Ozdobné arabské písmo.

A co dál? Další putování, také jako námořník na nákladní lodi, pak Amerika, kde trochu kácel stromy, pásl prý dobytek. Chtěl si vydělat, pořád mířil domů. Nakonec se mu to povedlo. Kdy a jak, to nevím.

Proč to vyprávím? Trochu mne k tomu přivedla nedávná podívaná, kdy v sousedství káceli mohutný strom. Firma, rameno s košem, motorové pily, ocelová lana. Takže vzpomínám na doby minulé, které pamatuji. Pan Náchodský už dávno zemřel, kdo ví, kde skončily jeho skromné památky. A zůstala i záhada, kde neznám odpověď – jak vlastně cestoval? Jaké měl dokumenty? Moje vzpomínka má naznačit, jak mnoho mizí s aktéry různých příhod a osudů. Nenávratně se to ztrácí. My se často neptáme, třeba můj bratr a já. Byli jsme mladí, zájem směřoval jinam. A také jsem chtěl naznačit, že v našem okolí mnohdy žijí velmi pozoruhodní lidé, nenápadní, a přece jejich osudy bývají zajímavé. My o nich vůbec nevíme. Nás přivedla k pár krátkým setkáním ta borovice. Už zmizela, a stejně tak pan Náchodský.



Maminky, nenechte si ujít testování dětské kosmetiky sebamed Baby!
Maminky, nenechte si ujít testování dětské kosmetiky sebamed Baby!

Pokožka vašeho miminka si zaslouží jen tu nejlepší péči. Vyzkoušejte s námi řadu sebamed Baby, která byla vyvinuta speciálně pro potřeby citlivé...

S. Rádl Pohlazení po duši. 14:19 14.5.2020
J. Marhan Hezký! :-) 11:52 14.5.2020
J. Nevrkla Hezké. 9:17 14.5.2020
J. Farda Eminent! :-) 8:34 14.5.2020





 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.