5.10.2022 | Svátek má Eliška


VÝROČÍ: Sto let Miloše Kopeckého

19.8.2022

V pondělí 22. srpna by se dožil sta let Miloš Kopecký. Zamlouvá se mi nejvíc ve filmu „Já už budu hodný, dědečku!“. Směl tu hodně být sám sebou. Neříkám tím, že byl Kopecký ve skutečném životě stejně nesnesitelný jako zde řádící herec Theo Bergner, kterého zosobnil, nicméně Bergner úplně nesympatický není, je to rozporuplná figura. Zcela věrohodná. Film psal herci na tělo a režíroval Milošův dobrý kamarád z dětství a domu (přátelili se prý od první třídy) Petr Schulhoff (1922-1986), bez kterého by Kopeckého, jak ho známe, nebylo. Oba osudově poznamenala tragédie druhé světové války a znali bychom jinak Miloše spíše ze smutnější stránky. Schulhoff ho od tragiky oprošťoval a herec si bezpochyby si zoufal, když Petr v nedobrém psychickém stavu, ke kterému nevidíme objektivní důvod, spáchal věku 63 let sebevraždu.

Utečme od smrti! Aspoň na chvíli. „Ale zpívat neumí,“ hodnotila velkého herce Kopeckého má stará babička - a doplnil bych ji, že „jevištní zpěv“ naopak zvládl za jedna. I když znám jediný song, kterým se nesmazatelně vmontoval do historie, jeho Mackie Messera.

Text sepsal Jiří Suchý a Milošovo podání zastiňuje všechny ostatní jeho pěvecké avantýry. Ne že by jich bylo málo. Existuje dokonce cédéčko s titulem Zpívá Miloš Kopecký, Pavel Procházka je sestavil teprve roku 2010. Rámováno je zločin glorifikující písní na hudbu Kurta Weila ze Žebrácké opery, ale bylo ho čím ládovat, jsou zde i jinačí songy.

Kopecký dostal do přednesu Messera působivý chlad a graduje vyprávění příběhu až do finále. Ten šlágr nejprve nahrál v rádiu (roku 1960 s Orchestrem Karla Vlacha), ale možná spíš druhou, o dva roky mladší verzi s Orchestrem Divadla v Karlíně. „Pěkná hůlka/ na procházku/ a v té hůlce/ nůž je skryt//Mackie Messer/vyhrál sázku/nic mu nelze/dosvědčit.“

Suchý na Kopeckého CD dodal obdivné průvodní slovo - a připomíná, jak ho tento herec podpořil, když se začínalo s „podkrovním“ spisovatelem Sommerem v Člověku z půdy. Kopecký nebyl povýšený a dokonce Suchému poskytl lekci artikulace. Přesto jako muže z půdy známe dnes především Miroslava Horníčka.

A Miloš Kopecký hrával, jak známo, především lotry, což na mnoho let zpečetila Brdečkou napsaná komedie Limonádový Joe (kde Joe nevyslovute Džou, ale foneticky).

Taky tady Kopecký zpívá, a to song Není větší potěšení pro ortodoxního lumpa… (1965) s textem Vratislava Blažka, především ale funerální Včera řek´mi o ní doktor - na slova Jiřího Brdečky.

Vůbec mu šly podobné „morytáty“. I bez uvozovek to dokazují písničky Já jsem zedník Glajcha (zpívá i Filipovský a Josef Beyvl) nebo Loupežník Gouda. - Úplně jinak nás ale zaujme Vyznání lásky ze Slaměný klobouk (1980, hudba Jaroslav Ježek, text Voskovec a Werich) známé svým rýmem Freude/projde.

Méně dobře nazpíval i další Voskovcův/Werichův text Množení - z Divotvorného hrnce Burtona Lanea:„Když válka je a napětí/ sotva se dva potkaj, maj děti.“

Zaznamenány rovněž jsou nejméně dva duety Horníček/Kopecký z Voskovcova/Werichova Kata a blázna (1961). A konečně je tu jejich Francka a Johnny.

Miloš Kopecký feat. Miroslav Horníček: Francka a Johnny (Frankie and Johnny) (1963) - YouTube

Nebo si snad vybavíte TOKÁNÍ z muzikálu Noc na Karlštějně - duet, který zachraňuje pouze Waldemar Matuška. Téhož roku (1973) vznikl pro ten film i působivější dvojzpěv Kopeckého s Jaromírem Hanzlíkem Je v tom něčí dcéra, známý sloganem „dna a oubytě“. V obou těch případech se potkaly noty Karla Svobody se slovy Jiřího Štaidla, který se bohužel 9. října 1973 zabil v autě.

S Matuškou Kopecký pěl již Hašlerovo Když nad Prahou se večer sklání (1967), kde je navíc doplňuje Josef Zíma - právě 11. května mu bylo devadesát.

Náš herec dostal ke zpracování rovněž další texty Jiřího Suchého, a to třeba Potkal jsem jelena (1964) - s hudbou Jiřího Šlitra (slyšíte navíc zpívat samotného Suchého a k tomu manžele Sodomovy; hovoří Jiřina Bohdalová) - a především Hlubokou vrásku, za jejímž originálem Going To The River stál Fats Domino.

S hereckým partnerem Horníčkem si Kopecký dovolil odvážně interpretovat i Oči čokoládové (1964),kdy je provází Orchestr Divadla na Vinohradech, aniž by výsledek dobře vyzněl. Lépe mu sedí šlágr Bedřicha Nikodéma (hudba) s textem „Vildy“ Dubského Už nikdy víc milovat nebudu. A kapitolou pro sebe jsou „cáry hitů“ ve čtyřdílné sérii filmů o svůdníku Alfonsi Karáskovi, jejíž díly vznikly v letech 1971 (první dva), 1976 (To byla svatba, strýčku!) a 1987 (Poslední leč Alfonse Karáska). Napsal je Gustav Oplustil, který se, mimochodem, 2. srpna dožil již 96 let.

Zatímco v prvém pokračování Sedm žen Alfonse Karáska mizí do lázní - k manželově radosti - paní Karásková, aby se jí v následujícím týdnu zkusil minimálně sedmkrát zahnout, v druhé části naopak odjíždí do lázní sám Alfons, je dle scénáře starší a celý čas musí dámám jen unikat, zatímco sňatkového podvodníka zosobnil krajně věrohodně hraje Vlastimil Brodský.

Taky třetí díl - o svatbě - se podle mého názoru povedl, a to například i díky účasti rozené komičky Dagmar Veškrnové-Havlové; celkově bych ale řekl, že obě dvě pozdější části trochu trpí nedostatkem dalších a skutečně řádně „profláknutých“ šlágrů, jakým je v první části třeba Angelina.

Řádka těchto bláznivých komedií vlastně vznikala i pod vlivem úspěšné Schulhoffovy série Trapasy (1969-1971, v dílu Silvestrovský trapas (1970 - komedie) - YouTube hraje Kopecký lékaře, jako by už věděl, co přijde) a Oplustilova pořadu Lásky Emanuela Přibyla. Ještě roku 1973 pak Petr Schulhoff navázal na Trapasy zdařilým filmem Kufr.

Ale výtvory s Karáskem počítají - oproti scénkám trapasů - neustále s tím, že má divák „naposloucháno“, že automaticky a skoro podvědomě zná šlágry. Ty se ale neparodují. Jen jsou jejich sekvence zapouštěny do scénáře, který samy táhnou. Fakticky činí hudební textaře spoluautory díla!

Někdy se tu sice, ano, zapne rádio a zazní profesionál, ale především zpívají neprofesionálové, lze-li tak nazývat i velmi schopné herce (Menšík). Asi jedinou výjimkou v první části, která navíc silně utkví, je setkání Kopeckého a Hany Hegerové v nočním parku.

Hana Hegerová, Miloš Kopecký - SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA - YouTube

Zvlášť v první a té třetí části série je Kopecký neustále v nejlepší formě, ba srší elánem. Je přirozený a chvílemi se takřka vznáší na vlnách euforie. Je to prostě Kopecký, jakého chceme. Nejen tedy Petr Schulhoff, ale i Gustav Oplustil (a režisér Zdeněk Poskalský) zapsali komika Kopeckého do historie.

Byl tu jedinečný víc; ale co se týká druhého dílu Alfons Karásek v lázních, působí přece v mnoha scénách méně vzletně a jako by stále myslel na něco jiného. Možná je to dané jen tím, že tady před ženskými netradičně prchá, ale třeba ani nebyl ve formě.

V „ratingu“ Miloše Kopeckého nepochybně došlo k akceleraci odvysíláním Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Sotva se zde dá paušalizovat, že byl Kopecký předtím - a Kopecký potom, ale stal se populárnějším a dostával víc příležitostí; i když třeba oba „právnické“ filmy Causa králík a Jak napálit advokáta zachraňuje snad jen on sám. A s daleko lepší komedií o herci Bergnerovi, který má hrát v divadle Misantropa, aniž se musí povahově měnit, mají tyto snímky společné hlavně to, že se jedná o skrumáže historek. Hůř i lépe propletených, pospojovaných. Platí to i pro další Schulhoffovo dílo Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) a jeho pokračování, kde ale Kopeckého zastoupil Jiří Sovák.

Tady je zajímavé, že zrovna rok předtím (1975) naopak Kopecký nahrazuje Sováka ve filmu Bohoušův syn, druhé části známe komedie Bohouš; nicméně představuje jen bratra původního hrdiny.

Nejstarší výraznou rolí ve filmu byl Miloši Kopeckému s výjimkou několika slavných pohádek polní kurát Katz (1956). Opilý na mol. Následovaly mj. filmy Muž z prvního století (1961), Baron Prášil (1962), Bílá paní (1965), Já, truchlivý bůh (1969) a Svatby pana Voka (1970), ale v jejich druhém dílu opět přebírá Kopeckého part někdo jiný, tentokrát Martin Růžek.

Horáce Badmana ale Brdečka svému dvornímu herci nezapomněl, a to v dobrém, a napsal obdobné role padouchů i do parodií Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1981).

Jenom čtyři roky potom byl natočen Prodloužený čas (1985, režie Jaromil Jireš). Kopecký se proponuje i podílem na scénáři (spoluautory byli Jiří Křižan a Marta Kadlečíková) a zkusili stvořit nepatetické, tragické drama. Otázkou zůstává, zda úspěšně a nakolik dát za pravdu kritiku Jiřímu Cieslarovi ohledně „falešnosti“ tohoto „ušlechtilého“ díla. Kopeckého hrdinu „nad věcí“ obvinil mj. z pozérství. Bude na tom něco, snad i proto herce miluji jako komika.

Ale ve vztahu k minulému režimu na tom byl podobně jako spisovatel Ladislav Fuks. Bál se.

To hřích není, ale bál se až paranoidně. Příliš. Taky proto natočil pro televizi onen cyklus o nepřátelích státu, který jsme doma s tátou svého času sledovali poněkud zaraženě. Nakolik to Kopecký už roku 1987 napravil, je jiná otázka - a radši do divadla.

Na Vinohradech ztvárnil mj. Jindřicha IV. (1967) a Richarda III. (1983). Představení druhé z těch her je bohužel jedinými hodinami mého života, kdy jsem Kopeckého sledoval přímo a živě na prknech představujících SVĚT, přičemž ještě blíž jsem se dostal leda ve strahovském klubu 007, ale ta beseda, na níž bylo extrémně, absolutně nabito, mi bohužel již zmizela z paměti; jen vím, že tam Kopecký perlil a prohodil i něco o potupnosti toho, když se musíme nechávat na vysoké zkoušet. Nevrle navíc reagoval na dotaz, proč víc nezpívá. Už tenkrát (asi v roce 1984) zdůraznil, že tazatel není v obraze, alebrž toho nazpíval dost; mohl by vydat elpí.

Na zmíněných Vinohradech hrál i profesora Higginse (Pygmalion, 1968), Harpagona (1971) anebo Sheridana Whitesidea ve hře Přišel na večeři (1978), ale tu poslední divadelní roli (1996) ztvárnil v Ungeltu a ve hře Martina Petišky Královské vteřiny.

A televize? Za zdařilý považuji Svěrákův film Utopím si ho sám (1989). Taky proto, že se v hlavních rolích prvně sešli Kopecký a Brodský, kteří hovoří o stavech ranního procitání, mytí nohou, smutku... Marie Rosůlková, Jiřina Bohdalová a (Kopeckého první manželka) Stella Zázvorková jsou dobré, ale zde přihrávají.

Miloš Kopecký těžce platil za trauma z mládí, kdy jeho otec nechal jeho židovskou maminku napospas nacistické mašinérii, když se s ní rozvedl. Herec začal posléze bojovat s úzkostnými stavy, což někdy léčil alkoholem, ale bude lépe jeho rozpoložení navodit detailem. Po Nemocnici jej někteří lidé, které potkával, naivně považovali za lékaře, a jakási paní ho - zřejmě zcela vážně - prostě poprosila, aby ji operoval. Jen (a právě) to umělo v jeho nedokrvovaném mozku nastartovat plín. A možná právě i ty stavy dělaly z Kopeckého velkého herce. Byl věrohodný, vždy velmi sám sebou a pro kameru znamenal hodně. Obyčejně zvládl výkon dobře i v depresi a někdo mi sice říkal, že i oním filmem o herci Bergnerovi se fakticky smiřuje s tehdejším režimem, ale to je NADinterpretace.

Všimněme si, to ano, figury komunistického ředitele divadla představovaného Josefem Větrovcem. Je to zde žoviální, ale sympatický papaláš. Potom, ve finále Kopecký vybíhá na balkón své vilky (zrovna plné hereckých kumpánů včetně budoucí Dáši Havlové) a volá:

„Já už budu hodnej, dědečku.“ Neřekl bych, že to křičí k soudruhům, kteří ho kdysi vyhodili ze strany, protože tohle měl vyřešené od padesátých let. Možná A nejspíš volá na pána boha.

NĚKOLIK MOMENTŮ ze Schulhoffova filmu o kouzelném dědečkovi, jehož hrál pan Pešek: https://www.youtube.com/watch?v=3k0aiT114R0.