Světové písemnictví zná jen pár autorů, snad ani ne tucet, kteří přiměli čtenáře, aby začali bádat o jejich díle. Nyní nemyslím ani profesionální kritiky, ani literární vědce, ale obyčejné čtenáře, jež cosi přimělo, aby se stali amatérskými badateli, aby se začali sdružovat do literárních klubů a tam se společně obírat dílem toho svého autora. V Česku jsou takovým příkladem „švejkologové“, věnující se životu Josefa Švejka, té úžasné figury, kterou vytvořil Jaroslav Hašek, nebo třebas vyznavači kultu Járy/da Cimrmana, jehož uvedli v život Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák, ve Velké Británii pak třebas obdivovatelé Sherlocka Holmese, fiktivního detektiva, jehož si vymyslel Conan Doyle. Pro ně je Velký detektiv skutečnou postavou a baví se tím, že vyhledávají stopy jeho života v reálném světě. Pravda, různě po světě existují kluby, jež sdružují čtenáře detektivek nebo čtenáře sci-fi, ale tam už je předmětem zájmu žánr a nikoli jednotlivý autor.

Spisovatel, od jehož narození uplyne 18. ledna 2024 140 let, je v tomto směru skutečný fenomén. Většina milovníků jeho díla se s ním seznámila v dětském věku, ale pak se stalo něco podivného. I když dospěli, nedokázali jeho knížky odložit, ba právě naopak, začali se pídit po dalších a čtou je stále, i když už sami jsou dědečky a babičkami – a předčítají z nich svým vnukům. Mnozí ze čtenářů se pak stali skutečnými badateli a vydávají knížky, v nichž se nejenže věnují autorově životu (a ono je čemu) a pátrají po genezi jeho literárních hrdinů, ale také se pokoušejí stanovit, kde se vlastně jeho díla odehrávají a snaží se navíc identifikovat lodě, auta, domy a dokonce i psy, jež v jeho románech vystupují. A mnozí čtenáři pak navštěvují předpokládaná místa, kde se romány odehrávají, a někdy kvůli tomu cestují kolem poloviny zeměkoule, jak je tomu v případě japonských fanoušků. Ano, náš spisovatel má nejen fanklub ve Velké Británii a v České republice, ale také v kulturně dosti odlišném Japonsku. A v těchto třech zemích vyšlo jeho dílo kompletně, v mnoha různých nákladech a s rozličným ilustracemi, neúplně pak ve všech světových jazycích.

Otázka zni: Co je na těch knihách tak magického, že se staly takovým fenoménem světové literatury, a to jak pro malé, tak velké? A kdo vlastně byl jejich autor, označený v biografické práci jednoho z badatelů jako „Poslední Angličan“?

Znám se prostřednictvím jeho knížek s AR již sedmdesát let, patřím mezi ty, kteří je čtou stále dokola, vykonal jsem několik plaveb v jeho stopách a stopách jeho knižních hrdinů a napsal o tom knížku, takže se mohu pokusit o odpovědi, a to odzadu.

Devatenácté století mělo trvat ještě několik let, když do soukromé střední školy v Rugby nastoupil chlapec, který neměl rád ragby a vůbec sport. Místo toho radši chodil do přírody pozorovat ptactvo a později se stal vášnivým rybářem. S rodiči a čtyřmi sourozenci jezdil o prázdninách na farmu na jižním konci jezera Coniston v Jezerní oblastí na severu Anglie u skotských hranic. Zde, v krajině poseté jezery, jež vyhloubil ustupující ledovec, se cítil šťastný, a každý odjezd od jezera obrečel. Kvůli své odlišnosti se cítil být v Rugby odstrčen, stejně jako jeho mladší anglo-arménský spolužák Ernest Altounyan, s nímž se ale seznámil až na Conistonu.

Jezdil k jezeru i poté, co odmaturoval, nikoli však s rodiči, ale k rodině W. G. Collingwooda, žijící ve velkém domě Lanehead na severovýchodním břehu Conistonu, kde, na rozdíl od otce, našel podporu pro své literární sklony. Stal se členem komunity mladých lidí, která se zde vytvořila kolem jeho vrstevnic, sester Dory a Barbary Collingwoodových, zúčastnil se společných výletů a plachtění na jezeře, jež často končilo piknikem na malém ostrůvku Peel v jižní části jezera.

Pak se stalo, co se stát muselo. Když mu bylo dvacet, zamiloval se bezhlavě do Barbary, a když odmítla jeho nabídku ke sňatku, požádal o ruku její starší sestru Doru. Ta se pochopitelně cítila dotčena, že byla zvolena až jako druhá, a odmítla ho také. Zhrzený AR opustil vysokoškolská studia a utekl do Londýna, kde se začal živit psaním novinových článků a zapadl do londýnské bohémy. O ní pak napsal knížku „Bohemia in London“ (1907). Seznámil se s dívkou Ivy Walkerovou a v roce 1909 se s ní z trucu oženil. Tuto chybu ještě umocnil, když s Ivy odjel na svatební cestu na Coniston a přivedl ji do Laneheadu, aby dokázal sestrám Collingwoodovým, že se obejde i bez nich. Ivy rychle pochopila, že je pouhou náhradní trofejí a manželství ihned od začátku dostalo ránu, z níž se už nevzpamatovalo.

AR začal z nešťastného manželství záhy utíkat, naučil se rusky a přijal nabídku odjet do Petrohradu a napsat anglického průvodce po tomto městě. V Rusku ho zastihlo vypuknutí první světové války, po návratu do Anglie vydal sbírku ruských pohádek „Old Peter´s Russian Tales“ (1916), ale pak se do Ruska vrátil. Jeho matka využila kontaktu na ministerstvu zahraničí a vymohla pro syna jmenování válečným korespondentem v Rusku, aby nemusel narukovat na západní frontu.

V Rusku zažil AR bolševický převrat a na rozdíl od jiných zahraničních zpravodajů razil ve svých reportážích tezi, že „bolševikům je třeba dát šanci“. Spřátelil se s Karlem Radekem, šéfem propagandy, a otevřel si dveře k nejvyšším představitelům sovětského Ruska, k Leninovi a Trockému. Traduje se, že s Leninem hrál šachy, faktem však je, že se seznámil s jednou z Trockého sekretářek Jevgenií Šelepinovou a zamiloval se do ní. Mladá dvojice pak byla nucena dosti dobrodružně uprchnout z Moskvy a za občanské války nalezla útočiště v Rize a Tallinu, kde AR nadále pracoval jako korespondent pro noviny Manchester Guardian. Do Anglie se vrátit nemohl, neboť byl ženatý s jinou ženou. K návratu došlo až v roce 1924, poté co konečně docílil rozvodu a na britském konzulátu v Tallinu ihned uzavřel sňatek s Jevgenií.

Po návratu se dvojice usídlila v malém domě na východní břehu Conistonu a AR se nadále skromně živil jako novinář. Byl nucen cestovat za reportážemi, dokonce až do Číny, což se projevilo nepříznivě na jeho zdraví. A pak přišel začátkem roku 1928 dopis ze syrského města Allepo. Psal mu jeho spolužák Ernest Altounyan, který jako lékař provozoval v Allepu anglickou nemocnici (léčila se tam i Agatha Christie), že by s manželkou Dorou (ano, Ernest se v roce 1915 oženil s Dorou Collingwoodovou), rádi ukázali svým dětem kraj, kde prožila jejich matka dětství a kde by se naučily plachtit. V Laneheadu však ubytováni být nemohou kvůli zdravotním potížím paní Collingwoodové, takže prosí AR, jestli by jim nenašel letní byt někde poblíž. A AR to udělal, zajistil rodině své bývalé lásky ubytování na vedlejší farmě Ground Bank Farm, kde měli pokoje pro letní hosty. A v dubnu 1928 Altounyanovi opravdu do Jezerního kraje přijeli. S pěti dětmi, nejstarší Taqui (1917), další dcerou Susie (1919), malou Mavis (1920), které se jinak neřeklo než Titty podle myšky z její oblíbené pohádky, šestiletým Rogerem (1922) a nejmladší Brigit (1926).

První věc, kterou pak Ernest a AR udělali, že odjeli do přístavu Broughton-in-Furness, kde koupili dva malé plachetní čluny a nazvali je Swallow a Mavis. Po celé léto se pak jak dospělí, tak děti královsky bavili. Dospělí si oživovali vzpomínky na vlastní mládí a děti si užívaly doposud nepoznaný svět. Pořádali závody, kdy si do lodiček také sedli AR a Ernest, opět pořádali na ostrůvku Peel pikniky a vylezli na nejvyšší kopec nad jezerem, na Old Man of Coniston.

O to víc se cítil AR osamělý, když se v lednu 1929 Altounyanovi vrátili do Allepa. Možná mu i napadlo, že ty děti mohly být jeho. Napadlo ho však i něco jiného: Napsat knížku o čtyřech sourozencích, kteří tráví prázdniny plachtěním po jezeře a přitom narazí na dvě děvčata v jiné malé lodičce, s nimiž svedou boj o ostrov, napsat příběh, jenž by odrážel pohodu toho léta 1928 a navíc vzpomínky na jeho vlastní prázdniny na Conistonu. A tak se stalo, že 5. dubna 1929 přivezl AR svému londýnskému nakladateli Jonathanu Capeovi místo sbírky objednaných esejů synopsi a seznam kapitol románu „Swallows and Amazons“. Nakladatel byl tak zaujat, že na místě autorovi vyplatil zálohu 100 liber.

První verzi knížky, jež česky vyšla jako Boj o ostrov, napsal AR v jednom tahu do 18. května 1929, pak ale musel práci přerušit kvůli nasmlouvané sérii článků pro Manchester Guardian a služební cestě do Káhiry, z níž se vrátil nemocný, takže druhou verzi odevzdal až v dubnu 1930 a záhy poté knížka vyšla (a ještě téhož roku v českém překladu pod názvem Boj o ostrov). Ačkoli se nestala bestsellerem, byl prodej natolik slušný, že Jonathan Cope požádal AR o pokračování. V roce 1931 vyšel román „Swallowdale“, česky Trosečníci z Vlaštovky v roce 1934, o rok později „Peter Duck“ (česky v roce 1936 jako Prázdniny na moři, později pak jako Petr Kachna). Tato kniha znamenala průlom, dosáhla skvělého prodeje na americkém trhu, AR získal Carnegieho cenu za dětskou literaturu, a zabezpečila ho finančně natolik, že se mohl přestěhovat do východní Anglie na řeku Orwell, kde koupil dům a námořní plachetnici Nancy Blackett, s níž pak vyplouval do vod kolem přístavu Harwich, ale také přes Severní moře do holandského přístavu Vlissingen a Doverskou úžinou do Portsmouthu. Plachtil, rybařil a pozoroval vodní ptáky také v povodí norfolských řek Bure, Yare a Thurne, v kraji, jemuž se říká Broads, a všechny své poznatky uplatnil v dalších, neméně úspěšných knížkách.

Úspěch měl i svou stinnou stránku. Odsoudil AR psát příběhy o sourozencích Walkerových, pro něž byly vzorem děti Dory Altounyanové, o Nancy a Peggy Blackettových, k nimž přibyli Dick a Dorotka, a o kapitánu Flintovi, do něhož se částečně projektoval sám, až do konce života. Do své smrti v roce 1967 jich stihl napsat rovný tucet a třináctý rozepsat. Všechny jsou k dispozici v českých, dnes už klasických překladech Zory Wolfové.

A nyní je načase pokusit se odpovědět na první otázku, co je na knížkách AR tak magického. Na prvním místě je třeba uvést, že AR disponoval i v dospělosti vzácným darem vidět svět dětskýma očima, dokázal čtenáře přesvědčit, že malé jezero může být oceánem, maminka britskou královnou a 800 metrů vysoký kopec nad jezerem himalájskou osmitisícovkou Kančendžengou. „Byl největší dítě z nás všech“, píše Taqui Altounyanová ve svých pamětech o AR, takže dětský čtenář najde v jeho knížkách pohled na svět, který je mu vlastní, pohled, s nímž se okamžitě ztotožní. A navíc příběhy z Jezerní oblasti obsahují tajemství, neboť jsou doprovázeny mapami, na nichž hrdinové, „badatelé a piráti“, vše pojmenovávají vlastními jmény, nikoli skutečnými „domorodými“, takže pro čtenáře zůstávají záhadou. A přitom jakoby autor zpoza stránek šibalsky pomrkává a ptá se: „Že neuhádnete, kde to románové jezero je, jak se ve skutečnosti jmenuje Kančendženga, Rio a ostrov Divokých koček?“

Touha zjistit, kde ta místa ve skutečnosti jsou, se mě, a jak zdá naprosté většiny čtenářů na světě, zmocnila ihned po přečtení prvních knížek ještě v dětském věku. A ještě více jsem toužil vědět, kým byli sourozenci Walkerovi a Nancy a Peggy Blackettovy ve skutečnosti, poněvadž jsem vůbec nepochyboval, že všechny literární postavy mají skutečné vzory, což se ukázalo být pravdou.

Dobře, to vysvětluje magickou přitažlivost knížek AR pro dětského čtenáře, ale proč se k nim vracejí čtenáři dospěli?

Především stále zůstává touha odhalit tajemství jak postav, tak dějišť, přestože když se mi to po roce 2000 podařilo, litoval jsem toho. Není potěšující se dovědět, že první důstojník Zuzana, tedy Susie Altounyanová, byla za druhé světové války internována v okupované Francii a po pokusu o útěk vězněna gestapem v Paříži, než se ji podařilo vyměnit za německého zajatce. A ještě smutnější je číst o roztržce mezi AR a Altounyanovými, k níž došlo v Sýrii v roce 1932, kam Altounyanovi pozvali AR i s Jevgenií a kde začal AR psát Petra Kachnu. AR vyčetl Altounyanovým, že nedokáží svým dětem zajistit budoucnost a po noční hádce byl vykázán z domu. Od té doby s Ernestem a Dorou už nikdy nepromluvil, zakázal v Boji o ostrov uveřejňovat původní věnování „Šestici za pár pantoflí“ a začal popírat, že by jej sourozenci Altounyanovi jakkoli inspirovali, což po jeho smrti dokonce vedlo k tomu, že Jevgenie začala napadat Taqui a Titty za to, že si dělají „podvodné nároky“ na podíl, jímž přispěla jejich rodina ke vzniku knížek AR. Tohle jsem vědět nechtěl.

Jenže dílo AR má další významy, jež si člověk uvědomí až v dospělosti. Jako jachtař musím uvést na prvním místě jachtařskou kvalitu knížek, některé jsou přímo učebnicemi jachtingu jako třebas román Nechtěli jsme na moře. Jiné představují významné vodácké a jachtařské oblasti Velké Británie do takových podrobností, že i dnes mohou sloužit jako vodácké průvodce, například Klub lysek, v prvním překladu Potopená loď. A všechny knížky jsou pak svého druhu učebnice pro rodiče, jak vychovávat děti. Ve všech AR razí zásadu, že děti musejí být vychovávány tak, aby pochopily, že za každý stupeň svobody a volnosti musejí zaplatit vlastní zodpovědností. Chtějí stanovat samy na ostrově? Mohou, ale musejí slíbit, že nebudou plachtit v noci. Ale také vědí, že když jde o život, padají všechna pravidla. I toto zapadá do poslání, jež se všemi díly AR táhne jako červená nit – o nutnosti rovnováhy mezi samostatností a zodpovědností. Čím více svobody člověk má, tím zodpovědněji s ní musí zacházet, to je poselství AR, jež dnešní doba ignoruje. A samozřejmě pro dospělého čtenáře je četba knížek AR návratem do blaženého světa dětství, kdy vše bylo průzračně čisté a jasné. I pro mne, pro všechny milovníky AR na celém světě.

Co dodat? Snad jen to, že až po roce 2000 byla zveřejněna informace z doposud utajovaných vládních archivů, že AR byl od roku 1917 agentem MI6, nasazeným v Rusku a Pobaltí. A jen pár fanoušků AR ví, že jako tajný kurýr převážel v roce 1920 text „Dorpatského míru“, mírové smlouvy z Tartu mezi SSSR, Finskem a Estonskem, než mohla být smluvními stranami definitivně schválena.

Do gentlemana, jenž na fotografii pokojně váže pstruhovou mušku, by to nikdo neřekl. A jeho celé jméno je určitě většině čtenářů Neviditelného psa už od začátku známé, a ti zbylí si jej podle uvedených dat snadno najdou na Internetu. I to, jak si sourozenci Walkerovi říkali podle jména své lodičky a sestry Blackettovy zase podle své. Snad na tuto malou hru ke 140. výročí narození AR v jeho vlastním stylu přistoupíte.

¨