Většina z nás nejspíš v uplynulých týdnech jela či šla na hrob svých blízkých, aby jej jednak uklidila a ozdobila, jednak aby si nad ním vzpomněla na ty, kteří v něm leží. Kdo nemohl, alespoň svíčku rozsvítil. Já jsem učinila obé. Nemohu navštívit hrob člověka, který zemřel dávno před mým narozením, člověka mě zcela neznámého, s kterým mne přesto spojuje prožitek těžko uvěřitelný.

Kdo z nás, docela dospělých a většinou rozumných lidí ve svém věku věří na duchy, strašidla? Nejspíš téměř nikdo, právě proto, že jsme většinou rozumní lidé. A tady já musím přiznat, že nejsem vůbec rozumná, ba naopak, jinak bych nemohla vyprávět, co jsem před několika lety zažila, leda bych tvrdila, že je to bohapustá fabulace. Není, proto prohlašuji, že nejsem vůbec rozumná osoba.

Naše tenkrát úplně dospělá dcera zavrhla jen myšlenku, že by měla brát účast na rodinných víkendech na chalupě a celkem rozumně trvala na tom, že si víkendy bude organizovat docela samostatně. Protože netrpím absolutní ztrátou paměti, vím tedy, jak šílené jsou rodinné výpravy na letní sídla, neprotestovala jsem. Chápala jsem a chápu, že prožít víkend s kamarády na diskotéce či kulečníku je daleko zábavnější, než týž víkend protrpět okopáváním záhonů za asistence věčně pindajících rodičů. Tedy se jelo na chalupu bez dcery. Ani jsem se o ni nebála, neb to byla a je holka nebojsa, statná a srdnatá, která se nebojí ani čerta a s havou vztyčenou prochází háji, parky a hřbtovy v hodinách, kdy se průměrný občan bojí i na vlastním záchodku. Jak se ale v neděli po návratu ukázalo, čerta se nebála, ale s duchy, to je jiné kafe.

Snad nepošramotím image mé srdnaté, nezávislé dcery, když vyjevím, že jsme ji v neděli večer našli docela zhroucenou a vyděšenou. Schoulená v mé náruči mi špitala o tom, co ji o víkendu, po návratu z diskotéky, na smrt vyděsilo. Její stav mysli byl tak rozhozený, že s na noc uslalašila v mámině posteli a usnula přitulená v mé náruči.

Jak tvrdila, slyšela zdáli cinkání tramvají a pomalu v pustém bytě usnínala. Už v polospánku ucítila chlad a cosi ji přinutilo otevřít oči. Viděla bílou postavu, která se skláněla nad postelí. Vše bylo o to podivuhodnější, že krom cinkotu tramvají slyšela i souseda, který vyjížděl s autem, volal psa, harašil se zámkem vrat. Ani ten ruch tajemnou postavu nerušil. Stála nad postelí a šel z ní divný chlad. Přes děsivost chvíle měla dcera z bílé postavy pocit, že přišla o něco žádat, ne jen tak z bujnosti postrašit.

Pro pochybovače musím udat, že mé dítko bylo a je zapřisáhlý abstinent. To jen aby jeho zážitek nebyl přičítán alkoholickému ajfru. A i to musím zmínit, že naše pséko, které bylo v ten dramatický okamžik povoláno ku pomoci, ani nevylo, ani se mu srst neježila. Klidně svými čtyřiceti kily zalehlo svou velitelku a v bázni boží usnulo.

Chování mé dcery mne mírně rozhodilo právě proto, že se, jak jsem zmínila, nebála ani čerta. Mírně z míry vyvedená byla dcera ještě v pondělí ráno, ač hlava rodiny, která byla delegována do dceřina pokoje, aby bděla, tvrdila, že ale teda nic neviděla, neslyšela.

Vědoma si toho, že matky jsou povolány, aby zaháněly strachy, chmury a pochyby svých pacholat, jsem se rozhodla hned v pondělí zrána jednat.

Náš dům zažil mnohé, je to staré barokní stavení, kterým prošly desítky obyvatel a desítky osudů. Starousedlíci prozradili, že v jejich sebraných vzpomínkách chybí jedna pro ně degradující událost. Za války se v našem bytě na okenní mříži oběsil pan vrchní oficiál. Byl to člověk plachý, strašně opuštěný a podle všeho velmi nešťastný.

Co jsem tak pátrala v pamětech domu, vytanula mi moje vlastní vzpomínka na zvláštní pocity, které jsem v inkriminovaném pokoji měla, když jsme jej zrekonstruovali z prosotoy, která leta letoucí byla skladištěm všeho možného, co nájemníci domu nepotřebovali.

Zdávalo se mi, ve večerním tichu, kdy doma všechno spalo a já se mohla věnovat sama sobě, že slyším, jak mne někdo tichounce volá. Nedovolal se, byla jsem zřejmě příliš zabraná do docela přízemních věcí.

V to inkrimimované pondělí jsem, po informacích starousedlíku, vyrazila s dcerou do nejbližšího kostela. V duchu jsem si sumírovala, co řeknu panu páterovi, aby to s ním neseklo, nebo aby se mnou nevyrazil kostelní futra.

Byla jsem jak v Jiříkově vidění, když mi pan páter s chladnou hlavou položil otázku, zda duch je vůči nám agresivní. Paní, co mu kryla záda, se chlubila, že jí duch v pokoji lígroval dveře těžkou dubovou almarou. Padly všechny mé zábrany a vypověděla jsem svatému muži, jak se u nás věci měly. Nevypadalo to, že by ho mé informace nějak extrémně vyvedly z míry.

Přišel ve sjednaný den, mile se mnou pohovořil a při hovoru vykropil celý byt. Pak byl radou, abych dala sloužit mši za všechny osamocené zemřelé, že za sebevrahy nelze. Přispěla jsem tedy na mši a se svými dítky vzala účast na zvláštní mši, kterou jsem dala sloužit za člověka, které jsem vůbec neznala, o jehož životě jsem nevěděla dočista nic, jen to mi bylo jasné, že ke svému činu se odhodlal ve chvíli, kdy mu došly síly a nebyl nikdo, kdo by mu jeho čin rozmluvil.

Od toho dne rozsvěcíme panu oficiálovi nejen na Dušičky, ale má své místo i u našeho Štědrovečerního stolu. Chci věřit, že pana oficiála přijaly duše mezi sebe, že už není zavrženíhodná duše, ke které se nikdo nezná. Snad se nám podařilo ukončit bludnou pouť nešťastné duše, která byla tak strašně sama.

Pokud se laskavému čtenáři zdá můj příběh příliš za vlasy přitažený, nechť se projde Malou Stranou a svěří se, že má doma ducha. Dozví se třeba o pánovi s třírohým kloboukem, který rušil dělníky při opravě Jánského vršku. Dělníci to hnali až k policajtům, že jim na stavbě divný strejc laje. Už se nemůže rozpovídat majitel domu na Úvoze, kterému duch původního majitele dělal psí kusy při rekonstrukci, ti dva se nakonec dohodli.

Přeji vám, abyste se potkali jen s laskavými duchy a hlavně, abyste měli na paměti, že i z nás zbude jen popel a vzpomínky.