19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: O šílenství četby a bezvýznamnosti spisovatelů

12.6.2021

Zájem o knihy vyšel z módy. Tam nikdy nebyl, u více vrstev obyvatelstva určitě ne, ale ještě se to zhoršuje, což je dle mě markantnější než market.

Jistě, každý žijeme v nějaké své bublině, a je-li to bublina (celkem kulturní) Prahy nebo osazenstvo - intelektuálně zaměřené - nádražní čekárny anebo Česká akademie věd, popřete toto mé tvrzení. - Ale já se rozhlížím všemi vrstvami a snad i končinami, i když to druhé spíš pomocí pár přátel, příbuzných a zpravodajců. Jeden třeba bydlí v Torontu a líčí mi hotové hrůzy, ačkoli já měl doteď zrovna Kanadu za nejlepší zemi z těch, kam se dá utéct. Ty asi nejhorší naopak budou Afghánistán a Sýrie, ač co my vlastně víme o některých oblastech Afriky.

Torontský přítel mi psal nejen o nezájmu o knihy, ale rovněž o absenci výuky historie anebo geografie, o masovém zneužívání sociální podpory i značném zdražování dřeva (v Kanadě!), jakožto i zdražování mnoha dalších komodit. „Mohl bych o tom dnes napsat knihu,“ končil.

„Napiš,“ vyzval jsem Kanaďana - a vrátil se k té své knize. Ani nevím již jaké, které a čí, ale čtu hodně. Bohužel. Je to jako narkotikum. Jak si četbu jednou osvojíte a navíc oblíbíte, což se mi stalo v pěti, šesti letech, část vašeho života je ztracena. Propadnete-li čemukoli, stáváte se pro své okolí (většinou rodinu) mrtvým. Nebo snad ne?

Vzpomínám na jednu Barnardovu knihu. Christian Barnard byl, jak víte, první lékař, který transplantoval lidské srdce. Potom o tom i psal a v oné knize si všímá, co jím zachráněný člověk dělá. Inu, čte si. Navíc jakousi hloupost. Kdyby v tu chvíli stratosférou přiletěl mimozemšťan, který proces čtení na své planetě nepoznal a nechápe, viděl by Barnardem zachráněného muže, který nehybně sedí a hledí na kterési puntíky. A není jen v „kataleptickém spánku“, ale na první pohled ani nežije. Nebo snad ano? Zkusíme mu tep? Už ne. Teď ruka obrátila list.

V dětství jsem si tento eskapismus ještě neuvědomoval. Stál jsem jako pitomec na jednom flíčku naší zelené zahrady a dodnes vím kde. Přišla máma, podala mi Ostrov pokladů. Vyzvala mě, abych si to přečetl. Abych to prý aspoň zkusil. Zde musím říct, že mě obálka tenkrát trochu odrazovala. Byl to vlastně překlad s titulem Poklad na ostrově a ilustroval ho Mistr Tichý. Na obálce je hlava lodního kuchaře Silvera, tedy pana Stříbrného, a ta se mi nijak nezamlouvala. Ani ilustrace uvnitř ne a dodnes jsem jim nepřišel na chuť. Do vysoké míry jsem je proto při četbě ignoroval a vše jsem si představoval po svém; ale takové už děti někdy bývají. A Stevenson?

Génius. Bezesporu. Takový spisovatel se narodí jednou za sto, možná za padesát let. Malíř slov, později jsem o něm napsal celou tenkou knihu Dvě tváře doktora Jekylla. Stevenson byl energický optimista, ač toho o životě TUŠIL hodně; a lépe je psát o tom, co jen tušíme, než o tom, co jsme do posledního detailu „naštudovali“; to je velmi zvláštní, ale prokázaná pravda.

Matka později za mnou opět přišla do pokoje a nabídla mi Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Co je to za blbost? pomyslil jsem si, ale vše se opakovalo: příběh mě absolutně uhranul a zbytek dětství jsem se pokoušel přečíst od Stevensona všechno. A nejsem s tím obdivem tak sám! I velcí klasikové jej adorovali. Sám Truman Capote se o Stevensonovi vícekrát zmiňuje v knižním rozhovoru, který před smrtí poskytl Lawrenci Grobelovi. Nejprve tam Truman zasněně vzpomíná, jak si tu knihu vyměňovali se sestřičkou, a o 100 stran dál i naplno řekne: „Obdivuji na něm naprosto všechno.“

Většinu dvacátého století přesto náležel Stevenson jen mezi autory pro děti. Kritici na něm o mnoho víc neviděli. Dějiny literatury jej občas ignorovaly. To se ale změnilo. Tak. A tím by óda na RLS již měla končit, jelikož jsem chtěl psát o svém OBECNÉM zájmu o knihy. On mě však (spolu s mou maminkou, středoškolskou učitelkou) nakopl – a můj interes trvá, přičemž si často připomínám známou poučku: „Ty nejlepší čti prvně, nebo se k nim nedostaneš přes ostatní balast nikdy. Rozumíš? Nikdy.“

Je to bohužel pravda a nechápu tudíž, proč se tou radou tak málo řídím.

Aspoň ve svém věku bych ji měl už nejen znát, ale taky aplikovat. Nedělám to, nebo málo. Otevřu a louskám kdeco. Proč? Protože jsem zvědavý. To je celé. Proč tu knihu pomluvili? Chci to zjistit. Zatímco Citovou výchovu od Flauberta jsem, pokud si vzpomínám, ještě neotevřel, „Balžáma“ taky neznám, i když sociolog Keller mi ho stokrát doporučil, a Zoly se bojím, je až moc pravdivý a Germinal těžko dočtete! Tak bych mohl pokračovat dlouho. Ještě by to čtení horších knih, říkám si, bylo možné omluvit u mladíka, ale mně bude pomalu šedesát a už jen vzpomínám na éru mládí, kdy se zdálo, že je na všechno dost času a že život bude a je bez konce. Ona éra ale trvá jen do padesátky, zhruba. Pak prohlédnete a... Co jste se nenaučili v mládí, začnete zoufale hledat. Často už marně. A jak vzpomínám, v mládí mě třeba zaujal ten či ten autor, ale já si nešel číst jeho nejlepší, doporučovanou věc. Babičku. Ne. Naopak. Začal jsem schválně tou nejméně známou povídkou. Proč? „Protože se u každého koláče začíná hezky od okraje,“ říkal jsem si. „To nejlepší si šetřím.“ Ó, jaká hloupost! Času není dost. A na čtení? Už vůbec ne. Jenže tomu mládí nevěří. Ani já nevěřil, ale naštěstí občas zasáhlo cosi „shora“ a... Jako náhodou mi do rukou padlo kupříkladu Utrpení mladého Werthera. Přesně v pravém věku.

Kdopak ví, zda to není nejlepší německá kniha? Úplně mě to dostalo, i když mi závěrečná reakce hlavního hrdiny (sebevražda) nepřipadala na místě. A tak jsem se rozhodl to přepsat a na konci by „v klidu“ žili ve třech. Ale nikdy jsem to neudělal. Možná ještě dopíši na zámek Matěji Stropnickému, aby to zkusili s přítelem, ale pochybuji, že na to má dost kdoulí, což píši pouze a ryze v dobrém. Psaní není dobré povolání!

A bohužel jsem vždy tíhl spíše k populární kultuře. Proč? Jednoduchá odpověď: v jádru jsem primitiv. Hm, ale mám i složitější odpověď: jsem SNOB.

Nebo specifický druh snoba. Jak to? Představte si kupé v rychlíku. Ano. Já vím, dnes už si občané hledí jen iPodů. Ale představte si, že ne. Že vznešeně čtou knihy. A tu Anna Karenina, tam zas Paní Bovary. Tady Zámek. Ne, neřadil jsem se k podobným intelektuálům; mně připadalo efektnější a dokonce snad intelektuálnější vytáhnout z aktovky knihu Edgara Rice Burroughse. Proč taky ne? Uměl vyprávět lépe než Kafka a uměl si i lépe vymýšlet a nenimrá se v psychice jako Flaubert. Přesto to byl král dobrodružství. Ale abyste to zcela pochopili a docenili, možná musíte číst Burroughse nahlas a nějakému děcku. Synovi. Měl jsem to štěstí. Přečetl jsem synovi celou Burroughsovu ságu z Marsu, která má jedenáct svazků, a doporučuji si ji přečíst; je to cosi neuvěřitelného a neřekl bych, že existuje jiný, další autor, co dokázal stejně psát. Ano, i takovýto muž se narodí jen jednou za sto let – a popularita Tarzana je zcela oprávněná. Méně známý „kapitán John Carter z Marsu“ není o nic horší, ač film propadl.

Když si pak ovšem přečtete i jenom jednu jedinou povídku s Sherlockem Holmesem, přece jen asi dáte na chvíli přednost Conanu Doylovi. Jistěže, Agatha Christie je také dobrá a prodala už dvě miliardy výtisků (anebo tedy její rodina), nicméně kde je tam Sherlock? Poirot je moc papírový. Sherlock nikoli.

Ale podobnou figuru lze zřejmě vytvořit jen jednou za ne sto, ale tisíc let.

Problém s ní je pouze jeden. Ať čtete sebedéle, nikdy nepochopíte psychologické Holmesovo tajemství. Nikdy je nerozkryjete víc, než se vám povedlo nad první povídkou. Cosi sice prohlašuje, umí hrát, navštěvuje koncerty, potřebuje svého Watsona, propadá nudě i drogám, ale vcelku zůstává záhadou. Dokonce i onomu Watsonovi jí zůstane. A Moriartymu taky, takže i Moriartyho převeze, nemluvě už vůbec o plukovníku Sebastianu Moranovi s jeho šílenou, dětinskou vzduchovkou (Prázdný dům).

Zvláštní, že lidé čtou Doyla a ti moudřejší čtou dodnes i Dickense (Příběhu dvou měst z francouzské revoluce už Dickens prodal 200 milionů kusů, což nepřekonal žádný beletrista), ale třeba Dickensův přítel Wilkie Collins nebývá vzpomínán. Jistě, někdo vždy četl Ženu v bílém a Měsíční kámen; ale ostatní jeho romány? Nikdy. Česky dokonce ani nejdou sehnat! Neprávem. Protože také (silně výstřední) Wilkie William Collins byl génius a zvláště filmoví adaptátoři to teprve zjišťují.

Koho čtu ještě? Právě že skoro každého. Ne (a to je má chyba i zvláštnost), „maltu si míchám vždycky sám“ a neumím se specializovat. Takže louskám Borgesovy povídky, ale klaním se i Michaelu Crichtonovi, králi technothrilleru, nebo u nás Františku Novotnému.

Miluji krátká díla O. Henryho, i když je často psal opilý a zoufalý, ale pak toho klidně nechám a zase čtu Ladu. Lada je skvělý i jako spisovatel a říct, že to je „pouze pro děti“, jednoduše nedokážu. Kritik Jan Nejedlý jednou napsal, že prý neumím rozlišit dětskou knihu od knihy pro dospělé a knihu dobrodružnou od nedobrodružné. Ale jak by to také bylo možné? Není snad Jméno růže dobrodružná kniha? A nelze snad číst uhrančivého Draculu i Fantoma Opery jako vysokou literaturu?

Vím, nejde. Ale přečtěte si to. Nejradši mladí. Slyšet totiž jen Webberův muzikál je podle mě moc málo. Snad je to nejúspěšnější muzikál, co kdy byl napsán, ale už autor předlohy Gaston Leroux byl génius. Génius svého oboru rozhodně.

A u nás podle mého názoru zase nelze neobdivovat Ludvíka Součka. - To taky jednou přišla v mém dětství (sedmdesáté roky) maminka a řekla: „ON je lepší než ten švýcarský hoteliér.“

Nebo to řekl i táta? Už nevím; ale Souček uměl psát, a to mistrně. Že byl vlastně zubař a důstojník? To byly jen pojistky, aby ho nikdo od psaní neposlal na nucené práce; a jestliže ty pojistky nemáte, může se vám to stát – a rychle. I Hašler vlastně tak nějak skončil. A jen psaním se uživí málokdo. Opravdu málokdo, i když to mnozí rádi tvrdí. Kdož ví, zda i Vančuru občas nemusela živit manželka? Léčit se mu prokazatelně nechtělo. I když to vystudoval. Proč ho Němci vlastně zastřelili, zůstává podle mého názoru dál jistou otázkou; asi jako je otázka, proč jsme před válkou utrápili Čapka.

Nebo zda je Český román naprosto pravdivý. A nenapsal vlastně Saturnina Vladimír Neff? Asi ne; ale bohemista Vladimír Novotný přečetl všechny Neffovy předválečné romány a potom jsme já a on diskutovali také na téma Jirotkova bestselleru.

Nebo další otázka: Je kvalitním autorem i Jaroslav Foglar? Dnes už takřka každý přikývne a podle Ondřeje Müllera dokonce nevědomky vytvořil „universum“ rovné Hvězdným válkám.

Dříve tomu tak nebylo. A sice vždy budu obrovský jeho fanda (a sběratel), i tak bych tady ale opatrně řekl: „Asi jako spisovatel Zdeněk Jirotka (jinak voják) mohl napsat jen jedinou svou dobrou knihu za války a ve stresu a při zatemnění v koupelně a ještě k tomu fatálně zamilován, tak i Foglar napsal své nejlepší věci za oné války, nebo jen těsně před ní; přičemž Chatu v Jezerní kotlině mu jedinou nechala redakce přepsat (nejméně dvakrát). Poznat to na ní je. A když se tudíž svého času vynořil „hoax“, že onu knihu bude točit sám Steven Spielberg, já tomu uvěřil.“

Co říct závěrem?

Kniha nikdy nemůže za svého autora.

Ten je pouze (chybující) člověk. Kniha žije vlastním životem, bez ohledu na onoho PROSTŘEDNÍKA - a měli bychom milovat knihy; ne spisovatele. Teď mluvím i proti sobě, ale jen připomenu, že i vrah anebo sebevrah za sebou nechávají skvělá literární díla. Ale proč bychom je kvůli tomu měli přehnaně ctít? A jak říká John Fowles (v té své podivné knize Aristos), „ve skutečnosti jste spisovatel jen ve chvíli, kdy zrovna píšete“. Jinak ne. Jinak jste třeba i pěstitel růží a jakákoli vaše sexuální orientace i klady anebo osobnostní chyby, to vše nemívá s napsaným společného nic.

Vůbec nic. - Nejste-li ovšem náhodou Bradbury nebo sám Robert Louis Stevenson, to je tedy fakt!