Část pachatelů tzv. Velké říjnové revoluce v Rusku (1917) upřímně věřila, že transformuje i umění. Malířství, literaturu, hudbu… Bude se to zkrátka dělat jinak. Nově. Nizozemský historik Sjeng Scheijen (*1972) se dnes - v knize Avantgardisté. Ruská revoluce v umění 1917-1935 - obírá právě konfrontací téhle ruské avantgardy s tehdejší revolucí.

Leninem bylo vše „buržoazní“ zavrženo, a to jménem progresivního. Není snad progres avantgardou? Jde samozřejmě o to, jak (opatrně) ji definujeme; nebylo to vůbec jednoduché, a jak se mělo ukázat, ani reálné.

Přesto tenkrát stanuli na pár let v čele země určití umělci, tak například malíř Chagall. Byli to hlavně ti dřív odmítaní, Kazimir Malevič, Vasilij Kandinskij nebo Vladimir Tatlin. Pověřili je provedením „estetické transformace“, přičemž se mělo reformovat i vzdělávání a měly růst galerie i v poměrně zapadlých obcích. To byl plán. Ale na papíře. Ani na něm často ne. A sovětskému politbyru už brzy začala být svobodomyslnost na obtíž.

Právě (do češtiny teď přeložená) kniha Avantgardisté zachycuje i pozvolný „sešup“ titulních hrdinů. Jistě, je de facto jen kronikou nemnoha, několika umělců, ale na tom není nic zvláštního. Historii často zkouší hnout jen hrstka lidí!

Avantgardisti Ruska jistě chtěli měnit svět, ale také na ně se měl vztáhnou známý postřeh o revolucích požírajících své děti. I Egon Bondy (u nás) dodatečně chválil první roky po ruské revoluci jako chvíli svobody umělců, ale ne úplně oprávněně a nad Scheijenovou knihou to pochopíme přesně. Ztratíme iluze a dojde nám, že rudý teror prostupoval vše od začátku.

Avantargisti to možná mysleli dobře. Byli často naivní a chtěli dostat umělecký „zápal“ i do těch nejbanálnějších denních aktivit; takže by došlo k semknutí umění se životem. „Neplatí, že bude život námět umění,“ píše Kazimir Severinovič Malevič (1928). „Naopak. Umění se musí stát námětem života. Jen tehdy bude život skutečně krásný.“ Psal to, pravda, už v době, kdy to měli spočítáno všichni. A neříkal to ve správné zemi.

Vraťme se ale těsně k převratu. Pět měsíců po Leninově nástupu byli vysokými úředníky vlády jmenováni Chagall, Kandinskij, Malevič, Vladimir Tatlin, ale také Alex Rodčenko a Ljubov Popovová. Samí umělci. Nikdy předtím a ani nikdy potom nezastávali tak výjimeční lidé (a chce se mi bohužel říct, že i dost nekompetentní) tak vysoké funkce ve vedení jakékoli země.

Ne že by to byli nějací vrazi. Za hlavní hodnotu měli kreativitu a AVANTGARDA se podle jejich představ měla stát národní MENTALITOU i modem operandi. Projeviti se měla „ve veškerém bytí“. Avantgardisti, obecně vzato, zesměšňovali všechen dosavadní vkus, říkalo se jim také FUTURISTÉ a samo sebou nepřišli teprve s revolucí; sledovat je bylo možné už někdy od roku 1913 (a výtvarník Vasilij Vasiljevič Kandinskij se o první avantgardní abstrakci prý pokusil už roku 1911).

Právě tato skupina převzala odpovědnost za kulturní politiku, ačkoli ji v letech 1911-1916 nikdo nebral vážně. Ale byli underground a dostali šanci se stát seriózním uměním. Nakonec se na výrazném výsluní hřáli necelé dva roky, ne víc. Ale je pravda, že jejich vliv dozníval ještě léta.

Jak to, že byli novou ruskou totalitou tolerováni, nebo dokonce nerozeznáni?

Hlavně z toho důvodu, že původně stáli proti carovi. Zcela. I nejumírněnější z nich - Michail Maťušin - napsal: „Carskou rodinu jsem - jako hudebník dvorního orchestru - vídal často. Dalo by se předpokládat, že budou výkvět lidstva. Místo toho jsem viděl průměrné morální omezence, z nichž vyzařovala zloba a hloupost tuctových šosáků.“

Charakteristická jsou i slova v dopise nejtalentovanějšího režiséra té doby Mejercholda, která napsal Čechovovi (už roku 1901): „Pobuřují mě umělci, kteří se nechtějí povznést nad úzké kastovní zájmy - a společné jsou jim cizí. Ano, divadlo může sehrát obrovskou roli v přestavbě světa.“

Mejerchold přitom vůbec nechápal, že si protiřečí a snaha o angažovanost a snaha o nezávislost nejsou zdaleka jedním. Sám byl individualista, který dokonce ctil Nietzscheho heslo „staň se, kým jsi“; ale obdobně rozpolceni byli jeho druzi. Vyzývali ke společenské angažovanosti a jedním rázem ctili nezávislost a výstřednost. Dohromady to „neštymovalo“ a větší část jejich mentality ostatně byla ryzí utopií. Sám Scheijen píše:

„Jako američtí superhrdinové chtěli spojit naprostou společenskou odpovědnost s naprostým individualismem.“ Což nejde. A i když se prohlašovali za zástupce lidu, oddávali se čirému intelektualismu. Motorem tvořivosti se jim posléze stával sám rozpor mezi oběma postoji. Lidští snad byli, ale pěkně nabubřele; až se někteří zvolna stávali monstry.

Excentričnost, jaká jim byla vlastní už před rokem 1917, je ostatně spíš rys romantismu. Jaksi „ze strany“ komentovali společnost už Baudelaire, snad i van Gogh; ale teprve před revolucí v Rusku byly podobné tenze dohnány do krajnosti. Avantargisti se jako celkem dost asociální podivíni (kteří rádi ctili „divné patrony“ a samorosty) ani za cara „doma“ necítili, ale souběžně znali často Paříž a Berlín - i tamní měšťácký vkus a šosáctví. A byli, což je sympatické, odpuzováni představou, že je třeba rozlišovat profesní a osobní rovinu.

Oni snili… o celistvosti a chtěli být umělci vždy a ve všech ohledech. Kreativita nechť propojí práci, lásku, přátelství, rodinu… Jenže stáli proti všem a… Oboustranné zavržení cara i buržoazní alternativy je vrhlo přímo mezi radikály, ba bolševiky.

„A tak tito talentovaní, brilantní blázni, pobudové a pracovití budižkničemové zabředli do bahna stalinismu, a teprve tím bahnem se učili, k čemu vede útlak a jak pít jed konformity.“

Byl to pozvolný, přesto nezadržitelný skluz. Nelze je, pravda, všecky považovat za chudáky a za kontroverzní oběti nových řádů; jejich maximalismus je totiž s bolševiky hodně sbližoval. U kormidla jim ale nedošlo, že je pravý pokrok výsledkem vyjednávání a že se dostavuje postupně. Navíc nebyli jednotní a spory mezi sebou si škodili a částečně jimi zosnovali vlastní zkázu.

Nizozemský historik Scheijen měl dlouho problém, jak téma uchopit. Pak použil především reálné deníky, soukromou korespondenci a paměti. Jeho text dokládá, kdy a jak se stávali ze svobodomyslných a nadaných tvůrců jen otroci. Avantgardistům v Rusku byl souzen tragický konec od začátku, a to takřka všem. I těm nejpodbízivějším a nejvychytralejším. A byla to smrt v pekle Ruska, které jinak a navenek říkalo, že prý žije. Konkrétně třeba výše zmíněný Mejerchold byl - v šestašedesáti - mučen poté, co jej zatkli, a ač podepsal, co chtěli, byl 2. 2. 1940 zastřelen ranou do týla.

Avantgardisty Ruska asi nejlépe vystihl už prozřetelný spisovatel Jevgenij Zamjatin (jehož román My právě opět vychází česky). Roku 1920 jim vlastně i uštědřil políček, a to za snahu stát se „dvorními umělci“. On tu snahu vnímal; ale ve stejném článku konstatuje, že jim to nevyšlo, a je smutný. „Opravdová literatura,“ píše, „vzniká jedině tam, kde neplodí výkonní a spolehliví úředníci, ale blázni, poustevníci, kacíři, snílkové a rebelové.“

Sjeng Scheijen - z univerzity v Leidenu - je historik specializující se na ruskou kulturu přelomu 19. a 20. století. Mezinárodního uznání se dočkala jeho biografie Sergeje Ďagileva (2009) a prestižní cenu Bookspot Literatuurprijs získali právě Avantgardisté.

Sjeng Scheijen: Avantgardisté. Ruská revoluce v umění 1917-1935. Z nizozemského originálu De avant-gardisten - vydaného v Amsterdamu roku 1919 nakladatelstvím Prometheus - přeložila Radka Smejkalová. Původní ruské texty přeložil Jan Prokeš. Host. Brno 2023. 592 stran + 16 stran obrazových příloh.

Avantgardisté - Sjeng Scheijen | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví