Odsoudit, smést se stolu, nebo hledat něco povedeného? Pere se to v jednom člověku - v kriminalistech při sledování krimiseriálů, v lékařích u kteréhokoli ze seriálů zabalených do bílých plášťů. A ve mně jako učiteli při seriálech ze školského prostředí.

Například takový Pan profesor. Jde vlastně navzdory širokému přehledu účinkujících jen o „One man show“ V. Dyka a - volně parafrázováno podle Cimrmanů - diváci jsou zvědaví, jestli další díl bude stejně slabý jako ten předešlý.

Právě ze mě promluvil estét a potírač kýče. Učitel v mém nitru cosi mrmlá o naprosto nevěrohodných scénách, o diletantech, kteří asi nikdy nebyli v současné škole. Přidáte se?

Ale podívejme, z mého nitra se dere smířlivý televizní divák! A probírá v paměti vše od Dietla až po Nemocnici v té nejrůžovější zahradě. Herci hrající lékaře nadrilují držení skalpelu a noří se do vepřového tak, jak to dělají skuteční chirurgové s pacienty. Ale co ten čas proklábosený na chodbách? Co pacienti trávící kvůli dějové linii dlouhé týdny na jednolůžkových pokojích po banální operaci? Záchranáři, kteří zničeho nic zmizí z pracoviště a jedou za svou láskou? Co lékař-nemehlo, kterého nikdo ne a ne vyhodit? S realitou se takový seriál spíše míjí než potkává. Ale vadí to vůbec? Vždyť nejde o vzdělávací, ale zábavný seriál. Kdo z diváků by vydržel zírat na věrohodnou realitu, než by přepnul na něco zábavnějšího?

Nebo snad budeme zkoumat, jestli to v prodejně cédéček vypadá stejně jako v Comebacku? Jestli je možné, že se v hospodě u jednoho stolu nikdy nikdo neožere pod obraz? Jestli je myslitelné, aby kriminalisté měli rozbor DNA tak brzy jako v seriálech? Komu by tedy mělo vadit, že seriáloví učitelé tráví spoustu času povídáním a líbáním ve skladu, zatímco v reálu se já kvůli přípravám, dozorům a řešením problémů žáků ve škole o přestávkách většinou nezastavím a ráno přinesenou svačinu si po výuce přečasto zase odnáším nedotčenou domů? Vždyť jde jen o zábavu, tudíž nikoli o život, a proto dle lidového moudra jde o ... (Klasický příklad tranzitivity výroků, milí žáci, A→B, B→C, tedy A→C.)

Advocatus dei ve mně poukazuje na nelogičnost a násilnou neživotnou šroubovanost zápletek, o jakémkoli morálním poselství ani nemluvě. Advocatus diaboli ovšem kontruje: Zato takový Hamlet nebo Sluha dvou pánů jsou logika sama a děj je plný reálného života, co? A morální poselství Máchova Máje? Existuje?

Zde je můj návod, jak se vyrovnat s podobnými veledíly: Mám čas a chci jen tak relaxovat sledováním něčeho blbého a neproblematického, sleduji tedy seriál. Felliniho La Stradu si pustím jindy, až budu mít jinou náladu. Ale i při sledování blbosti si mohu pro sebe přemýšlet. Ten vztah žáků s učitelem asi není k zahození. Jak na to, jaké to má asi nevýhody, a lze to vůbec? Efektní fyzikální pokusy - kolik času v hodině zbude na výklad, zkoušení a shrnutí? Je to šoumen a takové šoumenství může některým myslícím žákům „neimponovat“. Co já, hlídám si své „vejšplechty“ při hodinách? A co ten mumraj o přestávkách? Objevuje se ve filmech od Žákových veseloher až po současnost. Jak to, že jsem jako žák ani jako učitel (skoro) nikdy něco podobného nezažil? Ředitel tu vystupuje jako karikatura byrokrata - lze v současné době ignorovat byrokracii, aniž by škola i s ředitelem byla nadřízenými orgány roznesena na kopytech? A tak dále. Neboli - i v totální ptákovině lze najít zrníčka podnětů k zamyšlení. A televizor má vypínač fungující stejně, jako CTRL W nebo šipka při čtení tohoto článku.