Martin Jiroušek (*1972) je badatel. Možná to zní krapet vznešeně, vím. On je ale posedlý krajinami hrůz. Hororem. Zajímají ho (ukusuje si příliš velké sousto) jak horory, které známe z biografů, tak ty literární.

Na univerzitě vystudoval Teorii a dějiny dramatických umění se specializací na filmovou vědu a věnuje se i propagaci hororu – v literatuře i dalších uměleckých druzích. Pořádá přednášky, vymýšlí komponované pořady pro školy a univerzity, pro galerie a knihovny, jezdí s nimi po republice. Spolupracoval s Letní filmovou školou, Galerii Rudolfinum, Krajskou knihovnou Karlovy Vary, Ostravskou univerzitou, UP v Olomouci a tak dál. Publikoval mimo jiné v časopisech Protimluv, Živel, Film a doba, Host, UNI; v časopise Premiere měl rubriku spolu s Romanem Holým. Spíše ve volných chvílích, ale o to raději se věnuje antikvární činnosti. Sežene vám ledacos, a když tomu nerozumíte, tak vám osvětlí, čím je to fantastické a čím fantaskní a čím krásně hororové. Je nadšenec a nenechá se jen tak zastavit přízemností.

Kudy se, Martine, chodí k tobě do antikvariátu?

Ke mně se ani tak nechodí, jako se tam létá: je to virtuální záležitost a doputuješ tam přes www.levnyantikvariat.cz.

Jsi autor knihy Černý bod. Průkopnická to práce.

Černý bod zrál poměrně dlouho a je to koncepční záležitost věnovaná hororu v českých zemích.

Jak ale říkáš, není horor žánr!

A není. Ale jde o přirozenou část života, uměleckého vyjádření. Jednu z nejstarších emocí, kterou člověk na této planetě poznal. Je to existenciální zkušenost, ze které je třeba se nikoli vyspat, ale vypsat.

Jak si vysvětlit, že v našich zemích před tebou nikdo nic podobného nedokázal napsat. Nebo o nějaké knížce nevím?

Něco bylo, nemusí to přece znamenat rovnou celou knihu. A ve světě jsou známí teoretikové hrůzy, například Noël Carrol, Andrzej Kolodyński nebo Tzvetan Todorov. U nás... Prvními teoretiky umělecké hrůzy v českém prostředí byli již Jan Hýbl, Emmerich Alois Hruška nebo Felix De la Cámara. Ale je skutečně fakt, že to ani jednomu nestačilo na celou knihu. Přesto je třeba říct, že učinili úvodní kroky, na které pak navázali Škvorecký nebo Zábrana.

Jinak spíš ticho po pěšině?

Češi mají v tom směru malou možnost či schopnost reflexe. Za celou dobu u nás vyšla pouze jedna jediná kniha tohoto typu, a to přeložené Schůzky s upírem - od polského filmového kritika Andrzeje Kolodyńského (1990). Naše nakladatelství nebyla dlouho schopna zařadit do edičního plánu ani slavnou teoretickou knihu Stephena Kinga Dance Macabre (1981), natož nějakou publikaci náročnější. Zbabělci!

Ale připomenu krásnou knihu rumunského básníka Iordana Chimeta Hrdinové, fantomy, myši(česky 1984, 21 000 výtisků). Hororům se věnuje minimálně na stránkách 136-171 (z celkových 318). - Přesvědčuješ sraby, aby přece něco vyšlo? Sám na tom pracuješ? Sám vím, že´s jedno nakladatelství přiměl, aby vydalo Noční kousky a titul Mrtvý osel a gilotinovaná žena. To se, pravda, jedná o starou beletrii…

Stále nám chybí překladová literatura, natož ta teoretická, a Volvox Globator - po několika letech jednání - skutečně publikoval v průkopnické edici Alrúna mnou doporučenou sbírku Noční kousky od Hoffmanna: vyšla po 160 letech poprvé kompletně v českém překladu.

Ještě dřív měl původně vyjít klíčový frenetický román Mrtvý osel a gilotinovaná žena z roku 1829 od Julese Janina, opět v české premiéře. Těch titulů mohlo být víc, protože bílých či pomyslně černých míst, která v této oblasti máme, je nespočet. Češi jsou v tom směru sto let za opicemi. V devatenáctém století byli schopni reagovat na vydavatelském trhu mnohem rychleji a třeba první překlad Poea, tedy jednoho ze zakladatelů moderního hororu, vyšel už čtyři roky po jeho smrti.

Jak se´s dostal k četbě hororových knížek?

Myslím, že to bylo především díky geniu loci, ve kterém jsem vyrůstal, a pod vlivem rodinného zázemí. Lazy, bohatá předválečná knihovna a strašidelná bibliotéka pro veřejnost v místní čtvrti Orlová. Záhy jsem zjistil, že knihy, které byly vydané před válkou, jsou mnohem zajímavější; těžko se od nich odtrhnout. Zvlášť od autorů děl s tak sugestivními názvy jako Jáma a kyvadlo, Ďáblovy elixíry, Čarodějův učeň, Upír, Zaklínač duchů, Zlá jeptiška, Šílený psychiatr...

Příkladem tvého odpovědného přístupu k věci je i znalost pana Cazotta, inspirátora Hoffmannova. Ale nejsou tyto proto-horory málo čtivé?

Přemíra chvály smrdí, ale jsou autoři, jejichž dílo působí nejen strašidelně a hrůzostrašně i po víc než dvou stech letech. Zvlášť když je podpořili svým životním osudem, což je případ společnosti sestávající z popraveného Cazotta, Poea, Hoffmanna, mnoha dalších. Nuda je naopak číst dnešní autory, ze kterých zírá touha prosadit se na trhu (i když chápu, že musí) a fantazie poněkud sešněrovaná dobou. Myslím, že důležité je umět jít k prameni a ne se spokojit pouze s deriváty. Je lepší si přihnout dobře odleželého moku než trpké rychlokvašky. Poe či Hoffmann mají v díle mnohem více nápadů než Stephen King!

Přesto je, řekl bych, něco z toho nutno číst tzv. campovou metodou. S nadhledem.

Camp je podle mého názoru spíš životní styl než způsob, jak číst.

A nadhled?

Hodí se vždycky, pokud se ale člověk nedokáže ponořit hloub do příběhu, je mu nadhled pro černou kočku. Málo platný.

Buď konkrétnější. Znáš třeba dobře gotický román Vathek. Má co říct dnešku? Jak na dílo výstředního Williama Beckforda hledí čas?

Přečtení Vatheka bylo povinné splacení dluhu minulosti. Román je ve skutečnosti jen gotická novela, vydaná v roce 1786, v češtině prvně teprve roku 1911. A sice není ta novela tak objemná jako Lewisův Mnich nebo Maturinův Poutník Melmoth (pravé gotické romány), ale to nevadí. Arabský svět, ve kterém se Vathek odehrává, mě, to je pravda, nikdy moc nepřitahoval, ale ukazuje se, že je tento faustovský příběh nejen nadčasový, ale velmi aktuální.

Čím?

Popisy černé magie a vůdcovská megalomanie ve Vathekovi jsou nepřekonatelné. Stejně jako odvěká touha jít do krajnosti, což umí málokdo. Ale William Beckford to zvládl, třeba když skupoval sbírky pro své sídlo až z archivů Karla IV.

Jsi taky filmovým znalcem a kritikem…

Že jsem zájemcem o filmy je zásluhou mých tehdejších pedagogů a rodiny. Na počátku je náhoda. Mým původním cílem bylo studovat literární vědu – v Olomouci. Ale můj obor se nakonec jmenoval Teorie a dějiny dramatických umění a po třetím ročníku jsem si místo literatury a divadla vybral film. Proč? Asi splňoval požadavky mé mysli nejkomplexněji.

Ale hledat i v novějších filmových dílech permanentně to, co „už tu bylo“, je ošemetné. Pozdější autor parafrázuje staršího, jasně, ale jindy je to náhoda.

Nejde o to jen hledat, co už bylo, jde o rozvíjení se. Kdo nezná svou minulost, musí si ji zopakovat. Opakujete-li se ale přehnaně, těžko se hneš z místa, to je fakt. Parafrázovat s přidanou hodnotou není nic špatného, jenže v době digitální demence nemůžeme obhajovat lidi, kteří píší s klidným svědomím stejně jako původní autor, kterého si našli na internetu. Je naopak důležité mít přehled - a přiznat hodnotu, kde je nesporná. Jen čas ukáže. Nebo zničí.

Putuješ po zemi s různými pořady. Narazil jsi na omezení? Při brutalitě některých filmů… Navíc máme otázku autorských práv, která se naštěstí nevztahují, vím to, na ukázky.

Omezení se najdou pořád. To jsi trefil. Ale už nejsou celoplošná jako třeba za socialismu. Už nejsou plošná, což je svým způsobem škoda.

Jakpak to?

Proti omezením nic nemám. Zpravidla vyvolají ještě větší zájem - o téma. A myslím, že kdyby u nás byl za socialismu horor na každém rohu, tak bude mou přirozenou reakcí se o něj nezajímat.

Úplně nevěřím. A došlo při některém z tvých pořadů k nějaké kontroverzi, k maléru či trapasu?

Kontroverze miluji, takže bych je rád uvítal i na svých pořadech. K malérům a trapasům se ti nepřiznám, ale vím, že například z pořadu o rakouských akcionistech v Domě knihy Librex byl nadšen výtvarník Jiří Surůvka. Na rozdíl od všudypřítomných důchodců, kterým vadila nekompromisnost zpracování dotyčných filmů, ač byli ve stejné věkové kategorii jako jejich režiséři. Ty největší šílenosti se přitom točily v období revolucí - na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Dnes je to s výjimkami už jen hororová selanka.

Občas se setkám s tím, že pořadatel nechce narušit zaběhnuté koleje a přeje si, abych ukázky uhladil, ale jinde jsou velice otevření; jako třeba v Krajské knihovně v Karlových Varech, i když z pořadu Brazilští démoni jedna paní naštvaně odešla s tím, že chtěla vidět krásné záběry z pralesů a dostalo se jí pouze nemytých démonů. - V Galerii Rudolfinum jsem promítal ukázky z dokumentu Alaina Resnaise - v rámci výstavy Film jako umění - Loni v Marienbadu. Jen pár dní předtím jsem totéž nemohl pustit studentům gymnázia v Ostravě, protože se ukázky zdály pedagogickému doprovodu moc „silné“. Je fakt, že pojednávaly o stavu koncentračních táborů v roce 1955.

Zajímavější bylo pustit v tomtéž Rudolfinu už vzápětí dokument od Georgese Franjua - z pařížských jatek Krev zvířat (1949). Aby si diváci mohli všechnu nacistickou hrůzu porovnat s rutinním mordováním. Víš, kontroverze je přirozená součást civilizace a někdy se daří o ní dokonce diskutovat. Poněkud podivná byla ovšem konfrontace na jedné mé přednášce o Cronenbergovi - v domě U Kamenného zvonu, kam přišla jistá osoba se záměrem zavrhnout celé téma, aniž by výstavu vůbec viděla. Ale popovídali jsme si - před publikem - a to se cení. Horší je mlčet.

Zvlášť hnidopichové se vždycky najdou, ale proč jim dávat prostor! Nedorozumění často pramení z nepozornosti dotyčných, kteří si něco přečtou s dopředu zafixovanou představou, a oheň je na střeše.

Asi dobře víš, anebo já mám ten názor, že by se mělo oddělovat zděšení nejasným tajemnem od… Od zhnusení a zděšení šokem z brutality, popřípadě šoku z nechutnosti typu pojídání pavouků.

Horor je neuvěřitelně široké téma a záleží jak na tématu, tak na stylu. A cyvěrá-li ze stylu například potřeba pojídat červy a podpoří to téma, tím líp. Pokud se naopak k tématu hodí víc tajemna, sem s ním. Potíž je v tom, že stejně jako jsme neznalí své minulosti, máme i zafixováno, že horor představuje současná americká produkce - v kinech. Jenže to je chyba a oni ve skutečnosti horory ani moc netočí. V Hollywoodu. Spíš jde o pseudohorory, o dobrodružné filmy, o různé remaky. Ale opakovaný vtip přestává být vtipem. Viz nová Noční můra z Elm Street. Napětí pak často postrádá psychologický rozměr a horor se bohužel stal plochou rutinou odsouzenou k lekačkám s hlasitou hudbou. Není to dobré, protože základ tvoří moment takzvané tiché hrůzy, která je mnohem intenzivnější a přepadne tě, aniž víš jak, a nelze jí uniknout. Základem děsu je beznaděj. A stejně tak vynikající byl název mé někdejší plzeňské výstavy Život je bolestný a přináší zklamání. Víš, mám často neblahé tušení, že současní tvůrci, producenti a spisovatelé na horory vlastně nekoukají. Ani je nečtou. Dokazují to jimi stvořené postavy. Pokud by totiž horor znali, nemohli by se donekonečna dopouštět základních chyb. Jedinou útěchou v té hrůze je návrat k osvědčeným tvůrcům, kteří dokážou oba typy děsu na jeden zátah. Precizně. A svedou tě naráz vyděsit i znechutit. Geniální jsou v tom směru režiséři Lucio Fulci nebo George A. Romero.

Jsi ale specialistou hlavně na českou hrůzu. Které autory našeho strašidelna bys vyzdvihl, kdybys jich směl vybrat jen deset: A hovořme chvíli jen o literatuře a para-literatuře.

Podobným anketám se snažím vyhýbat. Dělal jsem si žebříčky v období puberty - měsíc co měsíc - a různě se proměňovaly. Ale teď jsem z toho, myslím, už vyrostl. Dnes je zvyk vše poměřovat tvůrci známými z reklamy, to však jsou především specialisté v uvozovkách, odsouzení doživotně k tomu, aby naplňovali očekávání. Těch já hluboce lituji. Naopak preferuji všecky ty brachy, kteří nemusí vyhovět požadavku trhu. V minulosti jich existovala řada a nikdy se doživotně nespecializovali na nějaký žánr, což je trapný požadavek dnešní doby. A co se týká jmen? Těch nemůže být jen deset, ale desítky. Rozhodně doporučuji hororové příběhy od lidí jako Ladislav Klíma, Emanuel z Lešehradu, de la Cámara, Josef Šimánek, Jiří Sumín nebo Anna Maria Tilschová. A díla Jana Nerudy, Jakuba Arbese, Jiřího Karáska ze Lvovic, anebo dekadentní poezii a Sabinova Hrobníka. Ze současných autorů fascinující Chybu Marka Šindelky anebo debut Temné znamení Františka Šmehlíka, který zajímavě balancuje na hraně originality a osahávání řemesla. Na hranici literatury faktu a fikce zajímavě lavíruje Poláčkova kniha Malostranský ďábel. Pak z toho udělal film.

Co zahraniční mistři žánru, tedy dle tebe?

Jak jsem řekl, horor není žánr, a pokud je, přestává být hororem. Proto bych rád připomněl ty mistry, kteří se dokázali vymanit z omezujících kategorií. Je jich ovšem mnoho. Třeba Hoffmann, Poe, Ewers a Bierce, ale taky tvůrci anonymních krvavých románů, kteří byli pronásledováni štvavou společností. A Gogol, Tolstoj, Maupassant, Nodier... Všichni ti, co nabízejí nadhled nad škatulkou; ale uznejme, že i žánroví rutinéři jsou potřební a nic proti pěšákům. Horor je jedna velká rodina.

A film?

Ve filmu Murnau, Źulawski, Joe D´Amato, Fulci, Bava, Argento, Romero, Buttgereit, Piestrak a japonské adaptace děl Rampo Edogawy, od kterého Argo vydalo Zrcadlové peklo. Japonci mají vycizelovanou hororovou kulturu a to, že po víc než století u nás nevyšlo žádné reprezentativní Rampovo dílo, je ostuda české poválečné kultury. To jsme zase u knih, jenže film je taky neoddělitelný od literatury, což pro něj může být zkázou i znovuzrozením. - Pokud se někdo chce věnovat hororu, neměl by pak pominout ani počátky kinematografie, tj. všechny pouťové atrakce, grand guignol, proto-horory, filmové seriály jako Upíři nebo Fantomas; ale třeba i severský expresionismus. Pak je tu avantgarda, experimentální film, transgrese, dokument, italská vlna od konce padesátých let, britský studiový systém, magické horory z francouzské nové vlny, mysteriózní giallo a italské gore 70. a 80. let, cyberpunk, německý underground, francouzská nová vlna přelomu tisíciletí, americká nová vlna téhož času…

To je na další knihu, takže položím poslední dvě otázky. Jak se snáší horor a sex?

Velice dobře. Sex je pro horor vítaným kořením. Samotný horor v podstatě je sexuální záležitost a koneckonců i samotný sex může být docela slušný horor; ostatně autor prvního obrazu moderního upíra, lékař William Polidori, byl gay (v blízkosti lorda Byrona), a irský duchovní Sheridan Le Fanu stvořil první lesbický příběh už v roce 1872 (Carmillu).

Ve filmu jsou takových případů tisíce a jde třeba o pornohorory, které vytvářeli Joe ďAmato nebo Jess Franco i jejich kolegové. Snímky jako Caligari a Nosferatu jsou sexem rovněž ovlivněny, stejně jako hodně děl německého expresionismu nebo těch z Japonska. Což je logické, protože horor byl v těchto zemích vždy prioritně určen dospělému publiku; na rozdíl (třeba) od USA, kde je vykastrovanou záležitostí pro teenagery.

Když horory - za brazilské diktatury - nesměla točit jejich tamní ikona José Mojica Marins, sezval nejošklivější pornoherečky a natočil s nimi klasiku 24 hodin sexu. Pro úspěch pak přidal ještě druhý díl. Horor a sex se navzájem podporují, což vysvětluje, že historie hororu jsou dějinami cenzury - a popisné násilí hororu bývá srovnáváno s pornografií. Daly by se jmenovat i příklady z české produkce.

A horor a humor?

Stejně jako horor a sex, taky horor a humor mají své neoddělitelné spojité nádoby. Zvlášť groteska a satira. Stačí se kouknout na Fulciho komediální snímek Eroticist (což je anglický distribuční název inspirovaný úspěchem filmu The Exorcist - Vymítač ďábla) anebo na český opus Valerie a týden divů. Britského enfant terrible Kena Russella vyštvali ovšem ze země, podobně jako Oscara Wildea nebo lorda Byrona, a bylo to za jeho až příliš kousavé horory, pranýřující místní poměry. U některých těch filmů ovšem divák ani neví, zda se má víc smát nebo víc bát. Třeba u děl jako Braindead a Bad Taste, tedy titulů Petera Jacksona, který je stvořil ještě předtím, než se zprznil adaptacemi knih J. R. R. Tolkiena.

Jedním z nejpopulárnějších hororů v české distribuci byla lechtivá sexuální parodie skandalisty Romana Polańského Ples upírů s herečkou SharonTate, kterou pak - už těhotnou - ubodali šílenci z Mansonova gangu. A jeden z členů oné skupiny Bob posléze ve vězení složil výtečný soundtrack k Angerovu opusu Lucifer Rising, což je horor, smrt a sex společně. Groteska i černá magie. Freud, rodák z Příboru, by řekl eros a thanatos. A tak se vracíme k podstatě hororu a problematice jeho zrození. A humoru v tom moc není, ale je pravda, že Češi mají blíž ke grotesknímu (a uhlazenému i parodickému) hororu, než krutě satirický anglosaský svět.