1.

Naskytla se mi jedinečná příležitost vyzkoušet si, jaké je to být upírem jediný den a noc.

Jedna kamarádka, která musí s tímto prokletím žít, objevila jedno velice staré zaklínadlo na výměnu těl a já se rozhodla, že do toho půjdu. První, co musím říct, je to, že jsem ráda, že výměna probíhala mezi dvěma ženami. Jinak bych byla zřejmě nucena řešit daleko horší problémy.

Zahleděla jsem se na svůj vlastní obraz: blonďaté vlasy do pasu, zářivě modré oči a neposlušnou ofinku, a podívala se na své nové tělo – vlnité černé vlasy, oči barvy lesa, tetování na pravé ruce. Ještě jednou jsme se na sebe podívaly a obě naráz vyhrkly: „Hustý!“

Rozešly jsme se s tím, že přesně o půlnoci se sejdeme zase tady, ve starém skladišti.

První, co jsem si chtěla ověřit, bylo, zda mi zůstaly moje schopnosti čarodějky, zkusmo jsem si zkusila pár jednoduchých zaklínadel... a fungovala. Že jsem upír mi došlo, jakmile jsem vylezla ze skladiště ven. Zrovna svítalo a sluneční paprsky mi málem propálily ruku. Kam teď? Kde jinde najít tmu? Nedá se nic dělat, skočím do kanálu.

Fuj, páchne to tu a všude poházené odpadky, které rychle odklízím z cesty. Při skoku sem dolů jsem ucítila pod oblečením zvláštní chvění. Měla jsem na sobě džíny, fialový top a přes to všechno dlouhý rudý kabát. Ohmatávám si záda a narazím na jakési kostěné výběžky – vždyť to jsou křídla, jak se s nimi asi létá? Zkusím vzlétnout - a praštím se hlavou o poklop. „Jauvajs!“

2.

Kanály... jsou jako velké bludiště, proplétající se chodby, nečekané zatáčky, spousta krys. K tomu musí člověk uhýbat poklopům, které propouštějí světlo. Vím, že takhle bych tu dlouho zůstat nemohla, je stále ještě den, může být tak poledne. Chtěla bych vyzkoušet přeměnu, nejsem sice v tomto oboru moc zběhlá, ale upír má tuto schopnost vrozenou. Zkusím myš, to by tak těžké být nemělo.

Pekelně se soustředím a začínám cítit, jak mi roste ocásek. V odrazu velké louže, kterou musím oběhnout, spatřím malou hnědou myšku. Vypadám teď jako moje myška Lucy, to je teda zajímavý! A potom... Vylezu s krysami ven do ulic. Všechno nade mnou je tak velké! Hej, dávej bacha kam šlapeš, velká noho! Slunce nepálí, zalezlo za mraky. Bude pršet – a smutek je prázdný hrad.

Přeběhnu co nejrychleji přes několik ulic do parku, kde se proměním. Zvolna. Vyděsím přitom několik dětí, které si v parku hrály...

Dalo se do deště, a tak se schovám do nejbližší hospody, kde zůstanu až do večera. A za celou tu dobu na mne jen pár ochmelků doráželo oplzlýma řečičkama. Ani pár úsměvů nebylo komu dát.

3.

Jakmile se setmělo, vyšla jsem ven za město, roztáhla křídla a zkusila vzlétnout. Výsledek? Byl ten, že jsem si akorát natloukla nos.

Měla jsem snad předpokládat, že každý upír mí létat? Já si to myslela. No nic... Třu si naražený zadek a pohmožděný loket... a začínám mít hlad. Ne, na člověka nezaútočím, pořád mi ještě v hlavě vězí mé soudné já. A pak... Ukázalo se, že se opravdu štítím zabít cokoli. Nakonec zakousnu aspoň pár krys. Fuj, no to je hnus!

Mrknu na hodinky. Už je čas jít.

Cestou ke skladišti mě ale přepadl tento pocit: Co když se jí nebude chtít mi to tělo vrátit.

V kapse nahmatám zaklínadlo zapsané na papíře. „Alison?“

Otevřu dveře skladiště. Slyším známý protáhlý hlas. „Hele, víš co? Já si ho nechám... Mi vyhovuje!“

„To si zkus!“ Zavrčím. Začaly jsme se prát.

4.

Alison se bránila. Jak byla zvyklá. Zuby nehty. Vřískala. Nebyla svatý chrám. A já v ten okamžik zapomněla na hůlku a pustila se do ní pěstmi - tedy vlastně do sebe... A když se na to dívám dnes, nejradši bych si dala pár facek. Sice byla Alison obratnější, ale v nouzi nejvyšší jsem se chopila hůlky a... Omračujícím zaklínadlem jsem ji zasáhla do prsou.

Nečekala tento útok. Svalila se na záda.

Zvítězilo nakonec dobré vychování, říkám si, a já jí tenkrát podepřela hlavu vyčarovaným polštářem a pak nad ní pronesla zaklínadlo.

Ach, jak jsem byla zas ráda ve své kůži!

Ano, život upíra má něco do sebe, ale ne pro mě.

Takže příště se už do ničeho takového zatáhnout nenechám.