Středa 7:05.
Ke škole se rychle blíží starší muž menšího vzrůstu. V jeho chůzi je cosi nedůstojného, snad proto, že příliš pospíchá. Snad proto, aby všechno stihnul. Nepříliš důstojný muž, který příliš pospíchá, odemyká školu a míří do ředitelny. Hlavou se mu poněkud překotně honí spousta myšlenek. Jak dopadlo výběrové řízení na přestavbu tělocvičny? Začnou stavět už teď, v průběhu školního roku? Na městě se nikdo zvlášť nestará o to, že zas bude narušena výuka, na městě se o malou základní školu nikdo moc nestará. K čemu se dopracovala ekonomka při generální inventuře? Podařilo se najít chybějící knihy, nástěnné tabule, vybavení laboratoří, které učitelé kdovíkam zašantročili? Malý ředitel si bude muset na své učitele došlápnout. Před malým ředitelem nikdo nemá skutečný respekt.

Malému řediteli Václavu Matulíkovi do důchodu zbývá již jen rok...

Středa 7:25
„Prosím? Jaké že máte podezření?“ Ředitel nemůže uvěřit svým uším, marně se pokouší se probudit. „Asi by bylo lepší, kdybyste přišli do školy, tady vyřešíme víc.“ Pokládá sluchátko, pátrá v paměti. Maruška Miřinská... Maruška Miřinská... Najednou si vzpomene. Jistě! Panenka Marie z vánoční besídky šesťáků. Nepřehlédnutelná postava. Stála před kulisami Betléma s umně přikresleným oslíkem a telátkem, nad hlavou jí visela kometa z alobalu, v náručí chovala své mrkací Jezulátko. Vedle ní rozpačitě přešlapoval Josef. Marušce sahal sotva po ramena, stejně jako ostatní pastýři. Immaculata vypadala na svůj věk opravdu vyspěle, prsa se jí pod chudobným, ale čistým kostýmem nepřehlédnutelně dmula, avšak největší pozornost přitahoval její úsměv. Záhadný, zvláštně vyrovnaný. Vznášel se vysoko nad spolužáky obou pohlaví. Korunovaly jej oči z nebeské modři. Maruška je stydlivě neklopila, naopak. Dívala se zpříma, ne drze, jen zpříma, jako by se nebála.

Jako by věděla, co chce.

Středa 8:30
„Vybrala vám účet z bankomatu? Maruška z šesté bé?“ Jasně, že Maruška z šesté bé, paní a pan Miřinští jinou Marušku nemají. Marušku z šestky, Marušku z Betléma, Marušku se zvláštním, vyrovnaným úsměvem, Marušku ze slušné rodiny, každý to říkal. Starší sestra rovněž navštěvuje malou školu a výborně se učí. I Maruška měla samé jedničky, jenže o známky nešlo. Šlo o volání krve, zděděné po kdovíjakém předkovi. Volání krve neředěné.

Za získanou hotovost zakoupila Immaculata dva mobilní telefony.

Středa 8:45
„Matulík, první základní škola Ka... Dobrý den... Chybělo půl milionu? Takže celé řízení bude muset proběhnout znovu? A máte představu, kdy asi tak... Chápu.... Rozumím... Jistě... Děkuji za informace... Samozřejmě zavolám. Na shledanou.“

Středa 8:53
„Cože jsi za ty mobily chtěla?“ Ředitel lapá po dechu, odkládá své šedivé sako, střižené někdy v osmdesátých letech. Snaží se zachovat dekórum. Zde přeci vystupuje jako pedagog, autorita, šokované a zahanbené rodiče by měl uklidnit, ne je ještě více vyvést z míry. Musí případ rozumně vyřešit, ostatně za předlouhá léta praxe již zažil ledacos. Má však problém při nakládání s některými výrazy, vytaženými teď na světlo boží. Nezaobalenými. Styděl se. Trochu.

Ne, styděl se dost.

Středa 8:59
„Zbavit panenství?“ opakuje bezbarvě, jako by těm dvěma slovům nerozuměl. Otevírá okno. Maruška přikývne, v tvářích má trochu víc ruměnce než obvykle, ale jinak na ní nejsou vidět známky ponížení nebo rozrušení. Maminka smrká do kapesníku, otec hledí do země. Sekretářka nalévá třem sedícím postavám minerálku. Ředitel stojí u okna a přikyvuje, že si dá též. Maruščin příběh značně zvyšuje teplotu v místnosti. Vyvolává nežádoucí žízeň.

„Proč?“ ptá se v duchu sama sebe Maruška, „šlo o férovou nabídku.“ Veřejně samozřejmě takhle mluvit nemůže, nebyla by pochopena. Z těchto lidí by nikdo nepochopil, jak moc ji panenství obtěžovalo, jak moc ji obtěžuje tady teď vysvětlovat, co je nad slunce jasné. „O které spolužáky se jedná?“ posouvá ředitel vyšetřování o krok dál.

Středa 9:03
„Pane řediteli, promiňte, že ruším, ale volali z úřadu, že zítra přijde ta komise na inventuru a mně tu ještě chybí několik položek. Mohl byste se, až tady skončíte, stavět u mě v kanceláři? Dost to hoří...“

Středa 9:13
„Tyhle kluky jsi požádala?“ ukazuje na dvě školním rozhlasem právě přivolaná ušatá torpéda z šestky. Josefa a jednoho pastýře. „Pěkně se nám ten Betlém zaplňuje,“ pomyslí si a nechá mysl na pár vteřin odpočívat u otázky, kdo by měl hrát krále Heroda. Sám by nejraději na oslíkovi utekl do Egypta, avšak nemůže. Alespoň si povoluje kravatu. Chlapci, jeden sinalý, druhý rudý, usilovně studují vzorek na koberci, strkají do sebe navzájem. Nikomu se nechce vyprávět. Slova se tedy znovu chopí Maruška, snad jako jediná v tomto podivném davu neklopí zrak. Stejně už nemá smysl zatloukat. Prostě v pondělí vybrala peníze z bankomatu, PIN znala, matka se s ním netajila, když neměla čas, posílala Immaculatu, aby vyzvedla hotovost. Potom společně se starší kamarádkou koupila dva mobily, ještě ten den je dala klukům. Oni za to slíbili, že ji ve staré porcelánce..., že jí splní její přání. Jenže se jim to jaksi nepodařilo. „To se nedivím,“ ujelo řediteli a také mu ujela představa, jak oba šesťáci utíkají z místa nespáchaného činu se schlíplou.

Ostatní představy rychle zcenzuroval.

Středa 9:12
„Jenže jí, bohužel, ještě dost peněz zbylo,“ zasahuje do vyprávění otec Herodes. „Kriste, co všechno se tady ještě bude probírat?“ proběhne hlavou řediteli. „Objednala si profesionálního gigola.“ Ředitel si sedá, asi už je opravdu starý a nohy mu nějak neslouží. „Gigola,“ opakuje scestně. Najednou se vzpamatuje, měl by do školy zavolat rodiče těch kluků!

Středa 10:25
„Dej sem ten mobil!“ chytá Josefa pod krkem jeho otec. Josef šmátrá v kapse, otec však nečeká, přemožen hněvem či studem, rve synkovi mobil z kapsy a pokládá jej na stůl. Červený přístroj žhne na černém lakovaném dřevě, stejně žhne zrak rodičů, kteří se pokoušejí opakovanými omluvami zachránit zbytek cti rodiny. Škaredá středa.

Pastýřovi rodiče se nedostavili. Vzkázali, že nemají čas, že o celém případu vědí a že si nepřejí, aby jejich chlapec mobil vracel. Darovanému koni se na zuby nehledí, darovaný kůň se nevrací. Navíc, akce neproběhla na půdě školy, proč se tedy škola angažuje.

Škola nemístně zasahuje do mimoškolních aktivit.

Středa 10:30
„Nezlobte se, že jsme vás obtěžovali, ale nevěděli jsme, kam jinam bychom měli zajít,“ loučí se manželé Miřinští. Ředitelna už je prázdná. Případ musel být a také byl uzavřen. Vzhledem k místu činu na snížené známky z chování nedošlo, došlo jen k vrácení jednoho mobilu a k zabavení části rodinných úspor. „Jistě, není třeba se omlouvat, kdykoliv budete něco potřebovat, přijďte... A... prosím vás... promiňte mi mou otázku... nedá mi to: Ten profesionální gigolo?...“ - „To nestihnul,“ rychle odpovídá otec. „Naštěstí manželka chtěla v úterý jet do Kauflandu a potřebovala si vybrat hotovost z bankomatu. Tam se všechno provalilo...“ - „Aha, no, aspoň že tak...“

Dospělí si občas podávají ruce, občas rozpačitě.

Středa 10:35
„Dobrý den.“ zdraví studenti svého ředitele, když pospíchá do kanceláře ekonomky. Na chodbě se zjeví i Immaculata. Její záhadný a vyrovnaný úsměv se vznáší vysoko nad spolužáky obou pohlaví. Chybí jen svatozář. Navzdory promarněné investici, navzdory měchačce zlomené včera večer o její pozadí, Zatím-ještě-Intacta se usmívá, jako by věděla, co chce. Jako by měla čas.

Jako by byla trpělivá...

Středa 5:50
Malý muž v pruhovaném pyžamu míří do koupelny. Myšlenky se mu pomalu rozjíždějí vstříc všednímu dni, vstříc výběrovým řízením, neukončeným inventurám, neukázněným učitelům. „Ještě rok a pak budu mít svatej klid,“ praví si sám pro sebe. „I když... na důchod se ještě necejtím,“ není již slyšet, protože šumí sprcha a protože malý muž vlastně nic neřekl.