Pětaosmdesátiletý romanciér Milan Kundera, který žije v Paříži, se ocitl mezi první třicítkou nejvlivnějších hlasů roku 2015, které jsou slyšet napříč všemi kulturami. Žebříček sestavil The World Post ve spolupráci s dalšími mezinárodními institucemi. Ocitl se tak mimo jiné ve společnosti známého britského astrofyzika Stephena Hawkinga či italského spisovatele Umberta Eca. Odpověď na otázku: Jak se tam dostal, najdeme v jeho důkladném přemýšlení o románu, v jeho obhajobě role umění.

Kundera říká: „Pro mne zakladatelem Novověku není jen Descartes, ale též Cervantes. Zatímco filozofové zkoumají počátky hluboké evropské krize, kterou nalézají v začátku Novověku, který zredukoval svět na pouhý objekt pro technický a matematický výzkum a vyloučil ze svého horizontu konkrétní svět života, velké evropské umění zase není ničím jiným než právě výzkumem tohoto zapomenutého bytí.“ Podle Kundery je poznání jediná morálka románu, a proto považuje všechny interpretace románu, které v něm chtějí najít nikoliv tázání, ale morální stanovisko, za pochybné. Dále píše: „V tomto „buď a nebo“ je obsažena neschopnost unést relativitu náležející k podstatě lidských věcí, neschopnost pohlédnout do tváře prázdnu... Kvůli této neschopnosti je moudrost románu, moudrost nejistoty, tak těžká k pochopení.“

Skutečný román se dle Kundery pozná podle toho, že ho nelze nahradit esejí, protože „zkoumá proměny smyslu všech existenciálních kategorií“. Autor svou tézi obrací ze všech stran, aby nás vyvedl ze světa zjednodušeného čtení příběhů a morálních poučení, která do každého skutečného románu jsou dosazována vždy uměle, a tím nám zabraňují pochopit podstatu textu, který nás má vždy znejistit. Masmediální a literárněvědné výklady nás naopak chlácholí a odvádějí od podstaty.

Celé Kunderovo dílo je vehementní vzpourou, výkřikem muže, proti redukci. V současném mediálním provozu, říká, už „román není dílem, ale aktuální událostí jako jiné události, gestem bez zítřku.“ Proto podle Kundery už „román nemůže být v míru s duchem doby“, jak se o to snažila avantgarda, která chtěla být v harmonii s budoucností. Dnešní skutečný román se pozná právě podle toho, že se budoucnosti všemi možnými způsoby vzpírá a protestuje proti ní: ukazuje na její záludnosti, které mediální provoz svým veselým šklebem zakrývá.

Novověk začíná dle Kundery právě tam, kde si uvědomujeme, že myšlení nás odděluje a ne sbližuje a kde se z tohoto poznání zrodil základ nového umění, umění románu. Jenže tento základ je pro dnešní rychlý provoz moc složitý. Moderní hloupost nabývá na novém rozměru tím, že ztrácíme schopnost přejaté myšlenky myslet. Jsme jimi jen zahlceni a pod jejich tíhou se ztrácíme: díky tomu se ale ztrácí i naše individuální a originální myšlení. Kýč je podle Kundery „hloupost přeložená do řeči krásy a citů“. Tomu lidé rozumějí na celém světě, i když se podle toho neřídí. Místo toho mu alibisticky dávají ceny a zařazují do různých žebříčků, jako je ten, co vyšel v minulých dnech.

(Psáno pro ČRo Plus)