„Když jsem k nám domů přivedl Hrabala a představoval mu tatínka, tak mě Hrabal přerušil, že mého otce zná. Padaly z něj historky o tom, jaký je můj vážený pan otec v hospodách nepřehlédnutelný pivní bohatýr, jak všude všechny umí královsky bavit. Vyprávěl, jak můj ctihodný tatínek kraluje v čele stolu, všichni se řehtají jeho vtipům, a když si třeba jen na chviličku odskočí, celý stůl zhasne, ztichne a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy se vrátí a tu společnost zase oživí... Můj tatínek měl přesně to, co mně celý život chybí – radost z plkání, hospodský řehot.“

To jsou slova režiséra Jiřího Menzela, který patří mezi autory tzv. československé nové vlny spolu s Milošem Formanem, Věrou Chytilovou, Jaromírem Jirešem, Ivanem Passerem, Evaldem Schormem a kromě dalších i Janem Němcem. Ty všechny, jak sám často říkával, vyučil řemeslu na FAMU profesor Otakar Vávra. K filmu však žádný milostný zápal nikdy necítil, chtěl být původně divadelník, ale na DAMU ho pro nedostatek talentu nevzali, na FAMU šel z nouze, i když později se osvědčil i jako herec a jako divadelní režisér třeba ve Vinohradském divadle a v Semaforu.

Veřejnosti je známý hlavně jako Hrabalův režisér, protože zfilmoval mimo jiné Ostře sledované vlaky, Postřižiny či Obsluhoval jsem anglického krále.

K práci s Bohumilem Hrabalem, jehož knížky moc rád četl a se kterým je po celý život spojován, se nejen znal později než jeho otec, bývalý redaktor AZ novin a autor dětských knížek o Míšovi Kuličkovi, ale i k němu se dostal čirou náhodou: sám si ho nevyhledal. „Když se uvažovalo o natáčení Perliček na dně podle povídek Bohumila Hrabala, řekl mi o tom Honza Němec, přihlásil jsem se, že mám o takovou práci zájem a natočil jsem Smrt pana Baltazara. Byl to můj první film a taky jsem si v něm zahrál. Potom mi nabídli Ostře sledované vlaky, které jsem dostal ještě v rukopise, měl jsem štěstí,“ řekl mi kdysi Jiří Menzel.

A té nabídce se nemůžeme divit, protože výrazný talent projevil Jiří Menzel už v tomto krátkometrážním filmu. Hrabalova povídka byla inspirována smrtelnou nehodou německého motocyklového závodníka Hanse Baltisbergera na Velké ceně Československa v roce 1956. Menzel pábení diváků vytahujících se, kdo z nich je větší znalec a motorkářský jezdec, se na plátně prolínalo se zpomalenými záběry závodníků, kteří se vynořovali jak v kouzelné pohádce na obzoru za doprovodu vážné hudby.

A hned za druhý film, kterým byly již jednou zmiňované Ostře sledované vlaky, dostal Jiří Menzel v roce 1966 Oscara. Další z jeho filmů Vesničko má středisková, podle scénáře Zdeňka Svěráka, byl nominován na Oscara v roce 1985 a původně zakázaný film Skřivánci na niti, opět natočený podle Hrabala, obdržel v roce 1990 cenu Zlatý medvěd na festivalu v Berlíně. Poslední film, komedii Donšajni, natočil v roce 2013 a pak už žádnou nabídku nedostal. Pracoval hlavně pro divadlo.

Jiří Menzel zemřel 5. září 2020 po dlouhé a těžké nemoci ve věku 82 let.

(Psáno pro ČRo Plus)