26.5.2022 | Svátek má Filip


OSOBNOST: Chtěl jen žít

4.12.2021

Doma jsme měli gramorádio, tehdy zázrak reprodukční techniky, začátkem sedmdesátých let se u nás objevily LP desky Návštěvní den č. 2, potom číslo 3 a nakonec ND č. 1. Tak jsem zjistil, že existují nějaký Miroslav „šoumen“ Šimek Slávek a, tehdy již mrtvý, Jiří Grossmann, alias George miláček žen, alias spisovatel Dušan M. Pupák, alias učitel René Kolísko...

Jiří Grossmann

Jiří Grossmann se narodil 20. července paní Jiřině a panu Ferdinandovi jako čtvrté dítě. Oba pocházeli z divadelního prostředí a potkalo je snad to nejhorší, co se rodičům může přihodit. Grossmannovi přežili všechny svoje děti.

Podle vzpomínek fotografa Milana Wágnera si do smrti vyčítali: „Muselo se to stát, musel Jirka zemřít dříve než my. To přece není spravedlivé. Proč ne my...“

Po škole chodil na gymnázium, byl velmi pečlivým žákem a studentem s nejlepším hodnocením. Již na střední škole hrál a zpíval v několika dixilendových skupinách. Představení uváděl a úspěšně prokládal improvizovaným humorem. Po maturitě studoval na ČVUT stavební fakultě a bral 30 Kčs za večer za hraní v kapele Dixie Party na kontrabas. Tedy spíše naopak, zpíval, hrál a k tomu studoval...

Následně ho o 10 korun přeplatili, a tak začal vystupovat v klubu Olympik ve Spálené. Právě zde se jako člen „Dixi“ seznámil s Miroslavem Šimkem, oba se spřátelili a zahájili spolupráci. Tímto se z hudebníka, skladatele a zpěváka stále více stával spíše pisatelem-spoluautorem povídek a scének, které spolu vymýšleli.

Ještě před vojenskou základní službou stačil Jirka odejít do plzeňského divadla Alfa a vzápětí do Armádního uměleckého souboru (AUS). Ve stejné době nastoupil na vojnu také Miroslav Šimek, který u bojového útvaru v Ruzyni založil divadelní soubor Vojenské jeviště (VOJ).

Aby mohli opět tvořit a vystupovat společně, požádal Grossmann o přeložení do Ruzyně. Dnešním mamánkům se těžko vysvětluje, co to bylo sloužit v uměleckém nebo sportovním útvaru a u takzvaných „bojováků“, ke kterým tímto přestoupil, nicméně vojnu nedokončil a byl vyřazen ze zdravotních důvodů.

Po vojně v roce 1965 začala naplno jejich nejlepší umělecká léta, postupně se prosadili a vystupovali třikrát týdně ve Sluníčku na Příkopech a v klubu Olympik, kde vyplňovali program hudebních, tehdy vznikajících nejen beatových skupin. Olympic, Framus Five, Matadors, Flamengo, George & Beatovens... Vždycky narváno. Těžko říct, zda obecenstvo chodilo na bigbít, nebo na Šimka a Grossmanna.

Začali vydávat klubový časopis stejného názvu a pro své věrné příznivce založili Kruh klubu Olympik. Š & G byli nejen výbornými autory, konferenciéry a herci, ale stali se i kmotry českého bigbítu.

Šimek & Grossmann

Je těžké psát o Jiřím Grossmannovi a nezmínit „šoumena“ Miroslava Šimka. Stali se opravdovými přáteli, spoluautory povídek a na jevišti „duobojs“. Je známo, že tvořili v kavárně Slávie a je neomluvitelné, že je zde dodnes nic nepřipomíná. Ani jednu jejich fotografii jsem tam nenašel, možná dnes ani zdejší personál neví, kdo byli.

Stali se legendou šedesátých, po Voskovci a Werichovi, po Suchém a Šlitrovi přišli Oni. V roce 1967 odletěl Jiří Šlitr do Montrealu na Světovou výstavu, a tak jim Jiří Suchý na doporučení nabídl angažmá v divadle Semafor, které se tehdy nacházelo v pasáži Alfa.

Začala zlatá éra jejich kariery i samotného divadla Semafor. Hráli zde legendární Besídky zvláštní školy, „Pupáky“, Návštěvní dny... a měli stále méně času na klub Olympik, jenž se postupně stával spíše klubem hudebním, tanečním a Š & G zde byli spíše hosty.

Na jejich vystoupení se stávaly desetihodinové fronty, jejich humor nebyl vulgární, ale velmi laskavý, inteligentní, přestože oni sami vystupovali prostě, někdy naivně a sebeironicky. Vytvořili humor, který dosud nebyl překonán ani v našem senátu. Jejich vystoupení, doplňovali zpěváci jako Pavel Bobek, Jiří Helekal, zpěvačky Zuzana Buriánová, Miluška Voborníková a Naďa Urbánková, skupina Františka Ringo Čecha. Prostor dostávali i tehdy začínající písničkáři jako Karel Kryl, Paleček + Janík a mnoho dalších.

Když zpíval Pavel Bobek anglicky, tak mu říkal: „Tak krásný text a lidi mu nebudou rozumět.“ Grossmann otextoval mnoho výborných písní a motivoval nejenom Bobka zpívat česky.

semafor

Program začínal v sedm a mnohokrát se protáhl až za půlnoc. Lidé si nechávali ujet poslední tramvaje a pak si půjčovali na taxík. K posledním vystoupením pana Grossmanna vozili, v doprovodu zdravotní sestry, z nemocnice sanitkou. Rozdával smích a umíral. Po vystoupení rychlá děkovačka, sotva stál na nohou, injekce a zpátky do nemocnice na lůžko.

Tuto hvězdnou etapu smutně ovlivnila zlá okupace ČSSR spřátelenými vojsky, tragická smrt Jiřího Šlitra a definitivně ji ukončila jeho smrt.

Všichni na Jiřího Grossmanna vzpomínají jako na zdvořilého optimistu, citlivého romantika neschopného vulgarity a podrazů. S jeho odchodem jsme ztratili výborného skladatele, zpěváka, textaře, herce, konferenciéra, prozaika, multiinstrumentalistu. Hrál na kontrabas, kytaru, klavír, trombón, banjo. Do svého filmu „Zločin v šantánu“ si jej obsadil Jiří Menzel.

Poslední režii však měla Hodgkinova nemoc. Ta jeho vystoupení na tomto světě definitivně ukončila v neděli 5. prosince 1971.

V několika jeho písních - Blizzard, Drahý můj, José... - se umírá a k textu písněZávidím není co dodat.

Závidím všem, kteří s ním tvořili, kteří jej znali, viděli na představení nebo alespoň někde potkali, prohodili pár slov - a určitě nejsem sám.

P.S. George, miláček žen, nemohl za děvčaty do přístavu, nebyl očkován, jak nadčasové.

Věnováno Jarmile



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!