3.12.2022 | Svátek má Svatoslav


MINULOST: Kult, který nezmizí a neomrzí

29.9.2022

Uprostřed volebních klání bychom neměli zapomínat na stromy. Stromy zde byly dávno před námi. Jejich stíny, plody, dřevo první kolébky i poslední rakve, to vše doprovází člověka po celý jeho život. Naši předkové si vytvořili řadu legend. Některé z nich vyjadřují myšlenku, že rostliny, lidé a zvířata mají mezi sebou zvláštní spojení. Staří Keltové, podobně jako původní obyvatelé Japonska, věřili, že duše stromů a lidí se navzájem převtělují. Odtud pak teorie stromokruhu. Každý z nás má svůj strom, odpovídající určitému časovému údobí narození. Některé stromy patří jednomu dni narození (sakura, dub, jasan, oliva), jiné patří delším časovým údobím. Na rozdíl od hvězd se můžeme ke stromu přitisknout. Obejmout ho. Není koneckonců důležité, v jakém znamení stromokruhu jsme se narodili. Stromy tu žijí s námi a je jen na nás, zda budeme žít s nimi. Strom a člověk. Odvěké, vyzkoušené spojení. Strom zaujímal v životě lidí vždy významné místo a tvořil jejich nedílnou součást. Jeho význam spočíval především v užitku, který z něj lidé měli, ať už se jednalo o zdroj potravy, o zásoby dřeva na oheň, o výrobu nástrojů, částí zbraní či o poskytnutí úkrytu před nepřáteli a nepohodlím. Toto vše mohl člověku poskytnout „obyčejný strom“. Hlavní užitek však spočíval ve dřevě stromů. Lidé jej využívali jako stavební materiál, a to nejen na budování svých příbytků.

Stromy a jejich kult. Velmi brzy se staré stromy staly předmětem kultu, a to nejen u dávných Slovanů, Germánů a Skandinávců, ale také u Indů či indiánů. Každý národ uctíval jiné druhy stromů, což bylo odvozeno od klimatických podmínek. Již dávní Sumerové v Mezopotámii uctívali kosmický strom Hulupu, zasvěcený bohyni Isztar. V buddhismu je tradován posvátný fíkovník (Ficus religiosa), pod kterým Gautama došel osvícení a stal se Buddhou (Reš, 1998). Římané zasvětili bohům dub, stejně jako Řekové a Slované. Lípa byla oblíbena všude, kde měla prostor k životu. Velké oblíbenosti pak dosáhla především v naší zemi, kde se později stala tzv. národním stromem. Jasan se stal významným mytologickým stromem Skandinávců. Vrba byla v Litvě uctívána jako strom plodnosti, bříza symbolizovala hlavně u východních Slovanů jarní sílu.

Proto se u mnohých národů můžeme ve starých mýtech a legendách setkat s údaji o tom, že lidé vzešli ze stromů. Je tomu tak například u severoamerických indiánů a Galů. Stromy přinášely ale i radost a pojí se s nimi mnoho zvyků, z nichž některé přežily dodnes a některé se postupem času vytratily. Z těch, které se dodržují dodnes, můžeme zmínit kupříkladu velikonoční šlehání děvčat mladými vrbovými (březovými nebo lískovými) proutky, aby jim zajistily svěžest a hbitost po celý rok – lidově řečeno, aby dívky neuschly. Jeden ze zvyků, který je už pomalu zapomínán, je, že otec zasadil strom při narození dítěte. Strom s dítětem rostl, byl symbolem jeho životní síly a zároveň i jeho strážcem. Lidé ho často nazývali tzv. „životním stromem“ nebo „stromem života“. Někde se při narození dcery vysazovaly topoly, jinde zase hrušně. Při narození chlapce se většinou vysazovaly jabloně. Věřilo se, že otec může potrestat své dítě poražením jeho životního stromu.

Význačné místo si strom našel i v lidové medicíně. Nebylo to jen pro jeho léčivou moc květů a listů, ale byl vnímán i jako magický prostředek léčení. Lidé se například domnívali, že se jejich nemoc může přenést na strom, na ducha stromu nebo ducha žijícího ve stromu. Nacházeli podobnosti mezi vzrůstem stromu, jeho tvarem a větvením a vlastním tělem. Kmen připomínal tělo, větve paže, kůra byla považována za kůži. Při poranění stromu prýští z kůry míza, kterou lidé považovali za „bílou krev“, někdy za „krev červenou“ (třeba u tisu). Člověk dávné doby bral tyto podobnosti zřejmě doslovně: „Přičítal stromům a všem rostlinám nejen skutečné živobytí, ale i lidský cit a rozum – slovem je považoval za bytosti sobě rovné,“ jak znějí slova národopisce Primuse Sobotky. Nejen staří Slované oživovali kameny, studánky a stromy. Ctili totiž bytosti, které v nich, podle jejich představ, sídlily. Tyto bytosti měly nadpřirozenou moc, která mohla člověku pomáhat, nebo mu škodit. A protože si lidé chtěli naklonit jejich přízeň, nosili jim dary a oběti. Později některé stromy a háje zasvětili jednotlivým bohům, například v Ukrajině bohu Perunovi. Tyto obřady se staly součástí jejich života. Proto křesťanské učení nemohlo okamžitě utlumit staré tradice. Kupříkladu v 10. století doporučil kněz Regino zničit posvátné háje, protože je měl lid v takové úctě, která jim z nich nedovolila odříznout ani větvičku. V 11. století probošt Arnold zapsal zprávu o tom, že se lid ostýchá kácet stromy.

V 17. století si neznámý kněz stěžoval v Římě, že Jihoslované mají ve veliké úctě strom zvaný „lipa“ a nosí mu dary. Ani Češi se dlouho nechtěli vzdát kultu stromů a hájů. Kosmas ve své Kronice české uvádí, že se jeho vrstevníci klaní studánkám, stromům a hájům, kde prosí o ochranu a požehnání. S ustupováním pohanství dělala často ústupky i církev. Přebírala totiž do své symboliky a obřadů některé pohanské tradice, jejichž vymýcení nebylo možné. V souladu se starými tradicemi začínal mít lid v úctě také stromy, jež byly zasvěceny křesťanským mučedníkům a světcům. U nás, v duchu tohoto způsobu zasvěcování, vznikl kult zasvěcení hrdinům, kteří byli blízcí lidu, jako například Jan Žižka.

Počátek 19. století, období romantismu, opět začal přát starým tradicím. To souviselo i se snahou o podporu národního uvědomění. Připomínaly se stromy husitské nebo stromy Žižkovy. S tím souviselo i to, že v roce 1848 bylo na venkově při zrušení roboty vysazeno mnoho stromů. Ve Francii byly v době Velké francouzské revoluce vysazovány tzv. stromy svobody. U nás, po vzniku ČSR v roce 1918, si našla téměř v každé vsi a v mnoha městech své místo lípa, která je považována za tzv. Strom republiky, nebo také Strom svobody. Podobně tomu bylo také při výročí založení republiky v roce 1948 a v roce 1968. Spisovatel Jan Kollár v době národního obrození určil lípu za „symbol slovanské vzájemnosti“. Tento symbol se skutečně vžil. Můžeme jej nalézt třeba v české opeře Libuše. Lipová ratolest našla své místo v české státní symbolice. Je zobrazena na velkém státním znaku, na prezidentské standartě, na slavnostních tiskovinách a na bankovkách. Strom tedy měl a stále má v lidském životě významné a často nezastupitelné místo. A proto lze považovat za pravdivá slova, že strom skutečně provází člověka od kolébky až po rakev. Staré stromy a posvátné háje byly uctívány a odnepaměti chráněny. Z tohoto důvodu je dodnes nejlepší ochrana tradované vědomí, že ten či onen strom vysadil můj otec, děd, praděd při té či oné příležitosti.