Před nějakou dobou jsem dostal na stůl novou vědeckopopulární knížku, abych posoudil, jestli stojí za český překlad. Zatímco pár posledních, které jsem dělal nebo posuzoval, byly většinou opravdu dobré, tahle mě hned od počátku nebaví. Je to možná jen můj problém, ale prostě mi vadí autoři, kteří píší jen proto, aby čtenáři ukázali, jak jsou sami sečtělí.

Já schválně ― a z pochopitelných důvodů ― jméno knihy a autora neprozradím. Ona ta kniha totiž není špatná. Jsou v ní kvalitní informace, nejsou to zkrátka bludy. Horší je ale ono provedení. Třeba takový Alex Vilenkin napsal naprosto úžasný počin jménem Many Worlds In One (překlad ― jehož český název ještě nebyl dán, ale snad strojově Mnoho světů v jednom? ― by měl vyjít letos, rukopis jsem odevzdával někdy ke konci loňského roku). Je to kniha plná nejen moderní fyziky, kosmologických teorií přímo z první ruky (Vilenkinova teorie věčné inflace, multivesmíry apod.), ale hlavně vtipných poznámek, osobních příběhů, alkoholových povídek, drbů a všeho, co k životu patří. Při jejím pročítání člověk ani nemá pocit, že by byl v zajetí chladných faktů kosmologie či fyziky, ale naopak se cítí, jako by s Vilenkinem seděl v zakouřeném baru nad sklenkou vodky a Alex se svým typickým úsměvem vše vykládal z očí do očí, neformálně, sra na bílý límec. Ale abych jen nechválil ― ke knize se stejně ještě vrátím ―, pokud bych měl něco vytknout, pět bodů ze sta bych strhl za už opravdu zesinalé holuby v podělané anténě Bellových laboratoří a za lekci vyčpělé starověké mytologie pro paralelu s kosmologickými modely.

Dostávám se vlastně tak k tomu, jaké vědeckopopulární knihy mi už ― bohužel ― vadí. Ty, které se čtenáře snaží šokovat vědomostmi autora. Nejenže autor často opakuje už nesčetněkrát vyřčené parafráze a popularizační rekvizity (vám nevadí ohraná ukázka rozpínání vesmíru na příkladu s nafukujícím se balonkem, na kterém jsou nakreslené tečky představující galaxie? ― přitom tenhle příklad je prostě špatně. Hádejte proč.), ale hlavně cituje tisíce let mrtvé chlapy a vysvětluje, co tím prohlášením kdo z nich myslel, jako by před hodinou spolu mluvili na telefonu. Chápu, že i historie je zajímavá a její role je důležitá, ale je poněkud unavující číst, co řekl Aristoteles, když se máme vlastně dostat až k modelům bránových světů Randallové a Sundruma.

Nevím, zda si někteří autoři vědeckopopulárních knih myslí, že právě jejich knížka bude vůbec tou první, kterou laik bude držet v ruce, ale je pravděpodobnější, že už těch vědeckopopulárních knih o vesmíru a fyzice četl více. Proto mi přijde zbytečné dokola citovat Newtona, Platona a mluvit na téma puklých vajec ze starověkých mýtů. Není to problém jen knih, ale i článků ― ať jde o New Scientist či cokoliv podobného, článek o černých dírách vždy obsahuje větu, že černá díra je objekt s tak silným gravitačním polem, že dokonce ani světlo z jeho vlivu není s to se vymanit. Se vší úctou, kdo čte New Scientist, ví, co je černá díra. Ono zbytečné roztahování článků o dovysvětlující text se totiž dědí z publicisty na publicistu a počet takovýchto holých „vysvětlení“ roste exponenciálně. Univerzita vydá tiskovou zprávu, že vědci X se podařilo ohledně černých děr zjistit Y. Nechybí věta, že černá díra je objekt… Tuto zprávu vezme jeden publicista a předělá ji do článku, který vysvětlí, že černá díra je objekt… Tohoto článku se chytne další publicista, pár čtenářů, kteří ji přetlumočí na svůj blog, a na světě je nespočet vysvětlení, co je černá díra, třebaže článek je o něčem jiném. Za týden se situace zopakuje, protože kdosi kdesi v centru jakési galaxie černou díru najde a my se dočteme, že černá díra ― což je objekt… ― je v centru galaxie XY. Tato klišé se prostě dědí, aniž by se nad nimi novinář/publicista nějak zamyslel. Kdyby se zamyslel, proč to vysvětluje, došel by k závěru, že by měl vysvětlit i gravitační pole. A spoustu dalších pojmů.

To se týká právě i těch knih, které jsou jak přes kopírák. Začínají historií, zopakujou mýtické představy, vezmou to přes Řecko, dojdou do středověku, zastaví se pak u Galilea a Šikmé věže, povypráví o Newtonovi a jeho socích, zacitují z Principií a klikatou cestou se dokodrcají do století páry, neopomenou však předtím ještě zmínit vliv církve. Pak následuje Einstein, jedoucí vlak se žárovkou pro vysvětlení relativnosti současnosti ze speciální relativity, následuje koule na gumové podložce v obecné teorii relativity, přehoupnou se ke zrodu kvantové mechaniky, ale předtím se vrátí ještě na přelom 19. a 20. století, aby sdělili, že nastala krize s troubami, protože trouby měly obsahovat nekonečně mnoho energie. Dostanou se zase k Einsteinovi a Planckovi a řeknou, že Einstein nedostal Nobelovu cenu za teorii relativity, ale naopak za to, že společně s Planckem zachránil výhřevné trouby a svou prácí o kvantové podstatě světla přispěl k tomu, že teď posloucháme CD. Nakonec v dalších kapitolách, ve snaze hovořit o šipce času či černých dírách, se opět vrátí do století páry, aby vysvětlili entropii. Ach. Pro člověka, který tohle četl asi 20x v jiných knížkách, je to útrapné čtení, zvláště tehdy když knížka slibuje hovořit na téma skrytých dimenzí a světech na branách ve vícerozměrném prostoru. A vše je ještě prokládáno citací z plesnivých nebo snad už ani neexistujících děl a dopisů a ― co hůř ― doslovným přepisem, co ten nebo onen chlap řekl před 400 lety někomu u poháru vína. Hrůza. To je ten typ literatury, kdy autor chce čtenáři ukázat, co za klasiky přečetl a že vlastně čte v řečtině, latinsky a snad umí i hebrejsky. Místo knížky o moderní vědě člověk v ruce drží chaoticky poslepovaný stoh evropských směrnic o tom, co je traktor, protože kniha je plná čísel a letopočtů a odkazů na literaturu, ke které se snad nikdo normální nikdy nedostane.

Takže otázka je, jestli tu knížku, jež mi leží na stole, nakonec dělat budeme, či nikoliv… Je těžké se vžít do role průměrného čtenáře vědeckopopulární literatury. Jsem si jistý, že existuje spousta těch, kteří tyhle věci rádi čtou dokola (viz úspěchy knih od Barrowa, které já osobně fakt nedokážu ani dočíst ― ne napoprvé). Jestliže by některý ze čtenářů mohl sepsat pár titulů, jež ho nadchly a naopak zklamaly, byl bych rád.

http://blog.ispace-portal.cz/