Ne, prosím, tohle nebude povídání o děsuplných dějích, co se momentálně dějí kolem Národního divadla a Státní opery. Toho si užijete v televizi a novinách až dost. Tohle je úplně o něčem jiném. Tohle je o opeře. Jako takové.

Jak nás učily maminky a jak pan Guth-Jarkovský psal v knize Společenský slabikář, opera není jen tak něco. Do opery se chodí v slavnostním oblečení. Pánové mají saka a košile, kravaty či motýlky, dámy pak nejlépe, pokud jde o premiéru, oblečou večerní róby či slavnostní společenské šaty. Dále však musíme rozlišovat, praví Společenský slabikář, do jakého divadla jdeme. Do klasických činoherních divadel jsou oblek a šaty podmínkou. Máme v plánu navštívit večerní vystoupení filharmonie, oblékáme tmavý oblek, žena volí svůj "dress code" obdobně jako u formálního divadla.

Při příchodu na místo pánové pomohou dámám z kabátů a uloží je v šatně. Kabáty, ne dámy! V divadle obecenstvo decentně sedí na polstrovaných židlích, lehce hovoří tlumeným hlasem a vůbec tak nějak jedná vznešeně. Rozhodně se nechová jako jistá dáma, o níž napsali a zhudebnili pánové Skoumal a Vodňanský toto:

"Na opeře v La Scala
nevím proč jsi mlaskala…

Oříšky jsi louskala ….
Dokud nevyvedli nás
Porco bestia! "

Další text je přímo návodný a poučný pro všechny po kultuře toužící dámy:

"Tak abys věděla

To se v opeře nedělá

Tam dáma má mít

Výraz anděla

Krásnou hudbou lehce pohnutá

každá sedí ani nedutá

Kukr pádem z galerie neztrácí

nehledá marně kapesník v teplácích

Abys věděla už nejsi má láska

V La Scale se nemlaská …. "

Dle mých zkušeností si v opeře lze lehounce mlasknout pouze nad skleničkou sektu, ve "foyer". A to pouze ve chvíli, kdy pán postává se sklenkou u bufetu a dáma... ta čeká ve frontě na záchodky. Ovšem s grácií!

Neboť, přátelé, opera patří vrcholům kultury. K vrcholu hudby a umění. I když libreto je až na výjimky tak blbé, že by obstálo pouze u některých českých televizních seriálů. Ovšem tam by vydalo na stočtyřicet dílů. Ale kdo by na to celý napsal slušnou hudbu, co?!? Protože hudba je v opeře to hlavní.

Opera, to je umění v velkým O, hudba s velkým H a zážitek s velkým Ž! Totiž se Z. Střední společenská třída přijíždí k divadlu vozy střední třídy, bohatci limousinami, místní intelektuálové taxíky a venkovani zájezdovými autobusy. Aby se následně společně vnořili od chrámu Umění.

Jsou i výjimky. V amfiteátru Aspendos v Turecku, kousek od Side, se chodí na operu v tričkách a sandálech, což ovšem vyvažuje to, že je to, jak se hezky česky říká, "echt" pravý řecko-římský amfiteátr postavený roce 155 architektem Xenonem. Je skoro celý původní a opera se tam zpívá bez mikrofonů, "live", jak se říká, a je tam báječně slyšet. A je tam děsný vedro a mramorový sedátka a nad hlavou obloha, kde mají určitě daleko víc hvězd než my tady ve střední Evropě. Úžasný zážitek. S petflaškou v ruce.

Ovšem i u nás se může stát, že houfy operychtivých diváků a posluchačů, místo aby stoupali po schodišti Zlaté kapličky či tak nějak, funí do kopce údolím Šárky. To v případě, že jdou od Vltavy. Jdou-li od Ruzyně, snaží s neupadnout na puhel, klouže to. Šárecké údolí je romantika, ale zda se jmenuje po té Šárce, co patřila mezi staročeské feministky vedené Vlastou, to nevím.

Skvělá Reneé Nachtigalová

Tudy na Hubičku!

Šárecké údolí je dva kilometry dlouhý romantický kaňon na kraji Prahy. Jdete-li od Vltavy, nejdřív minete výstavné vily a skály a stromy a pak postupně už jen skály a stromy a vůbec vstřebáváte romantiku. Ovšem do kopce. Z tramvajové stanice Šárka v Ruzyni je to kratší, ale zase silně z kopce. Výhodou je, že je po cestě hospoda. Celá oblast je zahrnuta do přírodního parku Šárka.

Takže každou první neděli v září lze pozorovat mohutný dav šinoucí se ze všech směrů na operu v lese. Dav funící pěšky i na kolech, oblečen do sportovního, od pozapomenutých trempských oblečků až do superhyper kolečkářské odění, jde, pádí a pospíchá, funí a klopýtá, vláčí s sebou děti i psy, deky a podprdelníky a tak vůbec, aby nakonec došel až do místa, kde se odehrává již osmý rok za sebou opera v přírodě. Vstup zadarmiko. Dneska je děsně moderní na všechno a na všechny, hlavně politiky, nadávat, a to pokud možno hodně hlasitě a sprostě. Takže zkusme to jinak. O tuto slavnost hudby a lidového veselí se zasloužili mimořádně aktivní dámy Reneé Nachtigalová a Jana Divišová a s nimi bývalý starosta Prahy 6, později novinami proklínaný primátor Bém, a později také další bývalý starosta Prahy 6, dnes ministr životního prostředí Chalupa. No, ale kdo by dneska nějakého politika pochválil, že?!?

Tak to udělám já. Ten nápad je báječný. Po celém světě se konají všechny možné moderní festivaly, kde řve muzika jak protržená kráva, mládež do čtyřiceti let (dneska věk prvorodiček), nametená a zkouřená jak motyka se potácí bahnem sem a tam (což jim po pravdě závidím, já už bych to odstonal) a je to děsně "happy" a "cool". Jistě v míře jinde ve světě nevídané se u nás v létě pořádají veřejné koncerty, divadelní představení a opery tu v zahradách různých zámků, ale taky pod hrady jako Bečově nad Teplou anebo v Lokti, na Sychrově a vůbec různě, ale tam je to vždycky dost oficielní. Zahradní židle v řadách, plno pánů v oblecích, pod staletou zdí reflektory nasvícené jeviště a všude se vznáší duch náročné vzdělanosti.

Hlavní svah byl nabit k prasknutí

Luděk Vele jako otec Paloucký

Opera v pražské Šárce je jiná. Jak vypráví přímá účastnice, sportovkyně a milovnice opery, paní Kaiserová:

"Tramvaje – narvané. Dav se šinul údolím k lesnímu divadlu ze všech směrů. Zas ta neopakovatelná atmosféra jako minulá léta! Lidi na dekách, někteří na rozkládacích židličkách, perfektní městská policie, neukáznění jedinci bloumající po cestě, kudy chodí herci, herci, kteří našlapou stovky metrů ze "zákulisí" na místo, kde se hraje, mezi lidem diváckým i herci putují půllitry piva a buřty a brambůrky, pobíhají řvoucí malé děti, postávají kočárky, pletou se stařenky o berlích a k tomu je divadlo. Divadlo jak má být. Hrané a zpívané s chutí a pro radost. Opera v Šárce je lidová slavnost.

Šla jsem na Hubičku trochu s obavou. Tohle už nikdo v době volného sexu snad nemůže brát vážně! Jednoduché a naivní libreto, trochu pitomé veršovánky: "Tady kmotr Lukáš! Tak se přece ukaž!" Přitom jde jen o "hubičku". Ale to nadšení davu, když si ji nakonec Lukáš s Vendulkou dali. Obecenstvo si oddechlo, i zatleskalo, ač konec ještě nebyl. Prostě lidi byli napnutí, jak to dopadne. A bavilo je to! Sakra, proč se neustále musí v divadle vymýšlet operní experimenty a Prodaná nevěsta musí být třeba v sokolských krojích. Představení v Šárce jsou dokladem toho, že lidi rádi přijdou do divadla i na operu, budou se bavit (asi ne šest tisíc, nebo kolik jich letos v Šárce bylo, bylo to totiž zadarmo!), ale musí se jim to nabídnout srozumitelně. Udělat milé představení, ne aby se rodiče báli, na co ty nebohé děti zas povedou. Moc bych se přimlouvala za představení v Národním pro lidi (lidi ho totiž živí), pro děti, aby viděli, jak to myslel Smetana a Dvořák a ne jak se domnívá pan režisér. "

Roman Janál jako Tomeš

Děvčata i chlapci zvesela na jeviště

Lesní divadlo v Šárce vzniklo před 99 lety. Tehdy si basista Národního divadla Emil Pollert a podnikatel, producent, spisovatel a učitel těsnopisu Antonín Fencl najali pozemek patřící k hostinci v Čertově mlýně. Hrála se tu nejen opera, ale i činohra a opereta. Do hlediště se vešlo kolem 10 000 diváků. K sezení 5000, zbytek byl k stání. Naposledy se tady hrálo v roce 1929. V roce 2006 však údolí znovu rozezněla opera. Jak jinak: Prodaná nevěsta. Reneé Nachtigalová s Janou Divišovou a pod záštitou tehdejšího starosty Pavla Béma založili novou tradici. Každým rokem první neděli v září zní Šárkou zvuky českých oper. Hráli tu Rusalku, Šárku, Libuši, Dalibora a letos Hubičku. Příští rok ke 100. výročí divadla to bude zas Prodaná nevěsta.

Už se těším!

Milovnice opery paní Eva Kaiserová jistě zase přijde a doufá, jako již mnohokrát, že nebude pršet. A ono kupodivu většinou neprší. A tak se možná můžeme dostat zase na oněch prvorepublikových 10 000 diváků. I když by to možná chtělo ten les kolem trochu prořezat, aby bylo lépe vidět a nejen slyšet, a můžeme se těšit na "Jak možná věřit, že bych já prodal svoji Mařenku" a zase nám bude blaze. V šáreckém divadle se totiž rozhodně nemusíte děsit, že přijdete na Prodanku a Jeník s Mařenkou se budou houpat na doškové střeše zavěšené seshora z provaziště. Což jsem fakt jednou, tuším asi přes 40 lety, v Národním viděl. Ale nedoviděl. To se nedalo dokoukat.

Tak by mne zajímalo: Je někde na světě místo, kde jedou všichni na operu tramvají anebo autobusem, případně na kole anebo pěšky i kočárkem, táhnou se kus lesem a nakonec leží pod stromy a mezi stromy, nebo sedí na skládací židli poslouchají a krásnou hudbu? A ve stánku si koupíte pivo a opékané uzenky s hořčicí a chlebem na papírovém tácku. Les voní a je konec prázdnin a je všem blaze. A ta muzika, ti herci na louce, ty stromy a i ty vuřty a pivo, to vše krásně souzní!

Takže dá-li Pán Bůh, zase za rok.

Tomuhle říkám klasická scéna!

Podle vyprávění Evy Kaiserové

Fotky: JFK