Křížová cesta u poutní baziliky ve Frýdku

Návštěvy poutních míst patřily odedávna k společenským událostem, kterých se zúčastňovaly desetitisíce lidí. Takovým místem bylo návrší na pravém břehu Ostravice ve Frýdku, kam od 17. století putovala četná procesí ze Slezska, Moravy a Uher. V polovině 18. století zde byl vystavěn nový poutní chrám navštívení Panny Marie. František Sokol Tůma (1855-1925) ve svém románě Na kresách popisuje na základě osobního zážitku takovou pouť ve Frýdku na Mariánský svátek dne 8. září, jak vypadala na přelomu 19. a 20. století. Vlaky přivážely poutníky ze všech stran, před nádražím se vytvářela procesí a lidská řeka s vlajícími prapory se za hudby a zpěvů v češtině, němčině a polštině valila vzhůru k frýdeckému náměstí a přes ně k poutnímu chrámu. Františkem Sokolem Tůmou odposlouchané řeči židovských obchodníků, použité v jeho románě jako „Das sind die ärmsten tschechischen Dickschädel, aber leben kann man von ihnen doch, wenigstens kaufen Devotinalien von uns“ (to jsou ti nejubožejší čeští tupci, ale žít se z nich dá, alespoň od nás koupí náboženské předměty) přispěly k zařazení tohoto spisovatele do publikace Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století (Votobia 2000), kam se mimo jiné – a také zcela nezaslouženě – rovněž dostal legionářský spisovatel Rudolf Medek… Ale to jen tak na okraj.

100 000 poutníků během letních poutí za rok bylo považováno za malý počet a vina se pak dávala špatné úrodě nebo konkurenčnímu poutnímu místu v Hrabyni.

Zástavba kolem poutního chrámu (od roku 2001 poutní bazilika Navštívení Panny Marie), stojícího dříve na okraji města, ubrala místu něco z charakteru dominanty. Přestože je tradice poutí stále živá, dnes si sotva kdo poutníků všimne. Těch pár autobusů žádný rozruch neudělá. Zvláštností poutního místa je křížová cesta, 14 zastavení zbudovaných v druhé polovině 19. století kolem chrámu. I v nejparnějších letních dnech poskytují vysoké stromy chladivý stín a samotná procházka po kamenné dlažbě podél zastavení může sloužit jako relaxace. Dnes v jinak rušném okolním městě na křížovou cestu zavítá málokdo, jen na podzim je zde trochu živěji, to když tady děti sbírají padající kaštany. V turistických průvodcích se lze dočíst, že sošky z pálené hlíny jsou vzácnou prací slavné mnichovské Mayerovy školy. Různé infromační materiály tak léta opisují jeden od druhého a přitom se opomíjí, jak dnes tato památka vypadá.

Křížová cesta a kaple Nejsvětějšího Srdce Páně mezi 7. a 8. zastavením, zvaná Římská, zřejmě – nestane-li se zázrak – spějí k neodvratné zkáze. Kaple je vyrabována a zbytky zajištěny chatrným bedněním, kamenné zdivo kolem schodiště vyvráceno. Většina notně otlučených zastavení slouží jako zástěny pro kompostování spadaného listí, což zdivu rozhodně neprospívá. Jsou již k vidění figury bez hlav, různých šrámů a poškození zdiva je tu nepočítaně. To není zub času, nýbrž dílo lidských rukou. Dochované nápisy „Nákladem hutníkův Podlipinských“, „Nákladem zde sloužících děveček“, „Nákladem zdejších paní“, „Nákladem poutníkův 1877“, „Nákladem vdovy Vašutové“ a další vypovídají mnohé o lidech v době vzniku křížové cesty, kteří dokázali takové dílo vytvořit ze svých soukromých prostředků. Nynější žalostný stav křížové cesty je svědectvím o dnešku. Lze ještě vůbec doufat v obnovu památky a její uchránění před vandaly?

Foto: autor