Název Mechelen prezentuje logo nejlevnějšího našepsovaného malířského plátna v Čechách, které zakoupíte pouze ve vybraném obchodním řetězci v Praze až do vyprodání zásob. Napínání plátna na rám a jeho šepsování konečně odpadlo. Toto plátno je stejně jedinečné a univerzální jako temný industriální prostor vybydleného dolu Michal. Mechelenová intervence do veřejného a přitom vnitřního prostoru se stala neočekávanou show největších malířských obrazů, co kdy vytvořili Robert Šalanda, Filip Černý a Zbyněk Sedlecký. Obrazy vrhli na 50 m2 mechelenu přímo na místě samém jako aktuální akci těsně před zahájením výstavy a mega měřítko jejich pláten se mělo vyrovnat s geniem loci dolu Michal. Mimochodem Jiří Surůvka coby stálý akční hrdina a kulturní předák velmi drsné a tvrdé ostravské metropole, a rovněž jako organizátor výstavy těchto tří perspektivních malířů – za občanské sdružení Michal - nám všem razantně sdělil, že pojem mechelen je snad židovského původu a taky, že to mám vzít za něj, což se snažím napravit alespoň touto písemnou cestou.

Jaký je svět očima tří malířů, jejichž síly se spojí do společné výstavy? Jde o určité vztahy, vztahy mezi jejich třemi mega plátny: vztahy architektonické bez rušivých lidských figur, když tak jen v náznaku.

Filipa Černého svým stoprocentním ponorem láká a vzrušuje a rozvracením reálného klišé hlubinný podvodní svět, naopak Zbyněk Sedlecký ve svých obrazech nastoluje jakousi klasicistní ukázněnost proporcí a vyváženosti konzervativnější přístup k umění, který se nevyhýbá zavedeným vizuálním formám. Filip skládá realitu do nového vzorce, jde mu o reorganizaci scény, prostoru, propojující vlastní akční prostor obrazu s prostorem celého výstavní místnosti, která tak ztratila svůj konkrétní charakter a stala se vizí, mostem k ireálnu. Jde o čistou poezii křehkého ponoru do duše ocelového města, tolik komplikovaného, tolik hrubého a drsného. Černý si nedělá jako Sedlecký či Šalanda starosti s prostorem a časem, který v jisté části naší psyché neexistuje: vše je možné, stejně jako ve snu. Jeho obrazy vyvolávají dojem tekutosti, zamženosti, rozpadu, pomíjejí a rozpouští se jako svět, který nás obklopuje. Přesto je tvoří Filip Černý velmi promyšleně a vše u něj splývá v podivuhodnou symbiózu nového času a prostoru. Vytváří tak zvláštní, fantaskní prostor. I u jeho menších pláten krajin, lze tyto znaky jeho práce pozorovat. Jsou strukturovány elementárním kontrastem bílé a černé, někdy štětcem malované ostře, jindy rozmlžené a stříkané.

Tvorba Zbyňka Sedleckého se nevyznačuje kvalitativními výkyvy, je zhusta zkondenzovaná a snaží se sdělit něco nového a přitom univerzálně platného prostřednictvím instrumentu malby. Zajímá ho prostor a jeho architektonické i sociální kvality. Reaguje na konkrétní situaci, jev: zajímá ho soudobá architektura v realitě všedního dne, občas opatřena něčím nevšedním, střelkou výkyvu, hatící dojem dokonalosti. Hotel v Libni jím bezpochyby je: obecný, ničím zvláštní, jakými jsou stovky, který nalezneme v jakékoliv městské části, v centru či periferii, přesto v sobě ukrývá nespočet silných příběhů, ať již děsivých či se šťastným a sladkým filmovým happy endem. I dvě obří, rudé lavičky Roberta Šalandy jako ostrý, vykřičený piktogram, mají v této souvislosti své opodstatnění, třebaže v tématu již autor opakuje sám sebe: přesto zde, v tomto ostravském prostoru fungují proti sobě jako znak a v čele místnosti působí až jako propagandistický symbol.

U Roberta jde o částečné vytracení malby a její transformaci na emoční zkratku. Obrazy fixuje až do jakýchsi geometrických stylizovaných modusů, jasně čitelných a šifrovatelných. Nevykládá příběhy, ale pracuje s plošnými symboly. Je až extrémní ve svém purismu, který se snaží o vystižení neocenitelného. Upozorňuje na sebe tak nápadně, že se právě proto může divákům, uvyklejším na pestřejší a výživnější stravu, zajídat.

A všichni tito tři výsostní malíři, kteří mají upřímnou snahu pokračovat v tradičním médiu malby, záměrně narušují a zpochybňují realitu architektonického prostoru dolu Michal nečekanými nepatřičnostmi, kdy nepatřičnost více osvětlí divákovi smysl věcí než korektní kousek.