Poslední knihu Douglase Murraye The Madness of Crowds jsem si objednal u firmy Megaknihy a zaplatil jsem za ni 440 Kč. Vzpomenul jsem přitom na léta komunistické diktatury, kdy bych se o podobné knize těžko dověděl (z oficiálních kanálů vůbec) a kdy by bylo velmi obtížné ji získat. Pokud by se to vůbec podařilo, trvalo by to asi mnoho týdnů, ne-li měsíců.

A s vděčností jsem si uvědomil, že kniha je pro mě i cenově dostupná, zatímco v komunistických dobách jsem žasl nad pro nás závratnými cenami i těch nejútlejších západních paperbacků.

Nicméně k věci: Kniha má čtyři hlavní části, oddělené třemi „mezihrami“. Homosexualita (mezihra: Marxistické základy), Ženy (mezihra: Vliv technologií), Rasa (mezihra: O odpuštění) a Trans.

V Úvodu Douglas Murray konstatuje, že mezi roky 2011 a 2017 se zdvojnásobil počet Američanů, kteří vnímají rasismus jako velký problém. Není to dáno tím, že by bylo více rasově motivovaných útoků. Není to dáno ani tím, že by byly přijaty nějaké rasistické zákony. Je to dáno něčím zcela jiným. Později, v části věnované „Rase“, Murray připomíná, že sen Martina Luthera Kinga ml. byl snem o „barvosleposti“, tedy o stavu, kdy prostě bude jedno, jestli je někdo černý nebo bílý. Murray dokládá, že něco se zásadním způsobem zvrtlo. Na rase totiž dnes záleží mnohem více než kdy jindy. Ve snaze zvýhodnit dříve znevýhodněné se přijímá celá řada opatření, které Američany od oné vyhlížené barvosleposti vzdalují. „Lekce poslední dekády neukazují, jak bychom spolu mohli lépe vycházet. Spíše vyhrocují pocit, že spolu moc dobře vycházet neumíme“ (str. 4). Snaha věci „vylepšit“ vede velmi snadno k novým nespravedlnostem. Tak například Harvardova universita zavedla systém, který měl být spravedlivý k různým skupinám a zvýhodňovat znevýhodněné. Dlouho se bránila zveřejnění algoritmu, který tento systém používal. Když k tomu byla donucena, ukázalo se, že výrazně znevýhodňuje Američany asijského původu. Ti totiž vykazovali výrazně lepší výsledky než kdokoli jiný (běloši, Hispánci…).

Snaha zavést v nejrůznějších institucích kvóty na „lidi barvy“ (nevím, jak do češtiny převést výraz „people of color“), ženy a gaye, vede k neřešitelným problémům a v důsledku staví různé skupiny lidí (různé tzv. „identity“) proti sobě. Příklad: Novinový titulek hlásá: „Na silnicích, které projektují muži, umírají ženy.“ Zřejmě to má podpořit zájem žen o technické obory. Opravdu si někdo vážně myslí, že cesta vede tudy?

Douglas Murray varuje, že současný vývoj vede ke stále větší atomizaci, hněvu a násilí, který nakonec může vyústit v jakýsi zpětný náraz, při němž vezmou za své i výdobytky, které měly smysl (Douglas Murray sám je gay).

Murray upozorňuje, že „o lidech a hnutích nejvíce vypovídá, jak se chovají v okamžiku vítězství“ (str. 16). Připustí, aby i jiní používali podobnou argumentaci, jaká fungovala jim? Nebo je tolerance jen prázdným slovem, fíkovým listem? „Pokud se heterosexuál stane homosexuálem, je vše v pořádku. Homosexuál, který se stal heterosexuálem, je předmětem trvalého podezřívání“ (str. 23).

Murray rovněž upozorňuje, že termín „LGBT komunita“ je zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že lesby, homosexuálové, bisexuálové a trans lidé tvoří nějaké společenství. Opak je pravdou. Lesby a homosexuálové se nestýkají společně v barech – každá komunita má ty své. A vztahy mezi feministkami a „trans lidmi“ jsou vyloženě problematické, až nepřátelské. U nás jsme se o tom dověděli jen okrajově, když se lesbická feministka českého původu Martina Navrátilová ozvala proti tomu, aby lidé, kteří jsou biologicky muži, závodili spolu se ženami.

Pro křesťana je velice zajímavá kapitola („mezihra“) věnovaná otázce odpuštění. Douglas Murray uvádí celou řadu případů, kdy byl někdo navržen do nějakého úřadu či funkce, nicméně za několik dnů – v některých případech za několik hodin – byl opět odvolán, protože kdosi z jeho nepřátel vyhrabal nějaký deset let starý nevhodný tweet. Murray upozorňuje, že to, co je „přijatelné“, tedy „korektní“, se poměrně rychle mění, a tak výroky, které byly před deseti lety naprosto v pořádku, mohou dnes jejich autora připravit o kariéru. Často jde přitom o výroky vytržené z kontextu, bez znalosti, nač a v jaké situaci reagovaly. Doba je v této věci velice nemilosrdná, a tak i věhlasné a obecně všude přijímané feministky mohou přes noc upadnout v nemilost, když někdo vyštrachá nějaký výrok, který trans lidé považují za urážlivý. Přitom před deseti lety se o translidech ještě vůbec nemluvilo. Vývoj kráčí kupředu opravdu mílovými kroky, jízda je zběsilá, držte si klobouky! Nám moc nedává smysl, proč by se měl kanadský ministerský předseda Trudeau omlouvat za to, že šel v partě tří králů za černocha. On se za to omluvil a tento strašlivý problém naštěstí ustál – patrně díky své reputaci velkého bojovníka za práva homosexuálů, nebělochů a translidí. Ale „bylo to vo fous“. Že revoluce požírá své vlastní děti, je pravda mnohokrát pozorovaná a konstatovaná.

Nejděsivější je kapitola o trans lidech. Ostatní podoby současného genderového bláznění je možno přestát s mávnutím rukou. (Tedy pokud člověk neusiluje o nějakou funkci, což je naštěstí můj případ.) Murray ale uvádí podrobně popsané jednotlivé případy dětí, kterým byla doporučena změna pohlaví, a to v době, kdy rozhodně ještě nebyly schopny dohlédnout, o co se vlastně jedná a jaké to bude mít důsledky. Nejvíc mě děsí, že škola se často staví proti rodině. Murray uvádí i případ, kdy někdo ve škole vystupoval jako chlapec – a měl už nové jméno, zatímco doma nic nevěděli a dívka byla prostě jejich dcerou. Děti ve Velké Británii jsou někdy naváděny k tomu, aby rodičům o změně, kterou chtějí podstoupit, rodičům „zatím“ ani neříkaly. A když se konečně rodiče dovědí, co se děje, slyší od „odborníků“, že pokud budou dětem ve změně pohlaví bránit, mohou je dohnat k sebevraždě. Zajímavý je ovšem údaj, že sebevražednost u těch, kdo podstoupili chirurgickou změnu pohlaví, je stejně vysoká jako u těch „trans“, kteří ji nepodstoupili. Murray poznamenává: „Kdokoli, kdo vysloví určité obavy o vhodnosti změny pohlaví, je považován za ‚nenávistného‘, který podporuje násilí proti trans lidem, nebo je nabádá, aby si sami ublížili.“

Všechna tato „hnutí za práva“ někam směřují. Nicméně nikdo není schopen definovat, jaký má být konečný stav. Poslední věta Murrayovy knihy zní: „Tvářit se, že na sexu, sexualitě a barvě kůže nezáleží, by bylo směšné. Nicméně předpoklad, že na těchto věcech záleží vše, je fatální.“

Kniha má 260 stran a vydalo ji nakladatelství Bloomsbury v roce 2019.