Nijak tlustou knížku Literární psychologie psal psycholog Zbyněk Vybíral třináct let. Oč mu šlo?

V knize nepokrytě kritizuje vlastní obor a sty příkladů dokládá, že zachytit traumatický problém umí lépe dobrý spisovatel.

Nejčastěji přitom cituje Prousta - i s jeho citem pro nuance psychopatologie, ale pročítal také Juliana Barnese, Flauberta i Maupassanta, Stendhala, Woolfovou, Joyce, Strindberga, Kafku anebo Čechova. V žádném případě netvrdí, že by kolegové nepochopili taje lidské psychiky a nejsou s to prakticky pomoct. Ví, že nestudovali pro nic za nic, ale zrovna tak si všiml zvláštnosti. Odborné termíny psychologie nepokrývají celou škálu problematiky a není příčiny, proč se bránit pokladům klasické beletrie, proč nereceptovat situace odsud!

Konkrétnost všech těch příkladů bere Vybíral i jako ozdravnou vzpouru proti byrokracii. Proti přílišnému generalizování. Proti strnulosti „laboratorních“ modelů, jak se s roky zažily.

Proti stereotypu při typologizaci lidí coby vzorků, co pouhopouhých případů A a B a C. „Rozmanitost existuje a zvlášť ji potřebujeme zde,“ říká, zatímco analyzuje rozdíl mezi „exaktně psychologickým“ rozborem situací a překvapivými rozbory literárněpsychologickými. A máte snad za to, že druhé spočívají v pouhé poetičnosti? Mýlíte se. Ony vnášejí do hry víc. A daleko víc, a právě zde „hra pokračuje“ (jak říká kdesi Sherlock Holmes). Nebo tu spíše dávno začala. Už u Homéra. A spisovatel?

Není placený vědec - a nesvazují ho tedy škatulky, které si psychologie za staletí vytvořila jako pitomou svěrací kazajku. A ne že by zásuvky nebyly praktické, ne že by selhávaly. Jsou fajn a osvědčují se dál; ale Zbyněk Vybíral opět a opět vybírá příklady z literatury, pro které jeho obor jednoduše nemá příslušný pojem.

„Vynalézavé používání přiléhavých slov“ totiž není nezbytnou podmínkou k tomu, abyste dostali z psychologie diplom, a klasičtí spisovatelé mají - vedle většího sumáře slov - často i cosi jako psychologický „čuch“. Instinkt. A psychologie není exaktní věda, ale faktický konstrukt, jehož vystavěnou umělost Vybíral ve své práci občas odhaluje až krutě.

Sám je autor mnoha odborných knih z oboru, a přece nepotlačil obdiv nad momenty, ve kterých se spisovatelé - se samozřejmostí - zdržují odborných termínů, ačkoli v situacích, kdy jim nejsou neznámy a směli by jich užít. Směli, mohli, ale nechtějí; nepotřebují ony termíny. Žijí a píší jako nazí a bez nich, a přece skicují povahy hrdinů víc než věrohodně. Ty texty proto chápe Vybíral jako prakticky využitelné a překonávající učebnici. Každou.

„Ale to se dalo čekat, ne? Ale to je přece samozřejmě!“ vyhrkl teď někdo z vás. Nic nebylo nikdy samozřejmé - a v českém prostředí asi nic podobného Vybíralově práci nevyšlo. Proč vlastně ne? Může tomu tak být i proto, že jsou psychologové jaksi „zavaleni“ prací a málo při ní čtou klasiky?

Kdo ví. Je to - spíš - proto, že nečtou beletrii ani v klidu a po práci. Ne že by Balzacem pohrdali, ale přečasto se cítí o celé patro výš. Je to však jejich omyl a chyba a Vybíral nás ujistí, že dobré autory psycholog naopak číst musí.

A ne? Spisovatelé odvedli až příliš práce na to, aby se spolu s tou prací zamklo na X západů celé dvacáté a devatenácté století - a jejich literatura. Ti skutečně dobří psavci měli pro psychologii vrozené nadání a nemuseli ji studovat. Ani náhodou. Ono nadání přitom brali jako samozřejmost své práce (Beckett, například) a osobnostní rysy svých hrdinů zachytili fascinujícně. Dokonce v oblastech, kde to odborník provádí těžkopádněji než slon.

„V literatuře najdeme nesčetně popisů emočních stavů, které překračují konvenční repertoár odborné psychologie. Přesto jsou ze života a už víckrát usvědčila literatura psychologii z nepatřičného zužování spektra emocí a spektra psychických pochodů. Pro některé ty pochody jako kdyby tradiční psychologie ani neměla označení; kategorii. Jako by podobný stav vážně neznala.“

Autor uvádí značné množství věrohodných příkladů, které to potvrdí. Neumím zcela posoudit, zda jsou všechny úplně adekvátní, a namátkou uvedu moment z románu Vojna a mír, kterým až nečekaně prosvitne nikoli duha, ale upřímná radost z možnosti bitvy a blížícího se utkání s Francouzi. Dokonce i radost z lidských obětí. „Dva husaři jsou raněni a jeden zabit,“ říká se tady na tom místě s nepříjemnou pýchou - a vyslovovatel neumí ani potlačit úsměv; úsměv šťastného člověka, když smí raport na konci zaříznout „znělým“ slovem ZABIT.

Vedle úplně vrozené lidské agresivity (té opičí) dochází ovšem i na další „extempóre“, jež literatura tematizuje od věků, zatímco psychologie po nich šátrá chabě. Například vztah otců a synů. Sartre jednou napsal: „Dobrý otec neexistuje. To je pravidlo.“ Nicméně je tu Odysseův návrat a jeho následná spolupráce se synem Télemachem na přípravě brutální likvidace davu ženichů. Plán onoho vraždění spolu oba dlouho tají i před Télemachovou maminkou! A jen oni dva sami vše ví a zrada nepřijde. Není však zarážející (píše Vybíral), že se podobné otco-synovské spolupráce, i kdyby méně krvelačné, v literatuře už pak vyskytovaly minimálně?

Že už vždycky šlo spíš o souboj synů s otci?

Homér mohl přece být předzvěstí celého archetypu, ale… Stal se jím i nestal. Literatura spřízněnost duší otce a syna nerecyklovala a... Dnešní výsledek je jasný a například Vladimír Šolc tak mohl napsat studii Svět podle Barta aneb Fenomén Simpsonových, kde je Bartův otec Homer povětšinou ztělesněním OPAKU amerického snu. Neprezentuje snad spíš americký stín? Jeho povahové rysy by u sebe každý nejradši popřel a… Co se (ano) úcty synů týká, lidstvo se prostě vzdalo Homéra - a udělalo prototypem otců Homera Simpsona!

Nejmenovaná socioložka upozornila Zbyňka Vybírala během práce na knize, že obdobu už zkusil stvořit její kolega Jan Keller, když se - pro změnu - obírá vztahem sociologie a literatury. Té práci dokonce dal podtitul Co hledá sociologie a našla belatrie; je ovšem fakt, že se obě práce proťaly pouze dvěma tituly: Zpovědí hochštaplerka Felixe Krulla a Paní Bovary. Navíc oba autoři uvažovali o literárních předobrazech nezávisle a každý trochu jinak; jako by každý lovil v trochu jinačí části moře. Jedno přesto pochopili podobně. Přesnost románových pasáží pro sociologii i pro psychologii je nedocenitelná.

A jsou to dobří romanopisci, kdo zformulovali - už před odborníky na psychiku - psychologické zákonitosti a procesy. Často dokonce zpracovali náměty trefněji a ještě předtím, než totéž objevila psychologie; než k jevům přivěsila odbornostně zvučící jména typu „kognitivní disonance“. A skoro to vypadá, jako by jen tato pojmenování zůstala přínosem ze škamen.

Zbyněk Vybíral ovšem nutně musel při četbě beletrie narazit na problém výběru. Literatury je příliš a každý ji koneckonců „polykáme“ jen výběrově. Takže… „V jistou chvíli jsem se rozhodl, že má kniha zůstane fragmentární. A třeba aspoň víc vynikne každý detail.“

A závěr?

Odpovídá - jen částečně - na dvě podstatné, obecnější otázky položené už úvodem.
Lze se současně nezajímat o literaturu a být dobrý psycholog?
Skutečně se spisovatel - v očích psychologa - jen baví?

V prvním případě zní odpověď NE! A čekat by se i proto dalo, že bude stejná odpověď v případě druhém. Bohužel není. A lze číst i celé valníky víc než kvalitní beletrie, ve které se pranic nepsychologizuje, jak víme; ale Vybíral se neplánoval dusit pod závalem těch valníků a ví, že je i beletrie plná smyslu pro hypersenzitivní líčení psychiky a popisy o mnoho individualizovanější, než jaké nabízejí odborně psychologické knihy.

Nenechme se proto psychology ujařmit! Anebo aspoň Vybíral nám to podobně podsouvá: „Ve vztahu k rádoby objasňujícím modelům psychologie zahoď odpovědnost.“

Z OBSAHU: Speciální jazyk aneb pseudořeč. Spisovatel jako analyzand. Úsměv jako persona. Co je pod maskou úsměvu. Homérský versus sofoklovský vztah otce a syna. Zvuky a pachy. O osamělosti.

Zbyněk Vybíral: Literární psychologie: Psychologie psaná spisovateli. Ilustrovala Michaela Kukovičová a vydalo nakladatelství Nová beseda. 192 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/274007/literarni-psychologie/