Právě vydané Tarantinovy Filmové spekulace osvětlují, proč se točí velká část jeho vlastního dílo kolem pomsty. Anebo přesněji: Tak často okolo pomsty za ukrutnou křivdu.

Nová kniha ani moc nespekuluje. Víc zdůvodňuje, proč se letošní šedesátník Quentin, narozený zjara 1963, nechal ponejvíc inspirovat filmy o pomstě. A že se jimi nechává ovlivnit, o tom se spor nevede. Jenom vás loub zamáčkne do židle, JAK na to vlastně došlo.

Ten vývoj událostí. A jelikož ještě neexistovalo v „sedmdesátkách“ video, jezdil Q po celém území Los Angeles, jen aby opakovaně a znova a znova navštěvoval svůj oblíbený film v různých a nejrozličnějších biografech. I pochybných. Jen proto, že jej tam zrovna promítali. Miloval to. I v dýmu cigár, zřejmě. I ve smradu. Multikina ještě nebyla budována, ale jedna věc fungovala jako dnes. Naprosto stejně. Divácké reakce. Tarantino jich byl tím pádem odmalička plný, když se večer vracíval k mamince a její sestře. Respektive ke svému staršímu černošskému kamarádovi (a partnerovi této sestry) Floydovi.

Překvapuje ve své knize nejen dojmy z filmů, ale rovněž reflexemi z výbuchů nadšení anebo naopak zklamání a rozhořčení, chtivosti a naplnění v kinosálech Kalifornie. Zrovna Češi jsou docela chladní, když koukají na filmy kolektivně, ale Amerika byla a je plná různých skupin „strávníků“; takže QT někdy zapadl i do vyloženě machistické skupiny diváků. Jindy třeba mezi hispánce. Reakce na film bývaly přesto podobné, tj reakce v jeho stěžejních momentech, a lišily se vždy spíš reakce kritiků. Některé snímky tehdy navíc nechalo studio putovat po Státech i rok, než je uvedlo v L. A., takže je předcházela legenda; a zatímco první nebo průběžné recenze mohly film ještě drtit, po uvedení v Hollywoodu zaznamenal vítězství.

Quentin Tarantino, kterému bylo v této klíčové pro něj dekádě mezi sedmi a sedmnácti, rozhodně nejezdil za filmy jako pošuk po celých USA, ba ještě neměl auto. Ale chtěl své, i putoval od kina ke kinu v autobusech, jak si to vždycky pečlivě a předem naplánoval podle jízdního řádu. Právě při těch cestách také vnímal život mimo plátno. Tam poprvé, podruhé ve společnosti diváků. A připadá mi až okouzlující, že ho při onom tažení za mstitelskými filmy (i jinými) postrčily ty samé knihy, jejichž překlad nakopl k psaní českého spisovatele Štěpána Kopřivu. A totiž romány Richarda Starka.

Štěpán Kopřiva adoruje téhož autora jistě i jinde, ale znám jen jeho skvělý esej Den, kdy zemřel Richard Stark ze závěru knihy Holomráz. Mezi Kopřivou a Tarantinem leží, pravda, jemný rozdíl. Ve vnímání. A režisér ty poslední z tuctu románů o Starkovi ani nedočetl. Tvrdí, že výraznější kvalitu má pouze úvodní trilogie: Odplata, Muž se zavázanou tváří a Černá výprava. Prostřední část (mj. o plastické operaci) nebyla doposud zfilmována, ale zbytek můžete i vidět, protože Odplatu poprvé zpracoval režisér John Boorman jako Bez okolků a Černou výpravu John Flynn (možná za pomoci svého schopného kamaráda Waltera Hilla).

Hrdinou všech Starkových románů (a měl bych podotknout, že je Stark jen pseudonym jinak „útlocitnějšího“ autora Donalda Westlakea), tedy hrdinou všech je profesionální lupič jménem Parker. Muž bez emocí, nicméně držící se určitého mravního kodexu, přes který do pekla nikdy nepřekročí. Je ale fakt, že vylupuje banky a krade dluhopisy anebo sbírky vzácných mincí. Pokud jen možno však nezabíjí. Ale jako on nebude každý, to víme; takže většina románů vychází z té skutečnosti, že ostatní členové bandy, se kterou právě Stark pracuje, nejsou profesionální stejně „něžně“. A jako on. Parkera to nikdy nerozdrtí, protože se naopak okamžitě stává nezastavitelným zabijákem - a uniká. Uniká jak podlým kumpánům, tak policii. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o cynika, nýbrž a svým způsobem… naivního romantika. Tarantino doslova píše: „V jedné knize za druhou očekával, že budou společníci stejně profesionální jako on, a pak ho vždycky šokovalo, když nebyli.“

To je taky skoro celý recept na dobrou starkovku. Ty první tři za to stojí. Autor vyslovuje kus pravdy o vztazích a životě, anebo tu pravdu aspoň lze shrnout - z obecných postřehů knihou rozházených. Skutečně tím nejzajímavějším na sérii ale není Parkerovo urputné lpění na etickém kodexu, které ho neomlouvá (krást se přece nemá a on přitom zaviní třeba i smrt), ale lpění na jeho jediném příteli jménem Cody, taktéž zloději.

Objevuje se tu navíc krušný motiv a postřeh ohledně toho, že mohl někdo klidně přežít léta výslechů a mučení ve Vietnamu, aby pak byl daleko brutálněji zmrzačen pro pár dolarů vidláky z Buranova. To už ale hovořím o filmu Bez slitování (1977), který je majstrštykem nikoli dle Starkovy předlohy. Neskutečná emotivní působivost toho díla Tarantina dodnes dojímá a opakovaně ve svém článku zdůrazňuje, že zabiják nešel do akce kvůli ženě, na níž mu již nezáleželo, ale kvůli synovi, který se mu odcizil daleko víc.

Tarantino ale pochopil sílu a význam filmů o pomstě už o něco dřív a zřejmě prvně skrz Vysvobození (1972) - už zmíněného - Johna Boormana: film o znásilnění muže a - možná nepřiměřené - pomstě nikoli jenom za ně. Herec Burt Reynolds, jen připomenu, hraje osamělého lukostřelce, jehož šíp se posléze bude hodit, a původní román jistého Jamese Dickeyho nám vypráví ženatý Ed, jehož ztvárnil Jon Voight. Jde tu o příběh čtyř chlápků z Atlanty, kteří jedou s dobrodruhem Lewisem (divně nevyhraněný Reynolds) kánoemi po řece Cahulawassee, a to přesně týden před dostavěním přehrady, jejíž jezero má údolí zaplavit. I to zaplavení bude hrát v událostech roli - a připomeňme jen jednu Lewisovu větu. „Lépe pohřben už být nemůže.“

Úvahu o tomto filmu končí Tarantino v knížce Filmové spekulace takto:

„Jako čekal herec Burt Reynolds celý život na to, aby byl středem podobného příběhu, tak čekal jeho hrdina Lewis na toto dobrodružství, odkud už není návratu, ale kde dostal také on šanci se vyznamenat.“

Z téhož roku je i další film o pomstě Útěk, kde hráli Steve McQueen s Ali MacGrawovou, velmi půvabnou ženou, byť nikoli nadanou herečkou, s níž začal žít v Malibu. Tento snímek - podle románu Jima Thompsona - se dočkal i remaku (viz konec článku) s Williamem Baldwinem a Kim Basingerovou - a je všeobecně znám, takže se vrátím k TRESTI POMST i Starkovi. A pokládám za pravděpodobné, že musí být řada televizních diváků, které „pomstychtivé“ filmy neoslovují. Ale už samo tohle mé tvrzení se mi moc nezdá. Bude spíš hodně lidí, kteří to nepřiznají, protože se stydí, že se jim pomsta na konci tak líbí. Asi jako se stydíme za sledování porna, i když taky ne všichni. Přitom není sporu, že žánr pomstychtivých filmů není rovnou totožný s poličkou, na které leží ty brutální. Samozřejmě ne. Pomsta je pomsta a vykonána může být „čistě“ a něžně. Spravedlnost se přesto dočká. V dětství jsem úžasnou sílu této skutečnosti pochopil hlavně díky francouzským filmům Kapitán či Kapitán Fracasse. A jistěže - taktéž díky adaptaci Monte Christa, kterého jsem (na rozdíl od Gautierova Kapitána Fracasse) soustředěně a zevrubně přečetl (má šest dílů).

Ve všech právě zmíněných „filmech pomsty“ hraje Jean Marais a na začátku se mu vždycky stane hrozná křivda, obvykle i plná smrtí. Na konci umírá za to odpovědný hlavní padouch, nebo je jinak zaklet. Ještě typičtějším příběhem tohoto druhu je Hrbáč, mnohokrát zfilmovaný, jehož předlohu napsal Paul Féval. A padouchů je vždycky víc a jen jeden hlavní.

Je mimochodem zajímavé, že se tito padouši dělívají na elitu (například šlechtice) a na burany, což jsou prostí lidé, ale nikoli dobrotiví. Podlí. Nebo taky prasata. A tento moment vícera padouchů se opakuje jak v románu Hrabě Monte Christo, tak v románu Nový hrabě Monte Christo od Julese Verna, který u nás adaptoval Ondřej Neff.

Esencí takových příběhů je pro mě vedle Hrbáče i stejně šermířský Kapitán, který snad ani nemá literární předlohu. A později jsem onu magickou schopnost srdce a duše bohužel částečně ztratil, ale jako chlapec jsem se dokázal do filmů jako Kapitán… úplně vžít. Kapitánův „problém“ byl po dobu sledování (jiný svět) i problémem mým a po pomstě jsem toužil nejspíš ještě víc než Kapitán, Zcela mě nadchla ona křížová cesta za ní a katarze ve finále byla rozkoší a bájně očistná. Film mě vyplivl šťastného. A tak funguje celý subžánr - na děti i dospělé. Mladý Tarantino to pochopil a došlo mu, že bude vždy úspěšný, když se mu povede něco podobného. Natočit. Naprostou klasikou v té oblasti je pak samozřejmě pětidílná série filmů s Charlesem Bronsonem Přání smrti, pouze první jejíž část je adaptací jistého zajímavého románu. Ale msta má v těch filmech dvě složky. Kladou před vás otázku, které fandit víc. Hrdina Kersey - představovaný Bronsonem - je povoláním architekt, což je docela vtipné. Už na začátku zjistí, že soudy jaksi nefungují - a vrazi a znásilňovači jeho rodiny jsou tudíž propuštěni a ještě se mu řehoní do tváře. Začne je po nocích hledat, ba lovit, a vidí, že podobných zmetků je snad plné město; takže čistí ulice rovnou i od ostatních. Jinými slovy? Zde už není „nic osobního“. Je to pomsta systému. Kersey nepochybně jedná protizákonně a někdy své oběti nepochybně i provokuje. Klademe si otázku, zda je to s tím provokováním ještě fér. Otázka, pravda, mizí u třetího dílu série, který spíš připomene malou válku. I díky soundtracku tu jde o pozoruhodnou podívanou, ač se místy už poněkud blíží žánru science fiction. Mohlo by se tohle vážně stát? Víte, už Hitchcock ale říkal, že nechce točit kousky skutečnosti. Stát by se to nemohlo, to víme, ale většina chlápků, které Bronson (a policajt vedle něj, který prohlédl) pokosí, si smrt zasloužila. Asi ano. Není nám jich líto - a katarze filmu jest očistou.

Vznikly - snad „pro formu“ - ještě dva díly, ale jsou katastrofální úrovně. Ostatně ani Tarantino moc nehoruje právě pro tuhle sérii; místo toho vynáší do nebe známý biják Taxikář a spekuluje, jak jinak by ho natočil Brian De Palma. Který tu nedostává metál. Tarantino si - zřejmě právem - myslí, že je sice Palma „umělec“, ale taky pěkný snob. A poněkud bez citu. Až moc vypočítavý. Analyzuje pak Brianův vztah k Siru Alfredu Hitchcockovi, jehož se stal Palma dočasným následníkem, a dochází k zajímavým závěrům. Podle Palmy byl poslední Hitchův skutečně dobrý film už Psycho. V podstatě souhlasím. A Hitchcock točil ještě patnáct let, ale celou kariéru z lásky a protože miloval ty příběhy a napětí, které lidem předváděl. Žil tím. Tarantino se domnívá, že je De Palma „pouhý“ technik a že vychytal Hitchcockovy postupy, aby je… Ne snad neužil, to prr, ale použil - úplně chladně a vypočítavě. Vytvořil vlastní obdobu Psycha a Okna do dvora, ale vždycky ho zajímala hlavně kamera a to, že bude manipulovat divákem. Vlastní žánr thrilleru mu byl fakticky lhostejný a klidně by přešel jinam, kdyby to tam zabíralo víc. A taky to dělal. Nevím, jestli má Tarantino pravdu, ale mj. tvrdí, že třeba i „biják“ Neúplatní už dělal Palma pouze lhostejně a takříkajíc akademicky. Sice rafinovaně, ale s pomyslnou kalkulačkou. Nějaký boj proti prohibici mu byl „u prdele“, jak se Tarantino vyjadřuje. Ale to neznamená, že De Palmu neobdivuje. Ostatně i Hitchcock musel být trochu vypočítavec a všichni potřebovali vydělat. V tom smyslu nebylo v Hollywoodu a ani jinde rozdílu, načež Tarantino vyjmenovává několik snímků Briana De Palmy, které má za skutečně výborné. Seznam, tuším, končí remakem Zjizvené tváře. Oproti tomu úplného opovržení se dostává od Tarantina režisérům jako Chabrol, ba i Truffaut. Nikdy jsem, musím říct, na Truffauta nedal dopustit, také kritika stojí při něm. Truffaut navíc napsal i bezvadnou knihu rozhovorů s Hitchcockem. Byl to intelektuál a jistě, udělal dokonce film Americká noc; ale podle Tarantina (sám je nestudovaný amatér) to nemění nic na tom, že Truffauta, a to v momentech, kdy napodobuje Hitchcocka, takřka nezajímá kamera.

V podobném případě je to kolaps. Úplné nepochopení podstaty.

Filmové spekulace si pořiďte, i když doporučuji při četbě užívat i vlastní mozek. Jako vždycky. Quentin Tarantino není neomylný a jistě se nikomu z branže nepodbízí, ale určitě není vždycky objektivní. Je chytrý, ale některé jeho názory netřeba akceptovat. Má v knize i celou kapitolu, která adoruje Sylvestra Stallona, a není důležité, že sám přizná, že má pro tohoto muže slabost. Důležité je si vybrat z jeho postřehů a nakonec nejsou ani zde zlé. Rockyho třetí díl už považuje za odpad, absolutně ale řičí nad prvými dvěma. Dobový efekt filmu Rocky rozebírá podrobně a sociologicky a několikrát opakuje, že ho mladší vnímatelé nemohou už pochopit. Proč? I proto, že Tarantino viděl X filmů let 1970-1976 - a znal tedy jejich povětšinou špatné a pološpatné konce. Věděl, že vždy někdo zemře. Že vždycky něco blbě dopadne. Outsideři neměli šanci, tedy s výjimkami. A Rocky tohle změnil. Teprve se na ten film prvně podívám pod vlivem Tarantinovy knihy (i na díl druhý) a bude zajímavé, nakolik pochopím, co vše chtěl básník a spekulant QT říct.

P. S. Původní Útěk (také film o pomstě) režíroval sám Sam Peckinpah a mj. to dílo zaujme střihem. - V nové verzi nahradili původní herce Alec Baldwin a Kim Basingerová (svého času manželé) a dílo je podstatně uhlazenější i romantičtějčí. Sám je akceptuji. Určitě i mnozí další. Ale starý Sam Peckinpah se v hrobě otáčí - video je vidět jen na Youtube:

https://www.youtube.com/watch?v=dfhRxZ-k8jc