Právě vydaná kniha Filmové spekulace od Quentina Tarantina nepostrádá rejstřík osob a filmů, ale nemá obsah. Je skvěle napsána. Nemám štempl, abych směl předchozí větu vět ze sebe vypravit, ale neberte ji ve smyslu „na chlapa, co prakticky točí, je to solidní,“ protože by tuhle teoretickou práci o popkultuře lépe nevystřihl ani Stephen King. Tarantino má ovšem, připomenu, doma i dva Oscary za scénář. Zrovna tak beletrizoval některé své filmy a výsledek se nejméně jednou podstatně liší od realizovaného scénáře (Tenkrát v Hollywoodu).

Quentin Tarantino se narodil v Tennessee před šedesáti lety a několika měsíci, 27. března 1963. Dětství tak měl prodchnuto především filmy sedmdesátých let. Právě na ně nejpodrobněji vzpomíná. Současně píše kritiku, reportáž i sadu lekcí z filmové teorie i praxe. Není si ničím skálopevně jist, ale věříme mu. A není-li si něčím jist doopravdy, ptá se. Dotyčné osobnosti, tak např. McQueenovy první manželky, když už ji zná. Pokud dotyčná/dotyčný ještě žije, vždy se taky dočteme, jak zněla odpověď; ale většinou dotazy kladl v průběhu již předchozích dekád. Prozíravě. Filmové spekulace jsou rovněž vzpomínkami na dětství, to vyplyne samozřejmě, a dokumentem o práci pro film. Taky o zábavě, a to nikoli pouze v Hollywoodu. Kniha srší nesčetnými drobnými postřehy třeba i o lidech, které bychom tu nehledali (Woody Allen).

Po rafinovaném úvodu Malý Q se dívá na velké filmy následuje pouhých 13 kapitol a přitom je každá věnovaná pouze jedinému „klíčovému“ filmu. Klíče, pravda, odmykají bezpočet pohledů do nejrozličnějších sousedních komor, kde se vyvolává materiál. Je to přitom vyprávění a drží tě v šachu a vede za ruku intelektuálně disponovaný průvodce. Nepůsobí to násilně a že dělá, co může. Naopak. Připadá nám to jako molo. A tak, že by podobné knihy ještě mohl napsat čtyři. No problem.

Seznam těch třinácti kapitol je krátký, i když jsem ho (obsah opravdu chybí) musel sepsat sám, a tak mi připadá trochu delší. Jsou tu díla Bullitův případ (1968), Drsný Harry (1971), Vysvobození (1972), Útěk (1972), Černá výprava (1973), Sestry (1973), Daisy Millerová (1974), Taxikář (1976), Bez slitování (1977), Cesta k ráji (1978), Útěk z Alcatrazu (1979), Naostro (1979) a Panoptikum (1981). A pár dodatků, často podstatných, v kapitolkách mezi tím.

Skrz úvodní Bullitův případ nám Tarantino mj. poví kupu věcí o panu Stevu McQueenovi, což byl hodně, hodně velký frajer. Žít bych s ním nechtěl. Nepovažoval se proklamativně za herce, ale skutečně jen za hvězdu. Podle některých to byla poslední hollywoodská hvězda v pravém smyslu slova. Nikdy totiž nechtěl hrát, ale jen být sebou. Nezní to špatně, ale zkuste si to někdy před kamerou. Neumí to takřka nikdo. Dokonce i samotnému „Mcovi“ se toto dokonale povedlo právě a pouze v policajtu Bullitovi - a všichni zpovídaní se v Tarantinově knížce shodnou, že v případě tohoto bijáku se jedná o vše jiné než původní a vlastní detektivní příběh. Byť je zápletka románu Němý svědek od Roberta Pikea neobvyklá a sugestivní…

Jenže ten film je o akci, o jazzovém soundtracku a o atmosféře Friska té doby. O kameře, která dokonale snímá jak exteriéry, tak to, co právě nahodil frajer Bullitt na sebe. Jak se přičísl. U McQueena působí outfity snad nejsamozřejměji z lidí na planetě Zemi, ale neznamená to, že na tom nedělal. Kdosi tu tvrdí, že si džíny vypral i stokrát.

Ale toť vše. Děj neumíme vyprávět už po několika dnech. Přesto jsme při novém sledování opět pohlceni. Co je proto ztrochu zvláštní a nejde mnoha lidem od fochu do hlavy? Proč, proboha, bondovský režisér Yates stejný styl už nikdy nedokázal zopakovat.

„Co jsou hollywoodské hvězdy hvězdami, jenom zřídka udělala některé méně - a dosáhla víc - než Steve touhle rolí. Úloha je to nicotná a on z ní přesto udělal skvělou. Prakticky nic nedělá! Ale nikdo nikdy v celé historii filmu nedělal nic tak jako Steve McQueen.“

Dokonce ani oba jeho generační současníci a konkurenti Paul Newman a Warren Beatty toto neuměli. Nedokázali pouze být. Efekt Steva McQuenna v Bullittovi je navíc v tom, že zcela postrádá emoce. Je přímo ztělesněním pojmu cool. Nadávají mu, chválí ho; po něm to teče. Je vlastně jen svědek toho, co se děje, a dokonce ani to, co sám dělá, se ho jaksi netýká. Na první pohled ne, na druhý taky ne a na žádný. Clint Eastwood tohle opravdu zkusil jen jednou, a to v docela dobrém filmu Thunderbolt a Lightfoot. Zkusil si to a ostrouhal. Quentin se mu přesto víckrát koří a mj. adorací Útěku z Alcatrazu; navzdory tomu, že mu právě tento film o Skále při premiéře připadal až suchopárný. I mně takový prvně připadal. Dnes ho má Tarantino za zjevení - a nejexpresivnější dílo i jinak výkonného režiséra Dona Siegela.

Daleko více prostoru ovšem Quentin Tarantino věnuje rozboru filmu Dirty Harry, jehož čtyři pokračování jej naopak neberou. Zato prvním dílem série je fascinován a vykládá podrobně proč. Umí třeba doložit, čím nejde o rasistický film, jak bývalo Clintu Eastwoodovi předhazováno, avšak stejně doloží, proč je film dodnes „agresivně reakcionářský“. - Jedno z těch vysvětlení ohledně „špinavýho“ Harryho souvisí s organizací Černí panteři.

A ještě k McQueenovi. Ten hrál taktéž v klasice Útěk - a Tarantino opět detailně rozebírá, jak tento film klidně mohl vypadat, ale jak nakonec vypadal a čím se to dalo dohromady. Jen tak mimochodem mluví o jednou dost nesympatickém herci jménem Lettieri, který Útěk prostě kazí, i když hrát umí (tu roli měl mít Jack Palance, ale hádal se do krve o honorář, takže ho „zmrazili“).

Slavný, ale poněkud „máklý“ režisér Útěku Samuel Peckinpah chtěl zřejmě i tento příběh „zvesela“ ukončit další ze svých krvavých lázní, jež coby fanatik násilí miloval. Milenci měli v Mexiku skončit jako Bonnie a Clyde. Ale podařilo se mu to pro jednou rozmluvit, takže jde ve výsledku o věrohodný, a přece romantický milostný příběh. Ale nejsme tu od toho, abychom vyprávěli knížky, ty se čtou; takže se zastavme už jen u filmu Taxikář.

Osobně mě překvapilo, že Tarantino zažil jeho první zhlédnutí docela jinak, než třeba já. On se prý celou první půlí prosmál! „To je ale nekňuba,“ říkali si spolu s kamarádem v autokině o De Nirovi, když táhl vyvolenou dámu se samozřejmostí do pornokina, aby jí poté úplně vážně kupoval gramodesku. Ale nastává moment s nezletilou prostitutkou (Fosterová) a smích na rtech jaksi mrzne. Zvolna začíná být jasné, že se - psychopatický - taxikář nakonec nebude vymezovat proti jakémukoli politikovi (ani tomu, do jehož štábu náležela jeho láska) - a že žádného politika nepůjde - s čírem na temeni - odstřelit. Zato zmasakruje pasáky. Úplný závěr filmu chápu jako „posmrtný“ sen (subjektivního) vítěze (kamera míří od zenitu), ale Tarantino toto naprosto neřeší a opět překvapí. Do knihy totiž vkládá uhrančivou spekulaci, co by se stalo, kdyby Taxikáře dostal k režii, jak se taky uvažovalo, místo Martina Scorseseho Brian De Palma. Čím by ten film asi byl jiný a čím - snad - jinak dobrý. De Palma (dnes umělecky trouchniví) by se - dle jeho názoru - soustředil právě a hlavně na prvek politické vraždy, ale na druhou stranu by rozhodně (a možná právě proto) taxikáře Travise Bickla nestylizoval za hrdinu. „Myslím, že by De Palma pozoroval Travise podobně, ne, stejně jako Roman Polanski pozoruje Deneuveovou v Hnusu a…“ Jeho Taxikář by se nepodobal - taktéž mstitelskému - Přání smrti s Charlesem Bronsonem.

V branži, kterou Tarantino žije, ovšem vždy sehrávají vedle hereček a herců role nejprapodivnější faktory. Právě na příkladě Taxikáře se to ukazuje dost. Víte, že titulní roli měl původně hrát Jeff Bridges a o Harvey Keitelovi vůbec nebyla řeč? Pasáka snad měl dokonce představovat černošský herec atd. Studia se ale filmy přehazují a prodávají jako tenisové míčky a každé studio mívá své koně i vlastní parchanty na černých listinách, které vždy vyštípou.

Kromě toho všeho a milionu dalšího obsahuje „spekulační“ kniha kapitolku o drogové závislosti Bely Lugosiho od kritika a herce Barry Browna (Quentin nás seznamuje s částmi Brownova života) a dlouhou poctu dalšímu filmovému kritikovi Kevinu Thomasovi. A konečně najdeme ve svazku i srdce - o tvůrcích „Nového Hollywoodu“, vyhraňujících se vůči dosavadnímu studiovému systému. Rebely se - vedle dalších - stali v letech sedmdesátých Robert Altman, Hal Ashby, Paul Mazursky, Arthur Penn, William Friedkin a - jistěže - krvelačný Sam Peckinpah. Méně produktivními členy téže skupiny tenkrát byli taky Francis Ford Coppola a Brian De Palma. „Tu starou“ generaci chtěli všichni tihle noví machři - slovy Dennise Hoppera - „pohřbít“ - a úplně se jim to nepovedlo. Bohužel? Naštěstí! A režiséři jako John Ford či Howard Hawks, na něž plili a kteří pro ně byli „establishment“, jsou samo sebou dál hvězdy a lze se na jejich filmy koukat. Kontroverzní Bonnie a Clyde (fakticky oslavující násilí impotentního hrdiny) a Bezstarostná jízda (burani z venkova jen tak odkrouhnout partičku na čoprech) sice mezi diváky oslavily překvapivý úspěch, ale bude to s nimi jako s květinovými dětmi obecně.

I technicky tou dobou každopádně kráčelo o generační přehodnocení studiového systému, které pochodovalo ruku v ruce s - celkem správným - přehodnocením legend a mýtů zločinu či Západu. Markantní to bylo u westernu. U westernů jako žánru. Slavný Jesse James zničehonic dál nebyl „chlapík“, ale vraždící mašina a náboženský fanatik: jak ho zobrazuje film Velká northfieldská.

Billy the Kid přestal být štramák z Koltu pro leváka, jak ho předvádí Paul Newman, a stal se Špinavým malým Billym. Prostě a dle pravdy jen sériovým vrahem. A pan generál Custer?

Blonďák neměl víc vzhled Errola Flynna a bezpochyby byl rasista, avšak i totální idiot – z bezvadného filmu Malý velký muž, adaptace Bergerova románu.

Dokonce i Wyatt Earp už nebyl - upjatý - Burt Lancaster, alebrž leda fašistický polda - z nového filmu Doc. Ostatně: k čemu tenkrát opravdu došlo u O. K. Corralu? U té „ohrady“? Dnes to na sto procent nevíme. Samozřejmě ne. Ale na devadesát pět procent je jisté, že tam Earp - ještě s všeho schopnými bratry Clantonovými - chladnokrevně vraždili. Nic víc.

Vlna filmového vzdoru zase rychle klesla (opakuji, že naštěstí) a pak… Definitivně se vlády ujala první generace režisérů už vyrostlých „na televizi“. To teprve jejich „fláky“ definovaly sedmičkovou dekádu, kdy Tarantino dospěl, a vedle Coppoly a De Palmy jsou mezi nimi především Martin Scorsese, Steven Spielberg, George Lucas a Peter Bogdanovich (některá jména si vyškrtněte, jiná přidejte).

Kniha Filmové spekulace končí Poznámkou o Floydovi. O koho kde? O černocha, víc než třicetiletého, který s Quentinem v sedmdesátých letech nějaký čas bydlil, zatímco chodil s přítelkyní jeho matky. Znali se ale již předtím. Nejoblíbenějším Floydovým hercem byl Marlon Brando a jeho nejoblíbenějším filmem Kmotr. Tarantina Floyd určitě dost ovlivnil, ale i bez něj by se našel, o tom žádná. A píše o sobě zajímavě i ve vztahu k hudbě:

„Dychtivě jsem poslouchal rokenrolové historky, které měl Floyd z první ruky, a bílý sedmdesátkový rock mě nebavil. Kiss mi byli u prdele. Aerosmith mi byli u prdele, Alice Cooper nebo Black Sabbath nebo Jethro Tull mi byli u prdele. Celou tuhle kulturu jsem odmítal. V šestnácti jsem, nevím to jistě, slyšel o Bruci Springsteenovi; nikdy jsem ale Bruce Springsteena neslyšel! Bavil mě rokenrol. Ne ten šedesátkový. Ne Beatles. Ne Jimi Hendrix. Ne Bob Dylan (to přišlo později), ale padesátkový rokenrol a sedmdesátková soulová muzika. Tedy Elvis a Stevie Wonder. Eddie Cochran, Rufus, Chuck Berry, Brenda Lee a Teena Marie.“

Quentin Tarantino: Filmové spekulace. Z originálu Cinema Speculation vydaného roku 2022 na Broadway nakladatelstvím HarperCollins Publishers spolu přeložili Michael Málek a Iva Hejlíčková. Euromedia Group. Praha 2023. 320 stran

https://www.kosmas.cz/knihy/525719/filmove-spekulace/