Máme tu jaro, kterému se v některých nářečích říká šeraď zelení, neboli spousta zeleni. Jenže řekne-li někdo zelená, musí logicky následovat otázka: Jaká zelená? Odpovím-li: jarní zelená, dostávám se k další sérii otázek, neboť jarních zelení znám nespočítatelnou škálu. Jen když se rozhlédnu za pár dní po zahradě, mohu začít u žlutozelené na konečkách větví hlohu a končit někde u ocelově modrozeleného břečťanu s namodralými žilkami stonků. Někde uprostřed této narychlo sestavené škály bych umístil matnou stříbrnozelenou, kterou na mě budou pomrkávat jabloňové listy. Pelargonie Golden star budou zase voskově zelené, lesklé až žářivé, avokádo tmavé, hnědozelené, levandule ocelově šedozelená, alpský cedr plavozelený, dub malolistý brunátně zelený a divizna polní bude sametově světlezelená.

Když si ale tento odstavec po sobě přečtu, hned cítím, jak můj popis barev je nedokonalý a nepřesný. Hloch má sice špičky žlutozelené, ale jen na první pohled. Podíváme-li se na jednotlivé jehličky zblízka, zjistíme, že jsou vlastně zářivě žluté a zelenou mají jen páteř či ústřední nerv. Na rubu jsou doopravdy žlutozelené. Starší, loňské jehličky naproti tomu jsou na povrchu hodně tmavozelné až černé, na rubu jsou skoro jasně světlozelené jako otevírající se hrách. A kdybychom chtěli být v popisu ještě přesnější, museli bychom na rubu loňských jehliček ještě popsat rozdílný světlejší odstín páteře a naproti tomu tmavší okraj, na kterém je zřejmé, že černozelená z líce pozvolna přechází do světlosti rubu.

Avšak to, co popisuji, jsou jen rozdíly mezi zeleněmi na jedné jehličce hlohu, ale přesné označené zelení se mi evidentně stejně nedaří. S technickým popisem zelené, která je dána poměrem žluté a modré, si v psaném slově taky nevypomůžeme, ač bych asi mohl říci, že na jehličkách je sotva deset procent modré. Poměry barev v našem mozku nejsou schopny vyvolat kýžený odstín.

Ale dříve, do zlomu patnáctého a šestnáctého století, čeština používala přídavná jména jmenná, takže se říkalo názelený, nážlutý, nážlutný či nábrunátný. Tento zpusob upřesnění s drobými jazykovými posuny používáme dodnes a je o trochu přesnější. S dovozem barevných látek do Čech se po francouzském vzoru se barvy přirovnávaly k objektům a tak se rozlišovaly barvy jako jsou hřebíčková, koumarová tedy šedá, mnišská rudá, rozinková, papoušková, mořská, husí, holubí, maková, vohňová, olivová či perlová.

Vrátíme-li se k základům češtiny, která umí dobře pracovat s prosyceností barev, tak ta rozlišuje mezi nažloutlý, zažloutlý a požloutlý, a proto mohu spolehlivě říci, že jehličky hlohu, u kterého jsem začal, jsou nažloutlé a jejich žluť je podobná housatům.

Ve staroslověnštině by se dokonce mohlo říci, že jaro je tma zelení. Tehdy totiž slovo tma znamenalo nejen velké množství černé, ale i velké množství čehokoliv.