Kavárna je hnízdo, v kterém se sedí na židlích tak dlouho, až se zrodí myšlenka: snad všechny umělecké směry a noviny se kdysi rodily v kavárnách. Tak fungovaly od XIX. století v Paříži, ve Vídni i v Praze. Společnost se demokratizovala: měšťanské salony nahradily kavárny, kam měl přístup každý, a umělci, novináři i vědci si z nich udělali pracovny a debatní kluby.

V panských salonech se diskutovalo jako třeba v Praze v domě U bílého nosorožce v salonu paní Berthy Fantové, kde se v roce 1911 sešel Franz Kafka s Albertem Einsteinem, který tam poprvé uviděl svou budoucí partnerku Johannu.

A kavárny fungovaly podobně: Třeba Ernest Hemingway sice ještě třeba ve dvacátých letech XX. století s Pablem Picassem navštěvovali salon Getrudy Steinové v Paříži, ale celou řadu svých krátkých próz a Fiestu napsal v Café de la Contrescarpe, kde sedával s Jamesem Joycem nebo Scottem Fitzgeraldem. Ve Vídni se zase scházeli Gustav Klimt, Karl Kraus, Adolf Loos a Franz Lehár v Café Museum. A u nás by bez kaváren nebyla ani avangarda: Vítězslav Nezval se přiznal, že tam napsal celé své dílo kromě Snídaně v trávě.

Kavárny se staly znakem metropole a již na začátku minulého století se říkalo, že by jimi bylo možné i v Praze souvisle procházet podél hlavních ulic, kdyby se mezi nimi probouraly zdi. O Národní třídě to platilo bezezbytku, jen by se občas muselo projít redakcí, knihkupectvím či nakladatelstvím, která dělila Slavii od Národní kavárny a dál od Paukertů, pár kroků to bylo do Louvru či Moulin Rouge, do moderního Metra a starosvětské Unionky.

Jenom na kávu, napsal Jaroslav Seifert, nikdo do kaváren nechodil. „Bývala pověstně mizerná. Ty dvě koruny za ni, to bývalo v zimě vstupné do tepla a v létě do hustého kouře. Ale přátelské prostředí za to vždy stálo.“ Každý si tam mohl přečíst zdarma noviny a časopisy, a to jak německé, tak třeba francouzské.

V Národní kavárně sedával Devětsil a vrchní prý několikrát za den volal do kuchyně Devětsil - akvárium, což znamenalo připravit tác se sklenkami vody. V Louvre rokoval německý filozofický kroužek a byl tam založen PEN klub v čele s Karlem Čapkem. Čapkové ale nejvíce navštěvovali kavárnu Union, která byla na místě dnešního Albatrosu. Tam se scházeli novináři, umělci i vědci: Peroutka přitom redigoval Přítomnost. Kavárna Slavia byla původně podnikem herců, v padesátých letech se tam scházeli přátelé básníka Jiřího Koláře a Šestatřicátníci, kam patřil Václav Havel. Dnes tam občas hraje na klavír sociolog Jiří Večerník, jako v salonu u Fantů hrával na housle Einstein Kafkovi. „Pražská kavárna je památka, rezervace a měla by zůstat chráněnou rezervací, proto, že to je locus genií,“ napsal v roce 1923 Karel Čapek. Přičemž locus je česky místo.