Narodil se Kristus pán, veselme se, ale jen potichu, proboha, potichu a za zavřenými okny, protože co kdyby šel kolem nějaký muslim, že ano. Mohl by se urazit, a to víte, s uraženým muslimem nejsou špásy.

Inu ano. Přemýšlím, jak jsem na tom v punktu urážlivosti já sám, a jaksi se nemohu ničeho dopřemýšlet. Dovedu se dožrat, dovedu se pohádat, ale že bych se ... Spíš je tomu tak, že hádají-li se dva a jednomu dojde řeč, jest posledním argumentem se vhodně urazit. Islám, s nímž se tohoto času na kolbišti idejí ponejvíc střetáme, se cítí uražen kdečím: vánočním stromkem, zpíváním koled, křížkem ma něčím hrdle, dámskými plavkami... konec by nebyl výčtu, čím vším se může pravověrný muslim cítit uražen. Inu, věrohodných, logikou podložených argumentů skýtá učení Prorokovo maličko, i nezbývá mu než se urážet, to chápu. Méně už jsem ochoten chápat proč, ke všem džinům a šajtánům, naši politikové, žurnalisté a jiní tvůrcové veřejného mínění islámské urážlivosti ustupují, krok po kroku pole vyklízejí. Asi že je tak povznášející vystupovat v roli rozšafného, nad špatnostmi světa postaveného soudce. Leda by v tom bylo obyčejné pokrytectví, ale tomu, račte vědět, co nejrozhodněji odporuji. Jest přece příkazem politické korektnosti nevidět, co viděno býti nemá, i běžím již pro černou pásku...

Leč dosti legrací, neboť věc je vážná. Uveřejnil totiž nedávno Neviditelný psík úvahu, v níž jsem poukázal na některá (zdaleka ne všechna) místa koránu, plná zabíjení, příkazů zášti a nesmiřitenosti, nu, a to se ví: hned jsem byl z několika stran spr... ech, napomenut. Nonono, však ona bible je také samý mord, nepřátelství a dobyvačnost! Nuže, ač křesťan nevalný a kdoví jestli vůbec nějaký, musím se bible zastat, neb se jí děje křivda. Čítám si v obojí svaté knize, v bibli i v koránu, a zjišťuji určitý rozdíl. Předně, jak si kritikové bible jistě sami povšimli (pakli ji ovšem kdy měli v ruce), skládá se ze dvou obsahově nesourodých částí, Starého a Nového zákona. Ve Starém zákoně, souhlasím ochotně, je opravdu spousta dobyvačnosti, krveprolití, zrad, lstí a záludů. Abychom uvedli několik příkladů: Obklíčil Izrael nepřátely své... a zmordovali je, tak že žádný živ nezůstal ani neušel. A bylo těch, kdož padli v ten den, od muže až do ženy, dvanácte tisíců... (kniha Jozue, 8: 22-25). Potom muži Izraelští navrátili se k synům Benjamin, a zbili je ostrostí meče, tak lidi v městech jako hovada...(kniha Soudců, 20: 48). A hubil David krajinu tu, nenechávaje živého muže ani ženy... (I. kniha Samuelova, 27: 9). To ovšem zní na svatou knihu opravdu dost ukrutnicky, ale neměřme všechno loktem naší někdy až příliš humánní doby. S výjimkou kapitol, pojednávajících o stvoření světa, není Starý zákon ničím víc ani méně než kronikou národa Hebreů; a neliší se v tom od dějin jiných národů, českého nevyjímaje: Stekše zdi na několika místech najednou, jali se vztekle vražditi, kohokoliv v městě živého zastihli, neodpouštějíce než některým ženám a dětem... píše otec českého dějepisu František Palacký o dobytí Chomutova husity. I nechme klobouček na hlavičce.

Nicméně si povšimněme, že jak v případě dítek izraelských, tak i vojů husitských vyplynuly ty šeredné skutky z rozbouřených vášní ve vypjaté situaci, ne z ustanovení náboženského či jiného zákona (sám Žižka se pak z chomutovského vraždění velmi kál a pokání nařídil i svým bojovníkům). Korán naproti tomu zabíjení výslovně přikazuje: A až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! (súra Pokání, verš 5). Těmi modloslužebníky, rozumějme, jsou ti, kdož mají krom Boha ještě všelijaké syny, duchy, boží matičky a hejna svatých; i byl bych opatrný, být modloslužebníkem. Jest ostatně zabíjení snadné, jelikož muslimský Bůh zprošťuje bojovníka na cestě džihádu zodpovědnosti za jeho činy, jak káže súra Pavouk: Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal (kopí), nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou...

I nevím, proč přísní kritikové omazávají starozákonní mordování o nos křesťanství, s nímž nemá nic společného, naopak. Pro potvrzení si zalistujme v druhé části bible, jíž je Nový zákon. Na místo mordů a dobyvačnosti nastupuje láska a odpuštění, dle mého soukromého náhledu až přílišné; sám bych tak nadzemsky odpouštivý být nedovedl a snad ani nechtěl. Káže Spasitel slovy evangelisty Matouše (22/39): Milovati budeš bližního svého jako sebe samého... no, já vám nevím. Láska je vztah reciproční; kdo miluje, vzdává se části sama sebe ve prospěch milované osoby, Což dovolím několika příslušníkům své nejužší rodiny, v ostatních případech musí stačit náklonnost, sympatie, přátelství. Kdo tvrdí, že miluje všechny bez rozdílu, obvykle nedokáže být laskavý k jedné jediné lidské bytosti, jak mnohý příklad ukazuje; i jsem poněkud alergický na požadavek všelidské lásky. Praví též evangelista Lukáš (6/29): A udeřil-li by tebe kdo v líce, nasaď mu i druhého; a tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň... Milý svatý Lukáši: pakli by mě někdo udeřil v líce, asi bych mu na oplátku vrazil taky jednu do zubů; a kdyby mi chtěl odjímat plášť, tahal bych se o něj zuřivě, i kdyby byl zadarmo. Nejde totiž o plášť ani o sukni, ale o zkušenost; a ta jen zřídkakdy potvrzuje zásadu neodpírání zlu, spíš se zlo pokaždé nacpe tam, kde mu smířlivá ústupnost udělala místo. Jakž lze za těchto dnů pozorovat, není-liž pravda.

Ať jsem třeba proklet, ale neuškodilo by bibli, přesněji Novému zákonu, poustoupit trochu ze své všeobjímající láskyplnosti, stejně jako koránu z jeho dobyvačného násilnictví. V případě křesťanství se něco takového stalo a nadále děje, ne z rozhodnutí církevních otců, ale samotným vývojem. Původně nepočetná odnož následovníků Kristových, odštěpivší se z kmene mojžíšského vyznání, pakli by se vůbec dochovala do dnešních dnů, asi by zůstala jednou z mnoha náboženských skupin a skupinek Blízkého Východu, kdyby se křesťanské myšlenky nechopil apoštol Pavel a nepřenesl ji do severního Středomoří. Tam se oplodnila duchem římsko-řecké vzdělanosti, ztratila svůj úzce sektářský charakter a poprvé se stala univerzálním ne pouze náboženstvím, ale i společenským názorem a postojem. Když po několika staletích došlo k zániku římské moci a zároveň s ní k úpadku antické vzdělanosti – sami opati a biskupové se propadli do negramotnosti – došlo k dalšímu podivuhodnému posunu: od břehů středomořských do chladné a lesnaté severozápadní Evropy. Tentokrát to byli irští a o málo později anglosaští misionáři, kteří roznášeli poselství Kristovo, zakládali kláštery a znovuoživovali písemnictví všude v dosahu svého působení od Burgundska, údolím Dunaje a snad, přesahem, i na jižní Moravu, s konečnou platností se křesťanství stalo výrazem ducha západního.

Ale zkraťme ten výčet. Co z něj vyplývá, je schopnost křesťanství přizpůsobit se změněným podmínkám a prostředí, byť někdy jen neochotně a se zpožděním. Islám takovou schopnost neprokázal a neprokazuje. Zůstává čím byl v době svého vzniku, vývoje nejen neschopný, ale si jej přímo zakazující: zvěstoval přece Prorok světu plnou, dokonalou a dále nezměnitelnou pravdu už ve století sedmém; kdo by na ní chtěl něco zlepšovat či doplňovat, propadá prokletí na tomto světě a mukám pekelným na onom. Nůžky vývoje si však toho nevšímají a rozvírají se dál a ještě dál. Islám s nelibostí pozoruje své zaostání za západním světem; jelikož příčinou nemůže být vlastní ustrnutí, jen takové pomyšlení by bylo popřením vůle Boží, je hledán – a nacházen - zlomyslný démon, jenž zaostání způsobil.

To je stav, v němž se nachází spor bible s koránem na prahu roku 2016. Může být jedním z prahů, na nichž se lámou dějiny, a to radikálněji, s fatálnějšími následky než kdy předtím. Naše civilizace, jakkoli vyspělá a vývojeschopná, zároveň ale propadlá relativizaci a sama sebe zpochybňující, snadno může podlehnout v zápase s civilizací islámu, myšlenkově mělkou a vývojově ustrnulou, zato sebevědomou, o konečném vítězství nad všemi nábožentsvími jinými (súra Pokání) nepochybující. Můžeme být křesťané vlažní nebo vůbec nijací; můžeme pokládat slova evangelií za poněkud už zaprášený nábožensko-morální folklor, o němž sami rozhodneme, zda a jak dalece se jej chceme držet. Nepopřeme ale, že je křesťanství vedle antiky a pradávného genetického základu evropského člověka třetím sloupem, na němž spočívá tato sama k sobě tak kritická civilizace. Schopnost kritiky je její síla, ale také slabost, přeženeme-li to s ní, i buďme opatrní s tímto nářadím. Jak karty padají, není jiné volby než mezi civilizací západní a islámskou, přeneseně mezi biblí a koránem. Co by se mě týkalo, nu, přežil jsem čas nacismu i čas komunismu, snad bych těch pár let, co mi ještě zbývají, nějak pod pantoflem islámu překlepal také. Jestli však nejde o překlepávání, ale o budoucnost našich dětí a dětí našich dětí, nepodtíneme třetí sloup své existence jen proto, že se po dvou tisíciletích jeví – byť i ne každému – tak drobet zaprášeně.

S tím přeji váženému čtenáři radostné Vánoce a do roku 2016... nevím honem co, jelikož přát, co se tak obvykle přává, mi za daných okolností připadá až trochu cynické. Snad tedy stálost a statečnost v roce, jenž, nedáme-li si sakramentský pozor, nelze vyloučit, že se stane rokem této civilizace přinejmenším na půdě Evropy posledním.

Hannover, 21. prosince 2015