19.3.2024 | Svátek má Josef


DOBROU CHUŤ: V množství prý je síla

23.5.2020

Tvrdí se to. Možný to je. Třeba milion mravenců síla určitě je. Když si jim sednete do mraveniště. Ale není tomu tak vždy. Prostě když vám bude vyhrožovat pět chlapů, co váží i s postelí každý třicet kilo, tak pokud to nebudou šikmooký kungfuáci anebo nebudou mít v rukou „britvičky a vreckové nožíky“, tak se moc neleknete. Ovšem řekne-li vám chlap jako hora, že vám jednu mázne, zbystříte pozornost a uvěříte tomu natotata. Dám příklad.

Přítel Jan - překladatel - má odhadem asi tak 150 kilo. Z literárních kaváren a tak podobně se vrací často později, takže se ozbrojil. Kdyby něco.

A skutečně, ono jednou něco. Jacísi dva pitomečci, zřejmě s vadou zraku, Jana zastavili v temné ulici a chystali se jej přepadnout. Vykročili k němu a Jan se snažil šmátrat po zbrani, ale nějak se mu zasekla či co, tak se rozhodl, že to vyřídí ručně. Prvnímu lupiči ji natáhl holou rukou, až mu vypadl nožík, a druhý bandita se už dal na útěk sám. Nedivím se. Když je za takovou rukou 150 kilo, je jasné, že hmotnost se projeví. A fyzika, jak rád sám říkám, ta platí za všech režimů.

Proto jsem se neváhal vydat s kolegyní na výlet do neznámých krajin. Většina Španělů je nám tak po ramena a kdyby na kolegyni někdo zaútočil, stačilo by, aby na něj upadla. Jako to bylo v tom filmu s paní Růžičkovou.

Byli jsme zrovna v Madridu a protože letenky jsou levné, když je v cestě neděle, vybylo nám volno. A protože jsme měli dohromady asi tak 250 kilo, klidně jsem kývnul, že pojedeme kamkoliv.

No, z kamkoliv se nakonec vyklubala Ávilla, město kus od Madridu ve spolkové španělské zemi zvané Castilla y León. Země velikých plání, ale taky velkých hor. A studených hor, aby bylo jasné. Kdo zná Španělsko trochu víc, nechápe, že nejsou Španělé mistři světa ve vytápěcí technice. Ono ostatně i o Madridu se říká, že je to 10 měsíců „pec“ a dva měsíce „lednice“. Já nechci Španěly pomlouvat, ale oni jsou často, co se týká rozhodování, takoví pomalejší. Možná, že než si to rozmyslí, že by si měli pořídit topení, dva měsíce jsou fuč a už je zase vedro.

No, ani my jsme nebyli moc rychlejší v myšlení a kývli jsme na to, že pojedeme do Ávilly malým seatem. V papírech bylo napsáno, že je to auto pro pět lidí. My tam byli dva a jedna dámská kabelka a naše kabáty a bylo přeplníno. Možná i přetížíno. Protože jsme měli na cestu teplé kabáty. Kolegyně měla takový nějaký flaušák, který pokud visel jen tak na věšáku, mohlo se nezasvěcené osobě zdát, že si tam někdo zapomněl stan, co bývá nad šapitó.

V Áville bývá totiž velkou část roku dost zima. Protože Ávilla je sama ve výšce 1130 m n.m. Tedy ještě o víc než 100 metrů výš než třeba Boží Dar. A nenechte se plést, že jako Španělsko je u moře. Ve skutečnosti je z Prahy ke dvou mořím, Baltskému i Středozemnímu, prakticky stejně daleko, někde i blíž, než k jakémukoli moři z Madridu.

Kolem starého města Ávilla a jeho přímo pohádkových středověkých hradeb se tyčí hory. Nevypadají sice moc vysoké, ale docela jsou - Cerro de Gorríja 1727 m.

Úchvatné pohledy mají vždy silný dopad. Jako když můj bratr, když byl malý cvrček a koukal se na jeden úchvatný vodopád, to okomentoval slovy: „Jé, to je vody! Maminko, mně s chce čůrat!“

Což o to, to se nám už chtělo taky. A hlavně jsme už měli hlad! Když má někdo velký tělo, tak ho musí pořádně živit. O tom nemají takový ty podvýživy jako modelky ani ánung. Tělo, který má hmotnost nějakých 45 kilo v hubertusu, skoro nic nepotřebuje. Ale tělo nad metrák, to už vyžaduje své! Pořádné a pravidelné doplnění zásob.

Kus pod hradbami je v takovém tom bruselském pavilonu – sklo, beton a plochá střecha - čínská restaurace. Ten barák byl tak ošklivej, že nikdo jiný než Číňani se v něm nemohl ekonomicky udržet. Velký nápis zval hosty na „specielní menu“. Za nějakých, když jsme to přepočítali, dvě stě padesát korun. Ve Španělsku bratru zadarmo. Jde se tam. Už nechci ani vidět žádný pečený kůzle, co je cítit na deset kroků, anebo mořské ryby, co vypadají, jako by si je vymyslel Salvátor Dalí. Co nám je pořád nutili naši španělští přátelé. Dáme si něco, co známe! Čínu! Tedy „evropskou“ čínu.

Ze strany bylo vidět ve velkých auslágách, čert ví proč otočených do nudné krajiny a ne na hradby (buď byl projektant skutečně neortodoxní, anebo to byl vůl, to se někdy těžko rozlišuje), hosty, jak pojídají. Restaurace tedy byla v provozu. Velké prosklené dveře restaurace obrácené k parkovišti, na kterém jsme zaparkovali a kde stálo hafo náklaďáků, byly, čert ví proč, zevnitř polepené papírem. Vzali jsme za kliku a odhodlaně vešli.

A byli jsme ve skladu!

Číňané ztuhli. Byli tam mezi bednami a lahvemi, stoly a regály asi tři nebo čtyři. Ani jsem se jim nedivil. Že ztuhli. Poměr „měr a vah“ byl zřetelně na naší straně. Jak jsem vypadal já, nevím, ale kolegyně J. čněla nad nimi jako Matterhorn nad Vysočinou. Po chvíli, kdy jsme na sebe jen zírali, se do Číňanů vrátil život a hlasitě štěbetajíce a uklánějíce se vedli nás skladištěm do restaurace.

Čínské restaurace ve Španělsku, tedy ty ve vnitrozemí (na pobřeží je pro turisty všecko jinak), jsou dosti rozdílné od těch v Čechách. V prvé řadě jsou tam obrovské porce, takže v Madridu, kousek od nádraží Atocha, jsme si vždycky dávali čtyři porce, a to nás chodilo na večeři šest. Úslužní Číňané postavili doprostřed stolu otočnou desku, na ni mističky a talíře a vedle toho ještě rýži v miskách…

Také přístup k hostům bývá trochu jiný. Většinou když vstoupíte ve Španělsku do čínské restaurace, přiběhne k vám někdo z obsluhy, často půvabná dívka, a vezme si od vás kabáty, které pečlivě pověsí na ramínka v šatní skříni.

A to byl další menší problém v čínské restauraci pod hradbami Ávilly. Drobounká Číňanka přiběhla… Tedy já vím, že žádný „skutečný Číňan“ neexistuje, stejně jako neexistuje žádný skutečný „Španěl“. Ve Španělsku žijí Madrileňos, Katalánci, Gajego, Baskové a tak a podobně je tomu i v Číně. Typickým znakem místních, v restauraci zaměstnaných Číňanů, skoro by se dalo říci Číňánků, byla jejich drobnost a křehkost. Malinkatá Číňanka převzala moji bundu a pak s rukou nad hlavou se pokusila převzít obrovský flaušový plášť kolegyně.

Dáma, tedy kolegyně, jak mají dámy zvykem, jen tak lehce ručkou odložila směrem k personálu kabát, načež Číňanka pod ním zmizela. Pak ji zmohla nejen velikost kabátu, ale i jeho váha a začala, tlačena tou hmotou, couvat skoro v podřepu s oběma kabáty pozadu směrem k šatně. První, kdo si uvědomil, že něco není v pořádku, byl číšník, který se vrhl své soukmenovkyni na pomoc. Ale to již zareagovala moje kolegyně a rychlým hmatem jednou rukou uchopila seshora kabát i Číňanku v něm a aby se tak řeklo, stabilizovala je.

Otřesená obsluha s mnoha omluvami a poklonami odcouvala s našimi kabáty a další Číňanka nás uvedla ke stolu s báječným výhledem na… No na nic moc, na rovinu a pak nějaké sněhem mírně pocukrované kopce.

A jala se nám nabízet a vyptávat se, co bychom si dali. Tedy já moc španělsky neumím a přízvuk mám echt českej. Ovšem ta dáma z Číny taky moc neuměla španělsky a výslovnost měla, no, jak vietnamský trhovci v pohraničí u nás. Nelze se jí ovšem divit. Já bych v čínštině nedal dohromady ani větu, jak jsem byl poučen sinology.

Nakonec to bylo jasný. Dáme si to „MENU“. Co jsme o něm četli venku.

„Sí, claro. Dos Menos, por favor, “ pravil jsem světácky u koukal do nabídky onoho MENU. Byl to papír dlouhý, španělsko-čínský a bylo na něm uvedeno neuvěřitelně chodů. Ale to nic, to známe. Nakonec to bude polívka, hlavní jídlo a nějaký jakoby moučník.

„Cerveza?“ optal jsem se, že si jako dáme pivo.

„Těrvěďa ťompleťo ťom meňu,“ usmála se číšnice.

Je to dobrý, pivo asi patří k tomu. Ti místní Číňani jsou fakt dobrý!

Nejprve jsme dostali „jarní závitek“. Byl asi tak třikrát větší, než co dávají v Praze. Byla to taková strašně veliká zeleninová buchta jakoby z listového těsta. To byla lahoda! První hlad pominul. A copak bude dál? No, možná polívčička. Jak říkaly naše babičky: Polívka je grunt a maso je špunt!

Byla. V krásných miskách, želatinová polívčička s houbičkami a skleněnými nudlemi, co já tak rád. Miska byla krásně malovaná. A velká.

Pak se začaly dít věci. Na stůl přišly ony čínské ohříváky na svíčku a na ně nějaké maso v podlouhlých talířích, možná hovězí, pak smažené kousky kachny a ještě něco neidentifikovatelného. A, jak jinak, rýže.

Moc dobrý to bylo. Oba jsme na konci zafuněli a bylo nám blaze.

Ovšem pak přinesli opečené kousky kuřete v červené sladkokyselé omáčce, což já strašně rád. Každý dostal porci a protože jsme zdlabali neprozřetelně všechnu rejži, dostali jsme každý ještě další misku. Malovanou. Plnou rýže.

Pak se servíroval zeleninovo-klíčkový salát s báječnou marinádou. Se salátem jsme bojovali delší dobu, ale přemohli jsme ho. Přece to tam nenecháme! Navíc je to zelenina a samá vláknina a to je prostě děsně zdravý, to ví každý. I raditelé v televizi!

Mezitím přinesli každému láhev čínského piva. No, nic moc, ale šlo to. Být Španělem, tak si ovšem nad tím pivem mlaskám.

Následovala miska s pudinkem. Byl zalitý něčím sladkým. Byl sice moc dobrý, ale už u nás nebyla ta potřeba jídla tak velká.

V domnění, že už je všemu konec, chtěli jsme zaplatit a tiše se vzdálit, konečně správným vchodem, ale nebylo nám to umožněno. Když jsme se zvedli, přiběhli tři mrňaví Číňánci a cosi brebentili, z čehož jsme nakonec vyluštili, že na nás čeká ještě zmrzlina. A už tu taky byla.

Kuchař vykoukl z kuchyně i se sekáčkem v ruce, a tak jsme nenechali ani ždibínek té zmrzky.

Pak přišlo cosi jako malé lívanečky a ještě káva a nakonec šťopička nějakého likéru. Tu jsem si klidně dal, bylo jasný, že ten alkohol se přes to jídlo do žaludku nejmíň do zítra nedostane, a tak jej nemohu dneska mít v krvi. Až budu řídit nazpátek.

Když jsme platili, měl jsem svět už trochu rozmazaný. Parta číšníků a šatnářek nám přinesla kabáty, přičemž ten flaušák nesli dva a nábožně na něj hleděli.

Sešli jsme po schodech ven, pohlédli vzhůru na hradby, ke kterým se vinula cesta a schodiště, a vydali jsme se za poznáním.

Na první plošině na cestě nahoru jsem uviděl u cesty patník. Usedl jsem na něj, chvíli dýchal a kolegyně usedla na ten druhý vedle. Patníky to byly solidně postavené, vydržely to. A nezašouply se do země.

„Pudem?“ vydechla za chvíli kolegyně.

„Ne,“ pravil jsem pevně. „Seď a já budu dělat, že tě fotografuju.“

A tak jsme se „fotili“ po cestě nahoru skoro na každém patníku. Byly tak padesát metrů od sebe. Fotku nemám ale žádnou. Já byl tak přežranej, že jsem zapomněl aspoň občas skutečně zmáčknout spoušť.

Jo a kdybyste se dostali do Ávilly, tak tam mají veliký kostel zasvěcený patronce Španělska, Terezii z Ávilly. Uvnitř ve vedlejší kapli je krásná skulptura, celá ze stříbra. Úžasná práce. Jen se jim jedna z nožiček, na kterých to celé stojí, tak ňák ulomila či co. A pak ji Španělé přišroubovali takovým tím mosazným vrutem, co je u nás prodávají v Bauhausu. Voni se s tím na jihu moc nepářou. Je to podobný, jako kdyby měla hraběnka při korunovačním průvodu přidělanou vlečku drátem. No, ale je jasný, že tam to nikomu nevadí.

A ještě! Mají tam ulici generalissima Franka. A když se nad tím kolegyně hlasitě pozastavovala, odpoutal se z protější římsy místní holub a přesnou ranou ji posral. Tak jestli jste levičáci, v Áville opatrně s vyjadřováním.

No, kdybyste náhodu navštívili tu čínskou restauraci co my, tak stejně budete místo mluvení víceméně jenom funět!

Takže když jsem psal o té žranici v čínské kuchyni v Áville, jsem na rozpacích, zda nabídnout něco ze španělské kuchyně anebo z evropsko-čínské. Pravá čínská kuchyně v Evropě, jak říkají odborníci, vlastně ani neexistuje.

Ale aby mi někdo nenadával, hlavně je potřeba si uvědomit, že „turistická kuchyně“ ve Španělsku se má ke skutečné španělské kuchyni jako „španělský ptáček“. Toho taky žádný Španěl doma nikdy nejedl.

Takže nejdřív je potřeba si uvědomit, že není jedno Španělsko. Totiž že není vlastně vůbec žádné Španělsko. Že existuje Španělské království, které se skládá z mnoha států a oblastí. A podobně je to s kuchyní.

Španělskou kuchyni můžeme rozdělit na Jižní (Andalusie), Severní (Baskicko, Kantabrie, Asturie, část Galicie), Východní (Katalánsko, Tarragona, Valencie, Alicante, Murcie), Západní (Galicie, León, Extremadura) a Střed země (Madrid, Kastilie). Každá oblast se vyznačuje svými vlastními produkty a používá odlišné suroviny.

Když mluvíme o Španělsku, nesmíme zapomínat ani na Kanárské ostrovy v Atlantiku, ani na Baleárské ostrovy ve Středozemním moři, kde se jídelníček velmi odlišuje od toho pevninského.

Jedno mají společné: olivový olej, zálibu v zelenině a grilovaném mase. Neznají skoro omáčky a maso při pečení nepodlévají, takže je často jako podešev.

Mnohé země se mohou pochlubit něčím takovým, co Italové nazývají „antipasto“, Číňané „dim sum“, Francouzi „hors d´oeuvres“ a Turci „maze“ a Bulhaři „meze“.

Vždycky jde o nějaké dobroty, často na malých kouscích chleba - bílého! - anebo podávané malých miskách.

Španělé jsou zvyklí večer, ale i v poledne, když je horko, chodit ven do společnosti. Říká se tomu „tapeo“, což v praxi znamená vyrazit do „baru“, který zvláště na vesnicích připomíná spíše kombinaci naší vesnické hospody a bufetu, posedět, pohovořit, popít a vůbec se družit nad kávou, vínem a pochopitelně nad tapas.

Dříve chodili ven jen muži. Ženy seděly doma a většinou svoje muže doslova vyháněly ven. Doma bylo jejich království, chudé, s hliněnou podlahou a bez mužů. Ostatně kdo viděl před 60 lety třeba horské slovenské dědiny, ví, o co jde. Často se však chodilo z jednoho baru do druhého. Ostatně Madriďané říkají, že v Madridu je víc „barů“ – tedy restaurací - než v celé zbývající Evropě. Já jim věřím. Ve většině „barů“ se podávají jako „zákusek“ k pití na malinké talířky nebo do misek „tapas“.

Co to jsou vlastně TAPAS?

Slovo tapa doslova znamená poklop. La tapa či las tapas vznikly prý v teplých krajích jižního horkého Španělska. Jižané, a to i muslimští Maurové, kteří podle jiných jsou původci „tapas“, milovali jídlo s posezením v přírodě, společně s čajem slazeným medem anebo se skleničkou sherry...., nebo dvěma. Ovšem ta lahodná vůně sladkého nápoje přivolávala hejna nepříjemného hmyzu a majitelé restaurací-barů, aby ochránili hosty a jejich nápoje před prachem a hmyzem, přikrývali skleničky přímo chlebem, nebo talířky se šunkou, klobáskou, kousky ryb, nebo sýrem. Navíc zákazníci uspokojili svůj hlad slanými sousty, a tak dostali chuť na další nápoj.

Brzy nato se tapas samotné staly atrakcí a bary mezi sebou soutěžily o nejlepší a nejkvalitnější druhy chutných soust k nabídce, jak dokazuje výběr v Cádizu, Córdobě, Seville, Barceloně, Saragosse nebo Toledu, však Andaluzie je stále považována jako ta nejlepší. Je stále zvykem a tradicí zdarma pohostit hosta jedním malým tapas při každé objednávce sherry, vina, nebo piva. A nezáleží, kolik se vypilo, nikdy se nepodává stejné tapas podruhé. Nakonec, rozmanitost tapas je... no skoro... bez hranic.

Tapas jsou zařazeny do dvou hlavních skupin. Studené, nebo teplé. Ty studené jde velice jednoduše rozpoznat, protože jsou vystaveny pod sklem pultů - většinou vedle „barového posezení na vysokých stoličkách, kde jsou vystaveny různé chuťovky a studené pokrmy. Je dobré se projít barem a všimnout si různých visících šunek a klobásek, protože ty jsou taktéž částí nabídky. Navíc jejich kvalita je známkou kvality všech tapas v tom daném baru.

Horké pokrmy jsou vesměs napsané na tabulích nebo v jídelních lístcích. Výborné malé pokrmy jsou podáváné v malých hnědých kameninových miských „kazuelites“, grilované maso „pinchos“ (na jehle), „costillas“ (řízek) nebo kotleta se podávají na chlebě. Ryby a dary moře se grilují na ohništi „la plancha“.

Kamkoliv a kdekoliv ve Španělsku – mimo turistických enkláv - je nejlépe zajít do baru na výborné tapas kolem poledne a později večer tam, kam chodí místní.

Existují nóbl bary s nepřehledným sortimentem a jiné zase třeba pouze s jedním druhem tapas, které je jejich specialitou. I obyčejné bary mají alespoň obyčejné tapas, jako je pár solených mandlí, na misce několik oliv, malá bramborová omeleta a třeba kousek konzervovaného tuňáka.

Takže co kdybychom zkusili občerstvení k vínu jednou jinak než obvykle. Třeba můžeme udělat doma nějaké

Tapas

Španělské chuťovky:

  1. Jednohubka s olivou - na kousek bílého chleba lehce potřeného máslem položíme černou a nebo zelenou olivu a kousek sladkého sýra
  2. Jednohubka s plněnou olivou- pod olivu plněnou například sýrem, pomerančem, ančovičkou, citronem, špekem, lososem, tuňákem, okurkou, česnekem, mandlí (uvedl jsem jen ty typy oliv, které se k nám dovážejí, ve Španělsku jich je víc druhů) můžeme dát natenko nakrájený kousek španělské paprikové klobásy chorizo (čorízo).
  3. Nakládaný španělský česnek - který má lahodnou chuť a podstatně menší odér než čerstvý česnek, je pochoutkou položený na kousku bílého chleba a nebo lovený z misky.
  4. Krevety- kousky bílého chleba a nebo nakrájené bagety potřené soleným máslem můžeme ozdobit a ochutit nakládanou krevetou položenou do oříšku soleného másla.
  5. Pa amb tomáquet - katalánská specialita, otoustovaný chléb potřený olivovým olejem, česnekem, který se nakonec potře hodně zralým rajčetem vyrostlým na poli (s lacinými supermarketovými „vatovými“ rajčaty to nezkoušejte).
  6. Champinones - a la plancha. Do misky dáme žampiony smažené, nebo pečené na železné desce rožně. Podáváme jako přílohu a nebo jako součást salátu. Nahradit lze ve Španělsku používané žampiony hříbky ogrilovanými a nebo pečenými, a to jak praváky, tak kvalitními menšími hřibovitými houbami, například liškami.
  7. Pimientos - opět podávané v misce - papriky, sladké nebo mírně pálivé, jednoduše ogrilované s česnekem a nadívané sušenou solenou treskou. Můžete to doma zkusit s naším slanečkem.
  8. Sušená šunka zvaná Jamón – „Jamón ibérico“ je ten nejdražší, pochází z prasete které má černá kopyta a žije volně ve velikých ohradách a krmí se jen žaludy. „Jamón serrano“, daleko levnější šunka je z běžného prasete.

Tenké plátky klademe na talířek nebo rovnou na bílý chléb. Sušená šunka se jí syrová, doplňuje se někdy zeleninou, rybou, nebo jiným masem.

  1. Esqueixada – do misky připravíme salát z katalánské sušené solené tresky (zkusíme i u nás prodávanou solenou tresku kterou necháme vyschnout) a pak smícháme s čerstvou paprikou, na plátky nakrájenými masitými rajčaty a nejlépe sladkou cibulí.
  2. Ensalada del salmón marinada - marinovaný losos v olivovém oleji, kopru a nebo bazalce rozložený na listových různých salátů.
  3. Boquerones - ančovičky osmažené v olivovém oleji. Můžete do nich přidat černé olivy, jako to dělají v Katalánsku.
  4. Gambas- garnáty ochucené strouhaným česnekem, potřené olivovým olejem a upečené a la plancha na železné desce grilu.

Informace uvedených nakládaných olivách, vynikajícím česneku a třeba uzené paprice a mnoha dalších lahůdkách, z kterých můžete doma udělat báječné Tapas najdete na stránkách Amerex. cz a v mnoha prodejnách lahůdek a supermarketech Delvita, Interspar atd.

Ale pojďme hledat dál. Pojedete-li někdy na Costa Brava, zajděte do některé rybářské vesnice. Vyhledejte nějakou takovou tu průchozí garáž, co vede z ulice do moře, a podívejte se, je-li tam nějaký, většinou starší muž, který kouří cigaretu nebo doutník a u stolu strká kousek po kousku něco do láhve.

Pozdravte „buenos dias“ ráno, po obědě „buenas tardes“ a po setmění „buenas noches“, na to si ve Španělsku potrpí, nadechněte se zhluboka a podívejte se, co onen muž dělá. Pokud skládá ručně do lahve, většinou třílitrovky, malinké rybičky, jste na správném místě. Vyrábí se tam ančovičky. Anchoas.

Vzduch je tam hustý, že by se dal přehazovat lopatou, ale ančovičky tam mají nejlepší na světě. Zeptejte se na cenu, chvíli točte panenkami, jak je vysoká, a pokud ji udejcháte, kupte si jednu třílitrovku. Pozor!! Neotvírat v hotelovém pokoji a kupovat až před odjezdem. A doma, doma pak vychutnávat tu dobrotu. S kolíčkem na nose, co je to za sílu. Ten odér ze tří litrů ančoviček.

A protože se objevily u nás v obchodech různé zajímavé věci, jako artyčoky, s kterými nemáme většinou mnoho zkušeností, co vyzkoušet tuhle specialitu z Iberského poloostrova::

Marinovaná srdíčka artyčoků (Corazones de alcachofas escabechadas)

Složení:

  1. 16 - 20 sterilovaných srdíček artyčoků
  2. 6 lžic vinného octa nebo octa ze sherry
  3. šťáva z 1 citrónu
  4. 1 lžička strouhané citrónové kůry
  5. 1 lžička soli
  6. 2 stroužky česneku
  7. 1 - 2 svazky estragonu
  8. 200 ml olivového oleje
Kdo rád jí

Postup:
Srdíčka artyčoků necháme důkladně okapat, rozpůlíme a dáme do mísy. Ocet ze sherry, citrónovou šťávu a kůru a loupaný česnek se solí přidáme do mísy a promícháme. Vydatně opepříme, estragon omyjeme, osušíme, jemně posekáme a po kapkách do něj vmícháváme olej. Touto zálivkou přelijeme srdíčka artyčoků a dáme na 4-5 hodin v chladu odležet. Podáváme chlazené. Ale raději nechladíme v chladničce, abychom salát nepodchladili.

**************************************

Čtenářům jen připomínám, že knihu „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“ s veselými kresbami L. Lichého si můžete objednat včetně podpisu autora až do domu (a to za slevu na konečných 249 Kč včetně balného a poštovného) na mailové adrese 
m.vitovcova@volny.cz