11.7.2020 | Svátek má Olga


DOBROU CHUŤ: Svéráz bulharského lovu

27.5.2020

„Na dobré baště je víc než jen to znát to, jak měřit vzdálenost mezi nožem a vidličkou nebo umět vyrobit labuť z másla a vlastnit solničku, která vypadá jako model bitvy u Pseudopolisu odlitý ze stříbra.“
(Terry Prachett: Kuchařka stařenky Oggové)

Přiznejme si to přátelé. Svět se kupředu řítí mílovými kroky! Vše je jinak! Kdeže jsou doby tuzemského rumu, her a mamin nezralých. Kdeže jsou všechny ty události podle předpovědí ideologů, politiků, futurologů a prognostiků. Dneska vím jen jedno. Ať se dočtu v novinách jakoukoli předpověď, co prý se v budoucnosti určitě stane, jasný je jen to, že to bude určitě jinak. Ta nejistota je totiž jediná skutečná jistota.

Skutečně nám zůstává jen málo pravých jistot. Například Fernet Stock. Zvaný též „dech mrtvé milenky“. Alkohol, který nenajdete ve světě, jinde jako v Madetě... pardon, to byl sejra. V Česku. A v jeho separatistické části Slovensku. Přestože to je, abych tak řekl nápoj národní. Nic tak děsnýho a s takovou chutí jsem ještě nikde nepil. A ne že bych to nezkoušel.

Co budu pít v budoucnosti, nevím, to jak dají játra a jiné zažívací orgány, Pánbůh a příslušná komise Evropské unie. Co jsem pil v minulosti, to vím. Ale co bude v budoucnosti, to nikdo neví.

I když mne za můj již poměrně dlouhý život kdekdo postupně varoval před žlutým nebezpečím, hnědým nebezpečím, rudým nebezpečím, zeleným nebezpečím (ééé... nevíte jakou barvu mají ve znaku feministky?). A vždycky to bylo, abych tak řekl, s křížkem po funuse. Anebo vůbec kecali. Tvrdili třeba, že už za mého života zasáhne celé lidstvo včetně nás hladomor, dojde uhlí, dojde nafta, dojde ryba, teplota se zvýší a Zeměkoule zhyne vedrem a suchem. Jiní zase naprosto pevně tvrdili, že teplota se sníží a celá Zeměkoule zamrzne. Jiní zase vážně hlásají, že jak dojde k celosvětovému oteplování, tím se vlastně Zeměkoule ochladí a pak nastane doba ledová. Víte, co já na tyhle zvěstovatele?

Ale před rozhodujícíma okamžikama mého života mne žádný prognostik nevaroval. Například v době, kdy jsem odjel strávit Vánoce 1967 a Nový rok 1968 na Balkáně.

Soudruh Antonín Novotný svolal na tu dobu zasedání plenární ÚV KSČ, že je třeba jako řešit tyhle ty „úkoly výstavby socialismu“. A soudružky delegátky mu druhý den zasedání vzkázaly, aby si trhnul nohou, že jdou péct vánoční cukroví a radit se budou po Novým roce. Děda Mráz sem, děda Mráz tam, budou Vánoce. Neboť úkoly jsou složité, ale budou se řešit „vbrzku“.

A tak jsme klidně vyrazili na zimní dovolenou. Rázovitá bulharské „selo“, celkem spokojeně „bulhající“ na cestě k socialismusu pod vedením jistého Tošky Živkova, nás přivinulo na svoji hruď a nabídlo nám svoji pohostinnou náruč. Přes zřetelný - tehdy - pokrok, zavedení pravidelné autobusové dopravy do okresního města, vybavení místního OÚNZu rentgenem a jinými vymoženostmi, „duše rázovitého lidu“ se držela svých rurálních tradic. Kdyby někdo nevěděl, co jsou to „rurální tradice“, a ptal se, proč používám „cizí termity“, tak já to tak píšu proto, že abych byl za vzdělance. Jinak se jedná o „zemědělské zvyklosti“.

K rurálním tradicím slovanského venkova patřila také povinnost hosta bohatě pohostit a zabavit, aby se na návštěvě nenudil. Takže po všech návštěvách skoro nespočitatelného množství příbuzných mé ženy, kteréžto návštěvy není možno odmítnout, jsem byl z jejich a tím i mých příbuzenských propletenců skoro ztracen. V bulharštině se vyjadřují rodinné vazby výrazy „„lela, vujna, strika, svako, vujčo, čičo, bratovčetka, dočer, majka, tatko, bašta“ a tak dále. V zásadě jde o ještě složitější vztahy a jejich pojmenování, než u našich slovenských sousedů. Po návštěvním šílenství plném jídla a pití (наздраве!) bylo nutno něco vymyslet. Co udělat. Abych se vzpamatoval.

A také jsem si potřeboval zdravotně odpočinout. Protože, přátelé, aby bylo jasno, nad vesnicí je veliký kopec porostlý vinicemi a kolem sady s broskvemi, meruňkami a tak podobně. Dělat víno a pálit samozřejmě umí každý. Jako u nás na Moravě. Tam i tam když do země zarazíte hůl a zalejváte ji, do roka je z ní strom. A zahradu má každý.

Bylo tedy rozhodnuto, že vyrazíme do přírody, abychom se „vyvětrali“. Což jsem považoval za ideální. Jako vhodný cíl výletu byl radou starších společně se šéfem kolchozu vybrán zimní lov. Tedy hon nebo jak by se tomu řeklo. Že se něčeho takového zúčastní pouze muži, je na Balkáně úplně jasné.

S předsedou družstva jsme se seznámili několik let předtím, při jedné z pravidelných dovolenkových zastávek během cesty na trase Praha – Primorsko a zpět. Seznámili jsme se tak, že jsme se nejprve s bratrancem manželky vypravili do družstevního sadu na broskve. Neboť rodinná rada se rozhodla, jako každé léto, že bez dostatečných zásob ovoce a zeleniny doplněných z této oblasti zvané také „zahrada Bulharska“ nemůžeme jet, ani my Češi, na čtrnáct dní k moři. A po dlouhém přemýšlení, kde jsou letos nejlepší broskve, bylo usouzeno, že v družstevním sadu. No, taky z našeho neubylo, že jo?!

Uprostřed nekonečného sadu, kam jsme vyrazili s Peťou a kde se větve stromů prohýbaly pod broskvemi až k zemi, jsem začal trhat do košíku broskve. Pěkně od kraje větve. Vychován z domova k tomu, že se nemá plýtvat. Ani když se… no, to. Přemísťuje. Že jo.

Kde se vzal, tu se vzal, kousek do nás zastavil otřískaný moskvič, z něho vystoupil chlap jako hora, pravil Peťovi: „Zdravej“, vyrval mi košík z ruky, vysypal mnou natrhané broskve na zem, pravil mi bulharsky, že jsem blbec (což jsem si hned geniálně přeložil do češtiny), že po takovýchhle amrhelích by mi bylo tak akorát blbě. A ruče natrhal plný košík exkluzivních broskví.

„Jak takhle plné košíky teď dostaneme domů?“ děsil jsem se. „Co když nás někdo z družstva uvidí?“

„Ništo, ništo,“ pravil Peťa a natáhl ruku, aby nás představil: „Tohle je předseda družstva.“ Ten nás posadil do služebního moskviče a odvezl domů. Druhý den mně každý druhý z vesničanů, s kterým jsem se potkal po cestě na náměstí (v téhle vesnici mají náměstí a ne náves!), a cesta je k němu dlouhá, radil, jak mám ty broskve v autě vézt a co s nimi dělat, aby nám co nejdál vydržely. Fakt to bylo zřejmě celý děsně nenápadný!

Ale zpět do zimy přelomu roku 1967/68. V té době jsem ani ve snu netušil, že jednou zhlédnu ruský film „Svéráz národního lovu“, který by mne mohl varovat. Jeho budoucímu režisérovi Alexandru Rogožkinovi bylo tehdy devatenáct.

Bez obav a hrdě jsem se tedy dostavil na sraz do místní „mechany“, tedy po slovensky výstižně „krčmy“. K přípravě na zimní bulharský lov. Používám slovenštinu proto, abychom to zařízení nazvali co nejvýstižnějším jménem. Dorazil jsem tam netuše, co mne čeká. Relativně elegantní kabát mi byl hned po vstupu odebrán a kamsi odnesen, lehká čepička byla zabavena a byl mi přidělen pravý prošívaný vaťák a beranice.

Před dalekou a nebezpečnou výpravou bylo nutno se posílit. K tomu posloužila „górešta rakija“ podávaná v krásných, nahoru se zužujících sklenicích s tenkými stěnami. Horká rakije, tedy pálenka z hroznů, je děsivě silný nápoj. Podle místních však bylo nutno jej vypít dostatečné množství, protože jdeme do divoké přírody, kde panují zimní vichry, vánice, zima a vůbec nepohoda. Venku bylo asi dvanáct nad nulou a zářilo balkánské slunce.

Po třech sklenkách horké rakije, i když se k ní přikusuje bílý chléb a ovčí „syrene“ (u nás takzvaný balkánský sýr anebo „feta“), jste ochotni přistoupit na to, že je docela možné, že venku na vás čeká děda Mráz. I s Nastěnkou. Případně jste připraveni vyrazit do ledové vánice, kdyby tam nějaká byla, a nahatý si sednout s holou prdelí na led a počkat, až roztaje. Takovou sílu to má a takový je vám po tom pití teplo.

Po krátké hodince a půl, podle mínění mnohých jsme se ani pořádně neposadili, jsme přeci jen vyrazili na lov. Vanul příjemný větřík, slunce svítilo na nás i na vinice nad vesnicí, které vypadaly jako jehelník, a řeka Jantra se klikatila mezi poli ozdobená vrbovím a malými hájky na pahorcích. V místech, kde se řeka rozlévala v rovině, byly louky kolem řeky porostlé suchým rákosím.

Po ujití cca 100 metrů za vesnici - tam už nebylo z vesnice moc vidět – lovci usoudili, že už jsme chůzí naprosto vyčerpaní a že je nutno trochu si odpočinout a něčeho pojíst. Protože v hospodě člověk nedostane nikdy nic pořádného, jak je po světě mezi vesničany všude známo. Z tlumoků, které nesli zavěšené přes ramena vedle hrozivě vyhlížejících pušek neznámé výroby, vyndali „malko“, tedy „trochu“ zásob. Každý z pěti chlapů rozložil na ubrousek, tedy spíš ubrus, nejnutnější zásoby, abychom cestou za divokou zvěří snad náhodou nezemřeli hlady.

Skromné zásoby se skládaly z hromady domácích klobás, místního salámu „nádenica“, dále slisovaného a pouze na slunci sušeného salámu „sužuk“ kotvovitého tvaru, který se skládá z vepřového, hovězího a oslího masa. Je to takový po původních turkických Bulharech, zvaných též Hunobulhaři, zachovaný bratranec maďarského, zase od jejich tatarských předků převzatého uheráku. Dále z několika kousků syrene, vždycky asi tak půl kila, několika asi tak čtvrtkilových porcí kaškavalu. Z mnoha sklenic se vynořil věnec v oleji a láku naložených a opečených paprik zvaných „čušky“, dále zde byla kupka čerstvých rajčat, která dozrála od podzimu ve tmě pod postelí anebo ve sklepě. Též několik bochníků bílého pšeničného chleba a nepočítaně lahví domácího vína a pálenky. Pálenky jak z vína, tak ze slív, meruněk a broskví. Jo a jeden veliký, asi tak dvoukilový hrozen, který vesničané uchovávají, na podzim utržený zavěšeny nad hladinou vody ve studni. Když je tu návštěva a lov, přeci se neošidíme, že ano?!

Že se jen lehce posvačí. Abychom měli sílu na další cestu. Po jídle připomínajícím svatební hostinu jsme za další hodinu usoudili, že vyrazíme dál. Před opětovným zabalením proviantu jsme si dali každý malou stopičku pálenky. Ovšem každý nejprve ze své, ale potom také z každé flašky toho druhého, aby se vědělo, jaký kdo má „materiál“. Po krátkém pochodu, a po proniknutí této kvality do krevního řečiště, jsme prostě museli po dalších asi tři sta metrech za všeobecné dohody opět „malko“ odpočívat.

Abychom od té zimy zespoda nenastydli přes vaťáky, na kterých jsme leželi, nebo náhodou abychom nezeslábli, jsme se malinko posilnili. Podle balkánských měřítek jen zanedbatelnými kousky salámu, sýra, chleba a zapili jsme to vínem. Další štamprličky na cestu dodaly sílu a vydesinfikovaly všechny nečistoty, které by se nám při hodování na zemi mohly dostat do zažívacího traktu.

Svéráz

Takto jsme s několika dalšími interesantními přestávkami došli až k rákosí. V závětří rozlehlého křoviska jsem se uložili na trávník a usoudili, že bychom měli ty zásoby, až na „liguére“, kterou budeme jistě i nadále potřebovat, dorazit. Abychom se s nima zbytečně netahali nazpátek.

Rozprostřené vaťáky pod námi, jižní slunce na vymetené obloze nad námi a klid a mír kolem nás a v nás. Protože jsme si už o našich rodinách řekli všechno, co jsme chtěli říci, rozhodli jsme se, že se trumfneme, kdo má složitější řeč. Mezi oblíbené bludy různých národů totiž patří přesvědčení, že právě ta jejich řeč je ze všech řečí nejsložitější.

Předváděl jsem jim, jak se vyslovuje „ř“, a oni mne učili, jak se vyslovuje tvrdý znak. Třeba ve slově Bulharsko si to můžete sami vyzkoušet. Vyslovte:“Balgarsko“ a ve chvíli, když chcete po „B“ říkat „a“ tak ať vás někdo praští pěstí do solaru. Ne moc, jen abyste hekli. Jak bych to jen vysvětlil? No, tedy vono se to v latince nedá napsat. Zkuste tu ránu na solar!

Na moje „tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech“ kontrovali větou „šest susušišenky sušukat po susušenskoto šosé“. Což v překladu znamená, že šest žen ze Susuše se prochází po susušenském náměstí.

Hučel jsem si pod nosem „sušušišenky, šušušišenky“ a podobně a kolem mne se ozývalo „kžžž, kšš, kžúú“ a tak různě, jak se místní pokoušeli vyslovit „ř“.

Probudil mne silný křik. „Hajde! Hajde!“ Což je na Balkáně pokyn k tomu, aby se někam šlo anebo něco udělalo. Zvedli jsme se, někteří používajíce svoje flinty jako podpůrné hole, když tu vedoucí výpravy z ničeho nic zařval jako lev:

„Patka!!!“ (kachna) A všichni jako na povel přiložili zbraň k líci a začali pálit. Protože mnozí měli silnou potíž udržet se při tom na nohou, neváhal jsem, jediný neozbrojený, vrhnout se do blízkého ďolíku a zůstat tam ležet, než palba koktavě utichla. Byla-li nad rákosím v tu chvíli kachna či nebyla, nevím, ale jisté je, že jakmile výstřely utichly a nikdo už neměl nabito, hned vedle nás se zvedlo veliké hejno kachen a zamířilo k nedalekým kopcům. Po zuřivém ládování se palba se za chvíli ozvala znovu, to ovšem už byly kačeny v bezpečné vzdálenosti. Já už jsem zase ležel v ďolíku a celkem nesmyslně si snažil rukama chránit hlavu.

„Tam, tam,“ začali volat lovci. Co a kde spatřili, jsem ze země neviděl. Vnořili se hrdinně do vysokého rákosí a každý zamířil jinam. Ihned se odtamtud začala ozývat střelba jak od Verdunu a „dým stoupal jest jak z pálenice“, jak se říká v Bibli. A já jenom čekal, koho přinesou prvního zastřelenýho.

Kupodivu po šíleném střeleckém intermezzu, kdy se z rákosí ozývala střelba a výkřiky jako „Hajde, hajde, Vladimir!“, „Tova si ty, Rusi?“ (Rusi je bulharské mužské jméno), „Glupan!“ (blbče!) a podobně, vynořili se lovci z houštin rákosí a k mému největšímu úžasu nesli jednu zastřelenou kachnu a jednoho na kost hubeného zajíce. Toho možná z toho kraválu trefila pepka, protože střelnou ránu jsem na něm neviděl,

Úspěšný lov bylo nutno zakončit posledním přípitkem a vydali jsme se k vesnici. Z dálky bylo vidět její kamenné zdi kolem zahrad, nahozené směsí bláta a písku a pak obílené vápnem. To jako vzpomínka na doby, kdy tyto vesnice přepadali turečtí nájezdníci. Pak nad nimi zasvítily střechy a pak už nevím.

Mezitím se po v Praze soudružky vrátily na zasedání ÚV KSČ, páč už měly napečeno na Vánoce. Soudruh Antonín Novotný si vzal slovo a promluvil k soudruhům rovnou z hlavy a bez papíru, čímž bylo i jeho největšímu příznivci jasné, že je to naprostý blbec. No, tuhle chybu po něm u nás i v jiných lido-demo předvedlo v dalších desetiletích několik vůdčích soudruhů, že ano. Takže veřejně prasklo, že dotyčný je přes vysokou funkci, no, řekněme, duševně mdlý. V poslední době se to stává i našim… ééé, řekněme…, tedy… ééé, demokratickým politikům.

Ležel jsem na gauči ve vesnickém nóbl pokoji, přemýšlel, kdy se přestane točit strop, a nic jsem netušil o tom, že v Praze právě začíná Pražské jaro. A že relativně brzo potom přijedou tanky a ty tanky že budou první předzvěstí konce Svazu sovětských socialistických republik. V místním rozhlase ten den z Prahy pravili, že soudruh Novotný měl řeč, a na Svobodné Evropě kombinovali, který tajemník vystřídá kterého.

Že se právě tvoří dějiny, jsem nevěděl ani já, ani komentátoři, ani prognostici. A od té doby vím, že nejenže se nemá věřit prognostikům, ale že některé světodějné události je nejlepší prožít na lovu divokých kachen. Kdybych býval byl u něj zůstal, mohl jsem se vyvarovat mnohých dalších nebezpečenství.

---------------------------------------------------------------

Kdo rád jí

A už žádný recept. Půjdu se najíst a doporučuji to i vám. Protože jak se správně říká: „Život je nepřetržitá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích.“ A ty je nejlépe očekávat s plným žaludkem.

P.S. A tímto příspěvkem končím výňatky z kapitol knihy „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“, kde jich je ještě mnohem víc, aby se mohli těšit ti, co by si ji chtěli koupit Můžete si ji objednat, včetně podpisu autora, až do domu (a to za slevu na konečných 249 Kč včetně balného a poštovného) na mailové adrese m.vitovcova@volny.cz

Kdo by měl zájem o další moje povídání, může si na www.kosmas.cz objednat moje knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ anebo „Hurá na chalupu“.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.