19.3.2024 | Svátek má Josef


DĚTSTVÍ: Českým rájem

11.8.2022

Jedno táta trefil. Když mi bylo deset, asi na týden mě vzal do Českého ráje. - Otec to taky nemusel udělat, že. Ale udělal, naskytla se ta příležitost. Měl jsem štěstí.

Bydleli jsme ve škole. V přízemní třídě; začínaly prázdniny, tak byla prázdná. Účastnili jsme se s tátou každoroční Šrámkovy Sobotky, ale to možná byl pro kluka detail.

Už nevím. První den jsme se ubytovali. Patrně to samé odpoledne se mnou otec vystoupil na zámek Humprecht. Tedy, vystoupil: převýšení krajiny je minimální. Humprecht nad Sobotkou je však specifická věž s ochozem, orientálním půlměsícem na špici. Tenkrát jsem objekt bral tak, že jde o konkrétní „krásný zámek nedaleko Jičína“ z písně; je to patrně omyl.

Nepředstavíte si - tady ve 21. století -, jak moc mě Humprecht nadchl. Uvnitř vydlabali vysoký sál - s atypickou ozvěnou. Ostatní místnosti zaplňovala trvalá výstava Albatrosu: Verne i mnoho dalších ilustrovaných knih, některé jsem dobře znal, názvy jiných zaznamenal.

Ještě k onomu dunícímu sálu. Pravidelný účastník Šrámkových Sobotek Aleš Fetters (Aleš Fetters – Wikipedie (wikipedia.org) umí zpívat působivým basem. A to jsem zažil taky v Humprechtu. AF: nejen pro mě a tátu impozantní džentlmen.

Nazítří jsme šli na výlet do Plakánku. Traduje se, že byl Šrámek otráven z Čapka Karla, kterého do téhož údolí vzal, protože Čapek stále mluvil, až básník nabyl podezření, že s ním krásy Českého ráje jen málo hnuly. I můj táta se bál o dostačující efekt, takže mi předem neprozradil pointu. Znáte ji? Asi. Na konci Plakánku se před vámi otevře fascinující výhled na Kost - a ne kost-dívku, Kost-hrad.

Otec měl v záloze ještě jeden trumf, který mi naznačil dopředu, a chápu ho jako pikové eso: „Znám flek, odkud uvidíš najednou všechny čtyři hrany hradní věže.“

To mi přišlo jako ukrutná blbost, ale samozřejmě ona čára existuje. Není to vlastně čára, ale pomyslný pás. Přejdete ho zrovna cestou z Plakánku.

Na Kosti je taky zajímavé, že sice stojí na skále, ale nízko, u rybníka, v úžlabině. Otec si představoval, že budu malířem, tak mě nechal, abych si hrad nakreslil. Z louky. Zvláštní, že jsem od Plakánku zachytil ohromnou bránu, abych teprve dodatečně zjistil, jak je falešná a nepravá, jelikož průčelí Kosti najdeš z opačné strany.

Ve vlastní Sobotce mě zaujal Šolcův statek, ve kterém žil pan doktor Samšiňák, specialista na roztoče (Karel Samšiňák – Wikipedie (wikipedia.org)) s vydatným smyslem pro humor. Uměl poutavě vyprávět a je to jediný Paganel + bratranec Benedikt + astronom Black (hrdina verneovky Země kožešin), jakého jsem kdy potkal ve skutečném životě.

Karel Samšiňák také o hmyzu obecně a mšicích ledacos věděl, ale nebyl jen pořírodotzpytec, nýbrž všestranně kulturní muž.

Dalším vrcholem pobytu v Sobotce se stal vejšlap na Trosky. Taky jej táta promyslil dopředu. Šli jsme pěšky, je to přes několik údolí. Nejprve silueta hradu vnímáte v dálavách, ale nad každým horizontem se vyhoupne blíž. Když už se krčíte u samé paty sopky, je gigantická. Jak víte, má tato zřícenina dvě věže: Pannu a Babu. Tenkrát byla přístupná jen Panna, respektive plošina pod ní, a já měl závrať a neuměl si naprosto představit, že by jednou zpřístupnili taky Babu. Přesto je to realita. Syn i maminka tam se mnou vylezli. Neříkám, že na syna Český ráj neudělal v jeho dětství pražádný dojem, ale tátova překvapení se mi povedlo opakovat jen částečně.

Strašně jsem se těšil do Jičína, protože patřím ke generaci, kterou naplno postihl Rumcajs. Četl jsem o něm v šesti, sedmi letech dramatické příběhy v časopise Mateřídouška, měl doma Rumcajsovu loupežnickou knížku i kanonickou první knihu o něm, i když ona vlastně nevyšla jako úplně první, což jsem ale odhalil teprve po letech. Znal jsem i televizní zpracování, takže jsem se otce hned ptal, zda je v Jičíně (kde dělal Rumcajs původně prtačinu = byl ševcem) vážně podloubí ÚPLNĚ okolo čtyřhranného náměstí. Prý: „Je.“ Jakmile jsme do města dorazili, byl jsem tam poprvé, samozřejmě jsem náměstí neoběhl pod širým nebem, ale v podloubí. Zřejmě to tenkrát musel být sakramentský zážitek, již nevím. Dnes mi přijdou na Jičíně a jeho okolí nejzajímavější Valdštejnovy stopy, ale stalo se mi, co se stává. S nadšením jsem život historické figury študoval, abych rychle ztratil celé kusy iluzí. Ty se nevrátí, ale nedávno jsem četl, že to - vlastně - byl nejbohatší Čech, tenhle Valdštejn, nejbohatší Čech všech dob; takže v tomhle směru samozřejmě palec nahoru a nelze než obdivovat, že tuto zem skupoval, aniž nechával ve svém majetku proluky. Jestli se nakonec nepletu, byla to na mapě kompaktní plocha. Valdštejnovo území. Ale panovník Albrechtovi nakonec dlužil příliš… Valdštejne, Valdštejne, proč jsi jel do Chebu? Nemohl ses obrnit v Kosti? Vždyť Kost prý nedobyl ani Žižka. Snažil se, to jo, snažil, ale šlo to ztuha, takže uplivl. Řekl: „Kost patří psu.“ Je to jen legenda.

V sáze o Rumcajsovi, ve které se vůbec neumírá a kde lupičovy ulité střely nahrazují přírodní žaludy, jsou rovněž zmínky o „jakýchsi“ Prachovských skalách, kam došel obr Rabiját poté, co se s fousatým banditou podobným Radku Pilařovi utkal, aby ve skalním městě zkameněl; i těšil jsem se, že horu v kolosově podobě najdu. V podstatě se mi to splnilo.

Pískovcová města jsem tenkrát přímo proběhal, ale to mi nestačilo, tak jsem tátu ukecal a jeli jsme tam ze Sobotky ještě jednou. Dodnes zvažuji výstup na Jehlu. A účastnili jsme se rovněž nějakých těch akcí a zájezdů v rámci Šrámkovy Sobotky, tak jsem prvně vyšlapal na Bezděz: ohromující zážitek. Ne na Troskách, až tady jsem měl pocit, že lezem´ do mlhy. Asi oblaka táhla nízko, každopádně jsem měl zase závrať.

Navštěvovali jsme v Ráji rovněž další a další zajímavé lidi, jedním je i historik Karol Bílek na Starých Hradech (Karol Bílek – Wikipedie (wikipedia.org)), což je zámek se zajímavou novodobou historií. Jelikož ho zachránila - před zkázou - parta nadšenců. Dnes už to mladí nechápou, ale je tam taky kaple - samostatná budova, a když do ní vstupoval Aleš Fetters, aby zapěl na kůru, četní účastníci zájezdu nenápadně odbočovali jinam: bylo to pro ně za čarou.

Čáry jsem ale já ještě moc neznal, jen kouzla, a nekladl si otázky typu: „Jsou vidět z ochozu Humprechtu Trosky - a na druhé straně Kost? Může sjet blesk i do Semtinské lípy, dominanty Ráje? Roste u nás i nějaká větší lípa? Proč je ta Semtinská zrovna mezi Kostí a Sobotkou?“ Neptal jsem se a tady všude si odpovězte sami.

Rok po seznámení se Sobotkou jsme tam jeli i s mou mladší sestrou Evou a matkou. Těšil jsem se, jak jim budu všecko ukazovat. Říkal jsem si: „Nebudu přitom dělat důležitého, ale…“ Už nevím, zda se mi během ukazování jednalo víc o mladší sestru nebo o mámu, ale zpětně to mám spojené s Evou, které tenkrát bylo nějakých deset let. Z jiného důvodu si vybavuji vyvýšenou loučku za Sobotkou na začátku naší společné pouti na Trosky roku 1975. Zastavujeme se tam všichni čtyři - a já plný nadšení… Zrovna jako jiný den ve dvorku u Antonína Paříka, řezbáře, jenž zaplnil domek v Nové Vsi u Bakova ježatými draky a všemožnými pajduláky a ozubenými hlavami, pestrými židličkami z větví a těl bříz. Když tato návštěva zájezdu skončila, nešlo jinak a zpívali jsme tvůrci spolu s Alešem Fettersem: „Ať žije pan Pařík, ať žije pan Pařík…“ Ale je pravda, že zvláštněji, důstojněji, památněji a romantičtěji se pělo za soumraků pod - výše zmíněnou - Semtinskou lípou. Končiny dětství. Škoda, že lípy víc není: jedna bouřka ji dostala: Semtinská lípa – Wikipedie (wikipedia.org)

ALEŠ FETTERS PŘED NĚKOLIKA LETY: SOBOTKA – 60. ročník Šrámkovy Sobotky s podtitulem „Lyrika dnes“ - YouTube.