Mohu se leda dohadovat, jak se to stalo.

Ležela jsem svého času v nemocnici, na vedlejší posteli stonala stařičká učitelka češtiny. Bědovala velmi. Zejména nad zájmenem já a nad třetí osobou množného čísla 4. slovesné třídy. "Co se to děje s češtinou?"

O já tu už řeč byla, takže to sázejí. Nyní asi spíš sází. Dohaduji se, že se na tom podílejí dva, respektive (postaru: potažmo) tři faktory: složitý výklad. Když jsem před lety viděla učebnici češtiny svého tehdy asi jedenáctiletého kmotřence, zděsila jsem se. Tohle nemohl pojmout ani dospělý mozek, natož mozek dítěte. Druhým faktorem, s tím prvním bezesporu souvisejícím, je to, že při složitostech zjednodušujeme. Nářeční krácení slovesných tvarů bylo po ruce. Třetím faktorem je to, že vydavatelé a nakladatelé šetří na nákladech spojených s redigováním knih, takže se v nich vyskytují různé omyly a postupně se stávají normou.

Je to vlastně jednoduché: uvedu příklad slovesa sázet (vzor). Imperativ, tedy rozkazovací způsob, zní: sázej! Takže sázejí. Podobně vyprávět: vyprávěj! Vyprávějí. Souvisej! Souvisejí – a taky související. Nebo souvisící. (Visí spolu.)

Ale: Vis! Visí. Viz! Vidí. Věz! Vědí.

Jsem velmi pro širší tvary, je to přehlednější, snáz se odliší jednotné a množné číslo.

Dokázat: snaha o spisovnost je hezká věc, ale ošidná. Já dokáži, oni dokáží – ó nikoliv. Dokážu, dokážou je správně. Zakážu, píšu. Hlavu vám za píši, dokáži nikdo neutrhne, ale to píšu, dokážu je přece jen přirozenější.

Sice, ale

Jednak – jednak

Nejde o češtinářský prohřešek, za který by se mělo střílet, ale: Slovo sice signalizuje nějakou poruchu, něco, co nevyšlo. Pokud někdo řekne či napíše sice, měl by v pokračování sdělení říci také ale. Sice tam šel, ale neuspěl. Oni to sice udělali, ale špatně. Sice bez ale značí chvat v myšlení nebo stylistickou neobratnost.

Jednak – jednak. Není jednoho bez druhého. Užitím slova jednak naznačujeme výčet – obvykle výčet důvodů k něčemu. Je-li slovo jednak užito jen jednou, ztrácí smysl.

Vyskytuje se i obrat jednak – druhak. Těžko k tomu co říci. Je to ošklivé. Trochu mi to zavání nezralostí a neznalostí, je to takové holčičí. Ale to může být jen můj pocit. Záludnější je to, že tento obrat jaksi podprahově stanovuje pořadí: zaprvé, zadruhé (s tímhle zaprvé, zadruhé, za druhé je svízel, ale to tu řešit nebudu, počkám si, až se jazykovědci dohodnou a nějak přehledně to podají. Lepší je samozřejmě zadruhé. Ale: za čtvrté.). V obratu jednak – jednak jsou si ale obě popisované situace rovny.

Jenom letmo:

Podpadky – podpatek je pod patou, podpatky jsou pod patami. Podpatky je správně.

Standard, standardní, standarta, standartní: standard je měřítko, norma, vzor. Standardní postup. Standarta je speciální prapor vojenských jednotek nebo hlav států. Holt to tak je.

Všimla jsem si, že dost lidí píše hold to tak je. Au. Hold je pocta, přeneseně záliba. Holdovalo se oblíbenému panovníkovi, nyní se holduje (vzdává čest) spíše pivu, vínu. Holt to tak je, protože tohle holt přišlo z němčiny: Halt! Tedy: Stát! Nelze jinak, přes to vlak nejede.

Soukromá poznámka: V době, kdy jsem pracovala v nakladatelství, jsem učinila týž objev jako mí kolegové. Vyskytla se jazyková potíž, zavolala jsem tedy (dopoledne) do Ústavu pro jazyk český a poradila se. Dostala jsem stanovisko, jak je to správně. Odpoledne, ohledně téže potíže, tam zavolala kolegyně. Službu měl někdo jiný a řekl něco jiného, než mně bylo řečeno dopoledne. V téže věci. Nikdo není dokonalý…